malířství

MALÍŘSTVÍ

     „V renesanci byl poprvé definován obraz jako plošný průřez optickým kuželem, jehož vrchol leží v oku diváka (L. B. Alberti, De Pittura, 1435).“

     Pronikání renesančního malířství do Horních Uher se objevuje v první třetině 16. století v pozdně gotických dílech, ale nerozvíjí se a naopak z počátku nastává pokles malířské produkce. V tomto období se nejvýraznějšími staly práce na Spiši a stejně tak jejich produkce. Kvalitnost děl je však v Horních Uhrách velmi odlišná. Vedle vynikajících domácích i zahraničních malířů se objevují i slabší mistři. Námětově převládaly nadále náboženské malby, ale vzrostl i počet produkce světského malířství. Krom toho se ve větší míře rozšířilo i ornamentální malířství a celkovým přínosem renesance se stal portrét a to hlavně malba na plátně. Ve velkém počtu se pak zachovaly i nástěnné malby jak s náboženskými, tak světskými motivy a ornamentální malba. V 16. stol. však u občasných figurálních prací nástěnného malířství nastávají velké změny, i když z počátku se ještě drží domácí středověké tradice. Nacházíme samozřejmě i díla, která mají renesanční charakter (např. freska kostela v Strážkách z poloviny 16. stol.), ale to z počátku jen zřídka. V malbě nastává také snaha stupňovat a zvýrazňovat city a zobrazené postavy jakoby tím ožívaly.

     Těžiště nástěnného malířství tkví v ornamentální malbě. Od druhé třetiny do konce 16. stol. je postava (figura) až druhořadá a vůči ornamentu působí často jen jako jeho doplněk. Dominantním prvkem je tedy ornament a nacházíme ho téměř na všech malbách z tohoto období. Dobrou ukázkou jakési jednolitosti figurální a ornamentální malby je freska v Tepličce na Váhem. Je zde ovšem různá úroveň zobrazených postav, a tak se předpokládá, že na tomto díle pracovalo několik autorů. Malby na světských stavbách se rozvinuly hlavně v druhé polovině 16. století. I zde je však figura velmi zřídka.  V církevních stavbách se malovaný ornament téměř vždy objevuje v kombinaci s lidskou postavou, zatímco ve světských stavbách se uplatňuje i samostatně. Vrcholem malířství tohoto období v Horních Uhrách jsou renesančně-manýristické fresky ve východním okenním arkýři na prvním podlaží Bratislavského (Prešpurského) hradu, které vytvořili před rokem 1562 italští mistři, pracující v tom čase na přestavbě hradu. Barevnou kresbu opakující ornamentální prvky na plastickém ostění, můžeme najít také v renesanční části zámku v Slovenské Lupči okolo kamenného portálu, pocházejícího z r. 1573. Iluzivní architektonická malba má za úkol stěnu nejen ozdobit, ale rovněž zvýraznit a prohloubit prostor. Například interiérové, ale i exteriérové malby Dubovského paláce na Oravském hradě vytvářejí iluzivní konzoly, římsy, ostění, šambrány a výklenky. Jsou malované sytými barvami v kombinaci s bílou, což bylo v renesančním nástěnném malířství  vcelku oblíbené. Svědčí o tom i ornamenty v jižní předsíni farního kostela v Sabinově z druhé poloviny 16. století, jejichž část můžeme vidět na místech, kde je poškozena omítka s novější přemalbou.

     V deskovém malířství je na rozdíl od nástěnného převládajícím prvkem lidská postava. Deskových maleb se ovšem v Horních Uhrách příliš nedochovalo, a proto si můžeme vytvořit jen malý obrázek o charakteru těchto děl. Deskové malby křídových oltářů zachovávají ve velké míře středověkou domácí tradici. Ke konci 16. stol. středověká tradice pomalu ustupuje, ale nemizí. Krom toho se mimo renesanci, která ještě ani nestačila v Horních Uhrách dojít ke svému vrcholu, objevují i prvky barokní. Dokládá to oltářní obraz klášterního kostela v Klášteře pod Znivem asi z r. 1590. Gotické postavy jsou zde oblečené v renesančním rouchu a nad Madonou drží korunu renesančně-barokní andílci.

     Zvláštním odvětvím tehdejšího hornouherského renesančního malířství byla epitafní tvorba. Malovaný epitaf se vyvinul z kamenného náhrobku, ale na rozdíl od plastického náhrobku nemá označovat místo kde je posmrtný pochován, ale oznamovat živým, kdo to byl a co eventuelně vykonal. Nejvhodnějším prostředkem byl malovaný obraz a písmo. Důležitou součástí epitafů bylo vyobrazení zemřelého a jeho rodiny, ovšem tyto postavy byly většinou vyobrazeny pouhými náčrty. Renesanční prvky se u epitafové tvorby objevují výrazněji u výmalby oltářů. Uvolňuje se pohyb a také výraz figury, které tak dostávají lidštější charakter. Co se týče kompozice a ikonografie, nedochází zde k výraznějšímu uvolnění. Zajímavý je například epitaf neznámého levočského měšťana z r. 1540, který v novém minoritském klášteře v Levoči přenesl kompozici křídlového gotického oltáře na jednu plochu. Starší, ale významnější je například epitaf rodiny Czeröcziovi z r. 1530 ve Spišské Staré Vsi. Výraznější práce, alespoň co se týče perspektivy, vidíme na epitafech, kde donátoři klečí mimo ústřední biblický námět v samotném architektonickém interiéru, nebo například na dvou poničených plátnech v římskokatolickém kostele ve Strážkách. Pocházejí přibližně z r. 1588.

     Snaha v renesanci vytvořit universálního člověka a nový pohled na skutečnost podmínili i rozvoj portrétu jako nejlepšího vyjádření důležitosti lidské osobnosti. Tento rozvoj také souvisí s rozšířením humanistických tendencí, které pojímaly člověka jako pána přírody a vesmíru. Už nestačilo po sobě zanechat jen jméno a nápis, ale člověk chtěl být také navždy tělesně ztvárněn. Větší rozvoj portrétu však nastává v Horních Uhrách až v druhé polovině 16. století. Například na fasádě vnitřního dvoru zámku v Bytči z r. 1574, která byla zdobena malbami, byla při přestavbě r. 1721 pod jednou z arkád odkryta malovaná postava mistra Kiliána, stavitele zámku. Tento portrét také dokládá skutečnost důležitosti a vážnosti stavitelů a umělců. Přitom donedávna ještě patřili k nejnižší vrstvě měšťanstva. Další věrnou realistickou podobiznou je vynikající zobrazení Jana Krušiče asi z r. 1580 (dnes ve sbírce Trenčínské galerie). Na plátně je namalovaná jeho postava v životní velikosti tváří k divákovi a vystupuje z plochého tmavého pozadí. Jde o typ tzv. reprezentačního portrétu. V druhé polovině 16. století se také prohlubuje individuální odlišení i u postav z křesťanské mytologie, které měli původně dané a neměnné podoby.

     Pro oblast severní hornouherské oblasti byly rovněž typické malované dřevěné kostelíky. V období renesance 16. stol. bývaly jejich vnitřní stropy a stěny obkládané tabulemi, jenž byly pomalovány ornamenty. Ty byly nanášeny na světlý podklad v jednoduchých barvách: červené, hnědé, černé a okrové. Oproti pestrosti a bohatosti tvarů je ornament velmi zjednodušený, stejně jako jeho vyhotovení. Příkladem je Trnové u Žiliny z r. 1582, Hervartov z let 1593-1596, Čerín a jiné. Přínosem této tvorby byly čtvercové kazety parapetu empor a obložení stropů, které podmínili vznik centrálního ornamentu. Tento druh malířské tvorby je asi nejvíce poznamenán domácí hornouherskou lidovou tradicí. V této tvorbě vzniká v 16. stol. oproti středověku menší počet děl, které jsou zaměřené hlavně na ornament a bez figurálních scén.