„Renaissance (r´nésans), fr., nazývá se hnutí v duševním a uměleckém životě evropských národů, které na místo názorův a forem středověkých postavilo názory a formy nové, jež byly v první řadě důsledkem obrozeneckého (renaitre, znovu se zroditi) poznání literatury a umění národů klassických, předem řeckého.“
„Renesance jest doposud největší a nejradikálnější popření tradice, nejpyšnější reakce proti nejbližší národní minulosti, kulturní revoluce, která ani dnes není skoncována a jejíž důsledky dnes prožíváme.“
(Ottův slovník naučný)
Renesance, kterou je možné přeložit z francouzštiny či z italského Rinascimento jako znovuzrození, vznikla v Itálii a dále se šířila do dalších zemí Evropy, především pak do Francie, Španělska, Německa, Anglie a dalších zemí. Stala se tak evropskou uměleckou epochou 14.-16. století a vyznačuje se obrozením (znovuzrozením) antického umění. Slova renesance použil nejprve G. Vasari a myslel tím obrození antického umění v 15. a 16. století v Itálii (rinascitá dell´ arte antica). Například J. Burckhardt zase označoval (1855) tímto pojmem objev člověka a přírody na počátku novověku. Východiskem renesance jako hnutí pak byli humanisté. Renesance se snaží odklonit od běžných středověkých vazeb a pořádků a snaží se s pomocí antiky vytvořit svobodného, všestranného, humanisticky založeného člověka. Umělec se stal jakýmsi universálním géniem, v jehož dílech se objevovala harmonie a vyváženost barev. Renesance a humanismus přinesli Evropě nový pohled na svět, naprosto odlišný od předešlého, jenž hlásala tehdejší církev. Ideálem doby se stal vědec – umělec, ovládající dokonale všechny vědecké a umělecké disciplíny, jak ho renesance tvořila například ve velkých osobnostech Leonarda da Vinci nebo Michelangela.
V době, kdy v Itálii koncem 15.století dospívá renesanční výtvarná kultura do vrcholného stádia, zaalpské země se teprve seznamují s novými prvky architektury, plastiky a malířství. Tehdy zde totiž teprve vrcholilo pozdněgotické umění.
Renesance v Horních Uhrách
Hornouherské renesanční umění se sice jako celek nemůže rovnat s renesančním uměním v západnější části Evropy, přesto si však našlo místo v dějinách především v podobě jakési „domácí renesance“, která byla ovlivněna hornouherskou lidovou tvořivostí. Tzv. „východoslovenská renesance“ byla sice ovlivněna krakovskou oblastí, ale přesto si tvořila svůj osobitý charakter. Do samotných Uher se renesance dostává dříve jak do Čech nebo jiných zaalpských zemí, ale zpočátku jen na královský dvůr do Budína, kam byla na dlouhou dobu připoutána. Bylo to způsobeno královskými sňatkovými poměry mezi Uherskem a Itálií, kdy se na budínský dvůr dostávají italské aristokratky a s nimi i jejich vliv. Do Horních Uher se sice dostávají renesanční vlivy již v průběhu 15. století, ale rozvoji zde hodně bránila domácí středověká tradice i politické poměry, které se staly nejspíše hlavní příčinou utváření renesančního umění a architektury jinou formou než jinde v Evropě. Politické poměry byly ovlivněny stále se přibližujícím nebezpečím vpádu tureckých vojsk a počátkem 16. stol. i nepokoji rolníků a poddaných, které vyústilo v Dóžovo povstání r. 1514. Krom toho je velká část období renesance v Uhrách spojena i s mnoha feudálními povstáními proti habsburskému domu, do něhož bylo ve velké míře zapojeno i poddanské obyvatelstvo, které pak nemělo žádný zájem na obraně státu a stavbě budov v novém renesančním stylu.
Nejvýznamnější byla pro oblast hornouherské renesance architektura. Ve velké míře tu vznikaly fortifikační stavby – pevnosti, nově budované nebo přestavované tvrze a hrady v renesančním slohu nebo alespoň s renesančními prvky. V menší míře pak i renesanční světské a církevní stavby ve městech. Co se týče malířství a sochařství, tak v porovnání s malířstvím je sochařská tvorba významnější, neboť dílo je zachované souvisleji a poskytuje tak plastičtější obraz tvorby 17. století. Například v malířství a grafice jednotlivé náměty (epitaf, portrét) přicházejí ke slovu až v 17. stol., zatímco sochařství řeší tyto problémy již v letech 1550-1600. Umělecká řemesla pak byla stejně jako jinde, dosti ovlivněna domácí tradicí a vznikly tak ojedinělé umělecké výtvory typické pro Horní Uhry.
Ve vztahu šlechty a umění přicházely snahy uherských feudálů vyrovnat se západoevropské aristokracii, a tak se snažili alespoň částečně budovat reprezentativní sídla na venkově i ve městech. Dále tu byla potřeba obranná, tudíž docházelo k zakázkám na opevňování svých hradů či tzv. kaštělů. Nejvýznamnějším stavitelským rodem v Horních Uhrách tohoto období byl magnátský rod Thurzů, se kterým jsou spojeny mnohé významné stavby. S příchodem portrétu, především v malbě na plátno, pak nastala touha mnohých renesančních aristokratů nechat se na věky zvěčnit.