Emil Pavel Lány

      Emil Pavel Lány JUDr. (1879-1945) pocházel z české černilovské větvě rodu a byl synem Karla Eduarda z Lány a Adély roz. Niessové. Narodil se v Černilově u Hradce Králové a r. 1897 maturoval na gymnáziu v Hradci Králové. Studoval práva na Karlově univerzitě v Praze a jeden semestr ve Vídni. Poté vstoupil do soudní praxe v Hradci Králové. R. 1902-03 nastoupil na dobrovolnou vojenskou službu a to nejprve k pěšímu pluku v Zadru v Dalmácii, poté v důstojnické škole zásobovacího sboru v Praze. R. 1905 přijal v Praze místo advokátního koncipienta a r. 1910 se usadil jako advokát v Kolíně a od r. 1914 byl i členem c. k. české advokátní komory v Praze. V první světové válce působil jako rakousko-uherský důstojník zprvu zásobovací, pak justiční na srbské a italské frontě (Ruma, Petrovaradín, Marburg, Lublaň, Udine, Vittorio). Po pádu monarchie (1918) byl v září 1920 povolán za ministerského radu na ministerstvo spravedlnosti ČSR a pověřen organizací a správou vězeňství. Od r. 1926 také přednášel o vězeňství na Kriminalogickém ústavu při právnické fakultě Karlovy univerzity. O rok později se stal členem výboru Čsl. společnosti pro právo trestní a zvolen řádným členem Sociálního ústavu republiky československé. Od r. 1928 byl delegátem čsl. vlády v Mezinárodní komisy trestní a vězeňské a od r. 1931 byl členem zkušební komise pro státní zkoušky právnické na Karlově univerzitě pro obor práva trestního. Téhož roku stal se přednostou trestní sekce a od r. 1933 spolupracoval na reorganizaci Národní rady čsl. a stal se členem jejího výkonného výboru (v prosinci roku 1935 vystoupil) R. 1937 byl pak jmenován presidentem Vrchního soudu ČSR v Praze. R. 1939 odešel do výslužby. Byl v přátelském styku s předními osobnostmi první republiky, zvláště pak s ministrem zahraničních věcí ČSR Kamilem Kroftou, básníkem a dramatikem Jaroslavem Kvapilem, profesorem MUDr. Ladislavem Syllabou či s prezidentem Edvardem Benešem, jak je patrno i z četných pozvánek na pražský hrad k obědu, čaji či reprezentativním audiencím.

     Jakožto potomek evangelického rodu a syn superintendenta (biskupa) a. v. byl činný i v evangelické církvi v Praze. Od r. 1923 byl předsedou výboru kazatelské stanice Českobratrské církve evangelické v Břevnově-Střešovicích. R. 1933 byl zvolen za člena Synodní radyčeskobr. církve evang. až do r. 1937 a od r. 1939 byl stálým právním poradcem Synodní rady.   

     Emil Pavel Lány byl taktéž výborným historikem a věnoval se horlivě i historii svého rodu. Shromažďoval rodinná fakta a dokumenty a na základě straších cizojazyčných (především německy psaných) kronik, sepsal dějiny rodu Lány v češtině v tzv. „Rodinné kronice“, která byla vydána posmrtně jeho synem Jeronýmem (1916-2006) vlastním nákladem v Liberci r. 1946. Jinak byl Lány pečlivým zájemcem o specifické výpovědní prameny městských hrdelních soudů, o tzv. smolné knihy. Posmrtné edice jeho pečlivě připravených Knih černých jinak smolných měst Bystrého, Dobrušky, Solnice a Smidar ze 16.-18. století představují bohatý materiál pro sociální život a jazyk doby.

     Od prvního dne německé okupace českých zemí a druhé světové války stál Emil Pavel Lány v aktivním odboji. Byl ve styku s čsl. vládou v Londýně a prezidentem Benešem a jako předseda demokratické (nekomunistické) odbojové organizace Přípravného revolučního národního výboru (PRNV) spolupracoval s domácí ilegální bojovou skupinou čsl. důstojnictva. PRNV měl podle jejich tvůrců – činitelů předmnichovské ČSR: Dr. E. P. Lányho, ministra zahraničních věcí Dr. Krofty a J. Kvapila, plnit funkci střechového orgánu odbojového hnutí. PRNV vznikl na přelomu let 1942 a 1943 z podnětu ilegální skupiny Lípa a činnost vyvíjela v souladu se zahraničním odbojovým centrem v Londýně. Mezi vedoucí představitele vedle Lányho, Krofty a Kvapila patřili gen. Z. Novák, F. Richter a činitelé protektorátního aparátu: vrchní policejní rada Dr. J. Mainer a plk. vládního vojska T. Lang. Síť spolupracovníků PRNV sahala do severovýchodních a jihovýchodních Čech a na Brněnsko, avšak i přes pověření čs. vlády v Londýně se nestal střechovým orgánem odbojového hnutí tak, jak byl původně zamýšlen. V červnu r. 1944 byl PRNV nacisty rozbit a Lány a další představitelé byli zatčeni gestapem. Koncem r. 1944 vyřadili nacisté i nástupnickou organizaci – reorganizovanou Lípu. Lányho zatklo gestapo 24. 6. 1944 a uvěznilo v Praze na Pankráci. Při květnovém povstání v Praze byl pátého onoho měsíce r. 1945 při opouštění vězeňské brány pravděpodobně zákeřně zastřelen germánskými katany a posléze ještě zasažen smrští střel z 30-ti milimetrových kanonů a střepinou bomby shozenou něm. hloubkovými letci na Pankrác. Lány podlehl svým zraněním nedlouho poté, co byl odnesen zpět do brány věznice. Tato scéna se rovněž vyskytuje ve dvoudílném komunistickém filmu „Osvobození Prahy“ režiséra Otakara Vávry. Ovšem ve skutečnosti, oproti ideově zfilmovanému davovému propuštění vězňů pankrácké věznice, byl v danou chvíli propuštěn pouze Emil Pavel Lány, ostatní vězně Němci odmítli propustit. V r. 2002 byla na jeho památku umístěna v průchodu do pankrácké věznice pamětní deska. Podle rodinné kroniky byl pochován 19. 5. 1945 do rodinné hrobky předků své choti Szalatnayů z Nagy Szalatna v Praze na Olšanech. Dnes však spočívá ve vlastním hrobě společně se svou manželkou Annou Szalatnayovou nedaleko rodinné hrobky Szalatnayovské. Při pohřbu promluvil i ministr spravedlnosti Dr. Jaroslav Stránský a In Memoriam Dr. E. P. Lány napsal univ. profesor Dr. Vladimír Fajnor, první prezident Nejvyššího soudu v Brně v. v.

     Emil Pavel se oženil r. 1906 v Praze s Annou Lucií Kateřinou Szalatnayovou (1882-1942), dcerou pražského velkoobchodníka Benjamina Szalatnaye z Nagy Szalatna (1841-1925) a jeho manželky Anny roz. Kulichové z Pravonína (majitelky velkostatku Pravonín a Čáslavsko se zámkem v Pravoníně). Anna Lányová roz. Szalatnayová byla pochována za druhé světové války r. 1942 do rodinné hrobky Szalatnayovské. Dnes však spočívá společně se svým manželem ve vlastním hrobě – viz. výše. Měli spolu tyto děti: Emila Karla (1907-1945), Jiřinu Rafaelu (1908-1997) – viz. Svatuška-Lány a Jeronýma Jana (1916-2006).

     Emil Pavel Lány byl vysoce postaveným svobodným zednářem, tedy členem mezinárodní společnosti, která zahrnovala významné i mocné osobnosti především Evropy a USA. Svobodné zednářství je nábožensko-filozofický směr šířený zejména od 18. stol. nejprve v Anglii, záhy po celé Evropě a USA. Je to složitý systém morálních pravidel s mnoha symboly. Přívrženci svobodného zednářství stavěli své „chrámy humanity“ a dláto a kladivo zaměnili za práci duchovní a sociální. Důraz je kladen na dobročinnost a také na soběstačnost členů a dluhy jsou považovány za morální prohřešek. Základními hodnotami jsou úcta, přátelství, bratrská láska, trpělivost, píle, rovnost spravedlnost. Základním heslem „ničeho příliš“. Hnutí není vázáno na jednu formu náboženství. Každý člen musí věřit v Nejvyšší bytost a nesmrtelnost duše, být čestný, dobré pověsti a schopný platit členský příspěvek. Svobodní zednáři jsou organizováni v tzv. lóžích, proslulým složitým alegorickým přijímacím obřadem, tajnými znaky apod. Činnost svobodných zednářů souvisí též s rosenkruciány (bratři-řád Růžového kříže – členové tajné společnosti od 16. stol. orientované teozoficko-alchymisticky a na náboženskou toleranci) popř. s templáři. První Velká lóže zednářů vznikla r. 1717 v Londýně. V 18. stol. patřili ke svobodným zednářům představitelé osvícenství a později mnohé osobnosti vědeckého, uměleckého, politického a ekonomického života. Již od 18. stol. byli svobodní zednáři pronásledováni a vězněni, neboť hnutí bylo považováno za protivlastenecké a protikřesťanské (hl. římsko-katolická církev zakazuje vstup mezi svobodné zednáře).