Matyáš Korvín

      Uherský uherský a český král Matyáš Korvína český král a rakouský vévoda Matyáš I. Hunyadi – Korvín (23. 2. 1443 – 7. 4. 1490) pocházel původem ze starého valašského rodu, jenž byl do šlechtického stavu povýšen snad až během 14. stol. Matyášův děd Voicu (Vojk) získal od Zikmunda Lucemburského za své vojenské služby hrad Hunyad v Sedmihradsku, od kterého pak rod převzal své příjmení a přičlenil se i k uherské šlechtě. Narodil se jako druhorozený syn slavnému uherskému zemskému správci a vojevůdci Janu Hunyadimu a Alžbětě Szilágyiové. Přívlastek Korvín (Corvinus) získal až později podle pojmenování rodového znaku havrana (corvus). Méně vznešený a málo starobylý původ Matyáše Korvína a jeho staršího bratra Ladislava byl trnem v oku mnoha příslušníkům magnátských rodů. Proto Matyášovi italští kronikáři přišli s tvrzením, že původ Hunyadiů je už v římském rodu Corvini.

     Matyáš získal výborné vzdělání už v humanistickém duchu. Uměl jak latinsky, což byl v mnohonárodnostních Uhrách úřední spojovací jazyk, tak i německy, chorvatsky a česky. Byl menší postavy, velmi ctižádostivý a údajně nebyl příliš hezký, ale vynikal tělesnou silou. Miloval rytířské souboje, hry a ženy. Po smrti jeho otce Jana r. 1456 se v Uhrách ještě více ozvala opozice proti rodu Hunyadiů na čele s Oldřichem Cillským (Cillei), strýcem Ladislava Pohrobka, který byl následně zavražděn. Z jeho smrti byl obviněn Matyášův starší bratr Ladislav. Z rodu Cillských měla být přitom první Matyášova manželka Alžběta, která však zemřela ještě v dětském věku. V nastalých vzájemných politických intrikách byli Ladislav i Matyáš r. 1456 pozváni českým a uherským králem Ladislavem Pohrobkem na hostinu do Budína, na níž byl starší Ladislav Hunyadi zajat a ihned i popraven a Matyáš zatím jen uvězněn ve Vídni a poté v Praze. Jeho poprava byla naplánována na den svatby Ladislava Pohrobka s francouzskou princeznou Margaretou. Pohrobek však r. 1457 náhle umírá, pravděpodobně na akutní leukémii, k jeho sňatku tak nedošlo a Matyáš se dostává z vězení především díky pomoci budoucího českého krále Jiřího z Poděbrad. Díky politické obratnosti jeho strýce Michala Szilágyiho a vlivného biskupa a rádce Jana Vitéze získává Matyáš r. 1458  i uherský trůn. Korunován však byl až r. 1464, neboť uherskou královskou korunu měl tou dobou v držení císař Fridrich III., který ji již před léty ukořistil. Matyášovi životní zkušenosti ho předurčili být rázným a silným panovníkem. Brzy poznal, že je nejen stejně schopný vojevůdce jako jeho otec, ale že ho jako politický taktik, chytrý diplomat a odhodlaný státník daleko předčí. Ještě v Praze si upevnil svou pozici s Jiřím z Poděbrad a poté se vrhl na domácí politiku. Nejdříve se vypořádal se zbytky husitů – bratříků v Uhrách pod vedením katolíka Jana Jiskry z Brandýsa, kteří ještě stále měli především v Horních Uhrách velkou moc. Ty Matyáš porazil r. 1458 v bitvě u Blatného Potoka a jeho další vojenské úspěchy donutily bratříky k dohodě a i když za vcelku velké odstupné, přenechali své državy uherskému králi. Zbytky nespokojených husitů pak Matyáš r. 1467 rozprášil u Velkých Kostolan. Z jejich části pak postavil své stálé vojsko– fekete serek (černou gardu) čítající cca. 6000 mužů. Jiné zdroje uvádí počet 20-30 000 mužů a odhaduje se, že měl jednu z největších armád v Evropě. Poté se vypořádal i s magnátskou opozicí a pevně se chopil vlády. Podařilo se mu vytvořit centralizovanou monarchii a rozhodným způsobem omezil moc uherských magnátů a církevních hodnostářů. Své vojenské aktivity průběžně uplatňoval i proti Turkům na jihu země, kde dobyl některá bosenská města. V r. 1462 nechal uvěznit na 12 let valašského krvavého vojvodu Vlada III. Tepeše (alias „hraběte Drákulu„), se kterým měl již od počátku své vlády neshody především kvůli Sedmihradsku.

     Matyáš Korvín byl již renesančním panovníkem. S jeho vládou je spojený příchod humanistických a renesančních vlivů do Uher, zpočátku však jen na královský dvůr do Budína. Velkou měrou se za to přičinil jeho druhý sňatek s neapolskou princeznou Beatrice Aragonskou, která tak sebou přinesla ještě více renesančního myšlení. Matyášovou první manželkou byla od r. 1460 Kateřina, dcera Jiřího z Poděbrad. Jejich manželství však netrvalo dlouho, neboť Kateřina r. 1464 zemřela při porodu společně s prvním dítětem. Matyáš byl velkým obdivovatelem a mecenášem umění a vzdělání. Na svůj dvůr zval přední italské umělce, mezi nimiž nechyběla jména jako Antonio Bonfini, Aurelio Brandolini, Martius Galeotti, Filippo Lippi, Petr Ranzano, Benedetto da Maiano,Tadeáš Ugoletti či Marsilio Ficino. Přebudoval budínskou knihovnu – Bibliotheca Corviniana, která se pravděpodobně stala po římské druhou největší v Evropě. V Prešpurku (dnešní Bratislavě) založil r. 1467 univerzitu Academia Istropolitana, jenž však brzy zanikla a v Pešti r. 1480 Academii Corviny. Matyáš začal i s reformou země, přičemž se často opíral o nižší šlechtu, nikoliv magnáty. Přeorganizoval státní správu, vymezil práva uherského palatina (místokrále) a do vysokých funkcí jmenoval své přívržence právě z řad střední a nižší šlechty, odborníky z ciziny, ale i měšťany. Zreformoval daně a provedl řadu hospodářských reforem. Nechal také kolonizovat hornaté oblasti země.

     V zahraniční politice sahaly jeho ambice spíše na západ, především po císařské koruně. K tomu ovšem potřeboval ovládnout některou z říšských zemí, tedy pro něj nejlépe dostupné země rakouské nebo české. Zbraně proto obrátil i proti svému bývalému tchánovi a původně spojenci Jiřímu z Poděbrad, opírajíc se o papeže a českou katolickou opozici (tzv. jednotu zelenohorskou) především ve vedlejších zemích Koruny české. Poděbrad neměl doma ani v zahraničí silnou pozici, neboť vystupoval jako král obojího lidu, tedy katolíků i husitů, ač sám byl utrakvistou – kališníkem a přes původní sliby odmítl přestoupit na katolickou víru. V r. 1466 tak byl Jiří z Poděbrad sesazen papežem z českého trůnu a o dva roky později (1468) vstupuje Matyáš Korvín na čele křížové výpravy proti němu do války. V r. 1469 však zůstal Matyáš v obklíčení Poděbradovi armády u Vilémova. Po jednáních Matyáš přislíbil, že Poděbradovi politicky pomůže a tím se dostal z jeho obklíčení. Svůj slib už v této době však byl pravděpodobně jen formalitou, neboť tím by se i Matyáš mohl dostat do problémů s papežskou stolicí a to by neprospělo jeho politickým ambicím. Naopak se ještě téhož roku nechal v Olomouci za pomoci katolických stavů korunovat na českého krále. Jeho korunovaci uznal i papež a rovněž vedlejší české země, tedy obojí Lužice, Slezsko i většina Moravanů. Jiří z Poděbrad na to uzavřel smlouvu o nástupnictví s polským králem Kazimírem IV. Jagellonským. Jeho syn Vladislav II. také po smrti Jiřího z Poděbrad r. 1471 na základě této smlouvy požadoval uznání za českého krále. Naopak Matyáš Korvín začal ihned jednat s českou šlechtou o možnosti nástupu na český trůn. Na sněmu v Kutné Hoře však byl za českého krále zvolen Vladislav II., a tak v protiakci uherská strana v Čechách vyhlásila za pomoci papežského legáta Matyáše v Jihlavě znovu českým králem.

     Boje o čMatyas Corvinuseské země tak pokračovaly od r. 1474 i nadále a byly ukončeny až Olomouckými dohodami 1478-79, kde byly politicky rozděleny. Při podpisu smlouvy přitom defacto došlo k velkolepému setkání dvou panovnických dvorů i dvou odlišných kultur – ještě stále středověké pozdněgotické Vladislavovy a renesanční Matyášovy. Dohoda měla podobu několika denních oslav, kterým vládl opět Matyáš se svým novým renesančním životním stylem. Celé město se ponořilo do divadelních a pijáckých radovánek a bylo vyzdobeno již v renesančním duchu. Matyáš si udržel titul českého krále, Moravu, Slezsko i Lužici. Pro Vladislava II. znamenala tato válka spíše prohru. Připadly mu sice Čechy a rovněž titul českého krále, ale ani zde neměl podporu celé země. Naopak už během válek získal Matyáš na svou stranu pány z Rožmberka, z Hradce, Šternberky, Švamberky, Kostky z Postupic či Zajíce z Hazmburka. Krom toho Matyáš ovládal i některá česká města jako České Budějovice či Plzeň. Na Moravě sice naopak byla slabší opozice proti uherskému králi (např. města Uherské Hradiště a Uničov), ale ta nehrála příliš velkou roli. S polským a tedy i českým králem Vladislavem II. navázali kontakt i představitelé magnátské opozice v Uhrách pod vedením bývalého palatina Garaie, kteří se snažili o svržení Matyáše z trůnu. K tomu však nakonec nedošlo, neboť Matyáš spiknutí odhalil a jeho představitele nechal uvěznit. Rovněž polské vojsko sice vpadlo do Uher, ale bez větších úspěchů zemi zase opustilo a uzavřelo příměří. Mezitím Matyášovi průběžné vojenské snahy na jihu země proti Turkům donutily propustit z vězení a znovu nastolit vojvodu Vlada III. Tepeše na valašský trůn, aby pomohl bránit Evropu proti osmanské rozpínavosti. Matyáš se poté pokusil získat i rakouské země na císaři Fridrichovi III. S tím byl již řadu let i ve sporu o uherskou královskou korunu, kterou si Fridrich III. nárokoval po svém synovci Ladislavu Pohrobkovi a byl také již v r. 1459 zvolen opozicí za uherského krále. V roce 1462 ve Vídeňském Novém městě a poté znovu o rok později byl pak uzavřen mír v Šoproni mezi oběma panovníky, kde byla vláda v Uhrách uznána Matyášovi, ale Fridrich III. mohl používat titul uherského krále až do smrti. Roku 1485 však Matyáš císaře porazil a postupně ovládl celé Dolní Rakousko a své hlavní sídlo přesunul do Vídně. Císařskou korunu však Matyáš Korvín i přes své vojenské a politické úspěchy nikdy nezískal. Nedočkal se ani legitimních potomků. Jediného nelegitimního syna Jana mu porodila Barbora Edelpöcková ze Steimu. Pro něj se Matyáš na konci svého života snažil mezinárodně potvrdit legitimitu. Usiloval i o smíření s Habsburky, kteří právě měli zabezpečit nástupnictví jeho synovi. Uherský a český král Matyáš Korvín zemřel ve Vídni r. 1490 patrně na morovou nákazu a byl pochován v hrobce uherských králů ve Stoličném Bělehradě.

     Dnes je Matyáš Korvín považován za jednoho z největších uherských panovníků a je také jednou z nejoblíbenějších a nejpopulárnějších dějinných postav uherského království. S jeho jménem je spojen příchod renesance a humanismu do střední Evropy. Jeho budínský královský dvůr dnes bez nadsázky považujeme za nejstarší zaalpské centrum renesanční kultury.