Z ARCHIVU PSPČR

     Zajímavé informace o osobě Emila Pavla Lányho a politice tehdejší doby se můžeme dozvědět i z ARCHIVU POSLANECKÉ SNĚMOVNY PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY:

Jedná se o slovní napadnutí tehdy sekčního šéfa ministerstva spravedlnosti JUDr. Emila Pavla Lányho komunistickým poslancem soudruhem Tyllem na půje poslanecké sněmovny.

     Poslanec Tyll se zde rozhořčuje především nad zabavením článku určeného do tisku o tehdy sekčním šéfovi ministerstva spravedlnosti JUDr. Emilovi Pavlovi Lánym a jeho úřední mocí. Dále o údajném potlačování práv dělníků a v řeči se přímo dotýká tehdejšího problému stávky rosicko-oslavanských havířů a otázky právní definice politických vězňů. Můžeme se zde zřetelně dočíst nemyslných argumentů komunistického poslance o potlačování demokracie za tzv. První republiky i jeho hrůzné propagandy komunismu a dnes až úsměvných, ovšem i hrůzu nahánějících slepých ideálech komunistického Sovětského svazu. V neposlední řadě zde komunistický poslanec vehementně bojuje za práva a důstojnost politických vězňů – jak příznačné, že? „Přec v blízké budoucnosti jeho následovníci nebudou o těchto právech chtít slyšet nic!….“

zdroj: Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna

Národní shromáždění republiky Československé
1929 – 1935
Poslanecká sněmovna

  1. schůze, středa 14. prosince 1932

„…1. Zpráva výborů ústavně-právního, technicko-dopravního a rozpočtového o usnesení senátu (tisk sněm. 2049) k vládnímu návrhu zákona (tisk sen. 882 a 912), kterým se zmocňuje vláda republiky Československé, aby převzala státní záruku za zápůjčky Podkarpatoruských elektráren, akciové společnosti v Užhorodě (tisk 2095)…“
 

„…Dávám slovo prvému zpravodaji – za výbor ústavně-právní – kterým je p. posl. dr Daněk.

Zpravodaj posl. dr Daněk: Slavná sněmovno! Sněmovně byla předložena …

následují řečníci Ing. Nečas a poslanec Teplanský…

Přihlášeni jsou řečníci na straně „proti“ pp. posl. Tyll a Kubač.

Uděluji slovo prvnímu přihlášenému řečníku, p. posl. Tyllovi.

Posl. Tyll: Pánové, používám této tribuny, abych poodhalil clonu potlačovacího aparátu v Československu tak, jak v pravém světle dnes vypadá, a abychom si všimli těch věcí, které se odehrávají na Rosicku-Oslavansku, kde havíři tohoto revíru bojují již pět týdnů svůj hrdinný boj za skývu chleba.

Je tomu 14 dní, co člen našeho posl. klubu soudr. Juran žádal zde v této sněmovně, aby se dostavil člen vlády a podal zprávu o tom, co hodlá vláda podniknouti ve stávce rosicko-oslavanských havířů. Žádal, aby vláda ihned zasáhla a donutila těžaře k ústupu. Prohlásil, že dosud vláda zasahuje pouze vysíláním četníků do stávkového území. Prohlásil dále: Ženete stávku v Rosicích ke krveprolití. To bylo před 14 dny. Soc.-demokratičtí a nár. socialističtí poslanci zamítli spolu s měšťáky naše návrhy, ukázali, že nechtějí se strany vlády více než četnictvo, že by jim přišlo vhod nějaké to krveprolití, aby ve svých plátcích pak mohli štváti proti stávce a komunistům. Mohou býti spokojeni. Ve stávce v revíru rosicko-oslavanském došlo již ke krveprolití, jehož obětí se stal soc. dem. dělník Vaněček. Okolnosti jeho smrti pobouřily všechen pracující lid z celého revíru na nejvyšší míru. Jak došlo k jeho smrti? V pondělí o 9. hod. byl zatčen četníky z Oslavan a dopraven na četnickou stanici do Oslavan, o 1/2 3. odpol. byl veden četnickou eskortou do Padochova, vesnice, kde se nalézá několik stávkokazů. Prý ho tam četníci vedli ke konfrontaci se stávkokazy. Večer o 1/2 6. byl nalezen za Padochovem v tratolišti krve se střelnou ranou ve hlavě a ranami po celém těle. Hned po nálezu ujali se ho četníci a dopravili ho do nemocnice v Ivančicích. Náš posl. Juran jel ihned do Ivančic, avšak nebyl vůbec puštěn k Vaněčkovi. Bylo mu řečeno, že Vaněček je již mrtev a právě pitván. Případ Vaněčkův připomíná americký způsob odstraňování vedoucích stávek. Připomíná, neboť četnické vysvětlení, že jde asi o sebevraždu, je více než průhledné a nejapné. Jsou svědci, kteří viděli zmučené tělo dělníka Vaněčka. Tak se nemůže sám sebevrah zříditi. Byla-li to sebevražda, nemusil býti přece odpírán posl. Juranovi přístup do nemocnice. My říkáme: ne sebevražda, nýbrž zavádění způsobů amerického Ku-klux-klanu. Voláme nejen po nejpřísnějším vyšetření celé věci, nýbrž též ke všemu dělnictvu, všem pracujícím lidem tohoto státu, aby co nejrozhodněji protestovali, aby si nedali líbiti tento případ. Stávkující v Rosicích nebudou smrtí Vaněčkovou odstrašeni od boje za chléb, naopak provedou jej tím houževnatěji, odhodlaněji, za podpory všech pracujících tohoto státu. Žádáme, aby se ihned do schůze sněmovny dostavil ministr Černý a podal zprávu o zavraždění stávkujícího dělníka Vaněčka. Žádáme, aby se Černý odpovídal. Bude-li však náš návrh zamítnut, bude to projev souhlasu vládních stran se zločinem spáchaném na dělníku Vaněčkovi.

To jest jeden případ postupu potlačovacího aparátu vůči dělnické třídě, stávkujícím dělníkům rosicko-oslavanského revíru. Mám zde další řadu případů, o kterých se zmíním. Chci uvésti ještě jeden případ, čeho je schopen potlačovací aparát Československa.

K diskusi o rozpočtu vyšel v „Právu lidu“ dne 29. listopadu t. r. článek o zlovůli a všemohoucnosti byrokratů v republice. „Právo lidu“ jest ústředním orgánem strany soc. demokratické, za kterou ve vládě sedí mezi jinými též dr Meissner jako ministr spravedlnosti. Chci poukázati na zlovůli byrokratů tohoto ministerstva. Ovšem oni mohou býti zlovolní a všemohoucí jen ve službách pro kapitalismus a ve službách měšťácké reakce. Za to požívají imunity, sice nepodložené žádným zákonem, ale za to větší, nežli měli členové býv. panovnického rodu v Rakousko-Uhersku. Jedním z těchto případů je sekční šéf dr Lány Meissnerova ministerstva.

Nechci zde nyní mluviti o jeho osobních zásazích do politických procesů, ani o tom, proč má zvláštní telefonní linku na Pankrác, poněvadž to bude předmětem zvláštních interpelací. Zatím jde o věc jinou, neméně charakteristickou. „Rudý večerník“ počal dnem 13. prosince t. r. uveřejňovati kritiku činnosti demokratického úřadníka Lányho, při čemž se uvaroval všeho, co by censura mohla podle své dosavadní prakse zabaviti, ale marně. Ve včerejším „Rudém večerníku“ byl téměř celý článek o činnosti pana Lányho zabaven. Přečtu článek celý, aby sněmovna viděla, co a v jaké souvislosti bylo zabaveno: „Co císař dal, v republice pan Lány nenalezl.“

Těžko hledati přiléhavý výraz v lidské řeči pro ty, kteří píší neustále, že komunističtí předáci nechávají za sebe zavírati jiné svedené proletáře. Evžen Klinger, redaktor „Rudého práva“, odbyl si v těchto dnech 14měsíční trest vězení a čeká ho ještě dalších 8 měsíců. Na Pankráci sedí redaktor Laco Novomestský, v Ostravě šéfredaktor „Rudého práva“ Guttmann. Zanedlouho nastupují tresty redaktoři Novotný a Krejčí. Redaktor Fučík musil ve 30letém věku nastoupiti 2 léta vojenské služby a po skončení má ho čekati četník, aby ho odvedl do kriminálu. Býv. šéfredaktor Urx musil utéci do ciziny, poněvadž trpěl silnou tuberkulosou a měl nastoupiti 18 měsíců vězení. Redaktor „Dělnické rovnosti“ Píšek seděl letos půl roku a již má další žaloby na krku. Redaktor Moškovič byl právě zavřen na 14 měsíců. Redaktoři německých komunistických listů Apelt, Grünwald se střídají ve vězení. A což komunističtí poslanci Harus, Major, Stránský, Haiblick, Lokota, Stern! Předseda strany senátor Haken je vydán pro velezradu, poněvadž se hlásí ke III. Internacionále. Vydání dalších komunistických poslanců Gottwalda, Hrušky, Čižinské a Zápotockého pro velezradu je zatím odloženo pro odpor dělníků, též socialistických stran. Komunistický předák, známý legionář Vodička, odseděl si již 4 roky vězení. Před týdnem nastoupil na Pankráci dalších 6 měsíců trestu. To není přesný výpočet, nýbrž jen namátkou vyjmenované případy.

Copak je proti tomu persekuce soc. demokracie v době Bismarcka anebo hrozně líčená tyranie rakouských katanů nad českými omladináři! Nehledě k počtu vězněných a výši trestu, měli tehdy vězňové politická práva. Měli je i v době generálské diktatury za světové války, měli je vězňové carských katů v Rusku. Těchto práv v československé demokracii za soc.-demokratického ministra spravedlnosti a úřadování českého bratra Lányho v podstatě není.

Bývalý anarchista a český bratr Lány vysvětlil také v „Přítomnosti“ ze dne 16. února 1928, proč těch práv v Československu není. A říká: „V Rakousku si to mohl dovoliti císař, jehož nařízení měla za jistých předpokladů moc zákona, že nejvyšším rozhodnutím ze dne 28. října – jak symbolické – 1849 ráčil schválit nařízení o právech politických vězňů.“

Ale v republice přece, dokazuje pan Lány, nemohou platit císařská nařízení – ovšem když se jedná o potrestání dělníků, pořádajících sbírky na stávkující kamarády, platí třeba císařské nařízení z r. 1781 – v republice platí zákon. „A nemáme zákona, jenž by definoval pojem politického deliktu.“

Krásně dovede pan Lány vysvětlovat právnicky. Avšak podle čeho byla tedy udělána smlouva mezi vládou Československa a Jugoslavií o nevydávání politických vězňů? Jak možno dělat takovou smlouvu, když zákonně neznáme žádných politických deliktů? Běda vám, zákonníci a fariseové, křičí evangelisté ve svých kapitolách, jak českému bratru Lánymu bude asi známo, neboť celá věc vypadá takto: Když vysloveně politický vězeň – ovšem dělnický, komunistický – žádá o politická práva, řeknou mu soudcové, že to může udělati pouze ministerstvo spravedlnosti nařízením, načež pan sekční šéf Lány prohlásí, že ve věci musí býti postupováno podle zákona, a poněvadž zákon definice politického deliktu nezná, práv politických vězňů není. O tolik je demokracie přísnější, že císař pán není, a tudíž nejvyšším rozhodnutím neráčí schválit. Co monarchie dne 28. října 1849 přiznala rebelům, to zaniklo svobodou dne 28. října 1918, čemuž napomáhá mistrnou rukou soc. demokrat a český bratr.

Pokoj prachu předků jeho, a končíme tuto kapitolu evangelistou Lukášem, kapitola XI., verš 46. Kdyby pan Lány chtěl, vyloží mu tento verš prof. Hromádka. On byl výborným učitelem náboženství.“

Mohl by mně pan Lány anebo snad jeho politický šéf dr Meissner zde na tomto místě říci, podle kterého zákona a jakých paragrafů bylo zabaveno konstatování fakta, že i za generálské diktatury ve světové válce existovala v Rakousku práva politických vězňů? Je to snad zabaveno proto, že jde o nepravdivé tvrzení? Nechť si páni přečtou paměti Rašína a Machara, aby viděli, že jde o pravdivé tvrzení. Mohou mně říci oba páni měšťácké spravedlnosti, podle jakých zákonů a kterých paragrafů jest zabaveno pouhé konstatování fakta, že pan Lány v „Přítomnosti“ ze dne 16. února 1928 tvrdil: „Nemáme zákona, jenž by definoval pojem politického deliktu, ale vláda republiky uzavírá smlouvy s jinými státy o politických delikventech.“? Podle jakého zákona postupoval úředník při zabavování těchto obecně známých faktů? Či to snad konfiskoval podle programu strany soc. demokratické? Pan úředník zabavil bez ohledu na zákon a paragrafy jen proto, že tisk se odvážil psáti v demokratickém státě o nadřízeném pana úředníka, o jeho demokratické milosti, sekčním šéfovi Lánym. To bylo pro censora směrodatné ke konfiskaci článku. Stejně tak postupuje censura, kdykoliv učiní dělnický tisk jakoukoliv kritickou zmínku o soc. demokratickém ministrovi Meissnerovi. Každého ministra v Československé republice lze aspoň někdy částečně kritisovati, jen soc. dem. ministra spravedlnosti nikoliv. Ten je tabu. Ani císař pán v bývalé monarchii nebyl tak nedotknutelný jako soudruh ministr Meissner. Kde jsou jaké zákony o nedotknutelnosti jeho demokratické výsosti soudr. Meissnera? (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Není takových zákonů, je to pouze byrokratická zvůle, chránící politického šéfa měšťácké nespravedlnosti. Co tvoří obsah článků o Lánym? Proč jsou psány? Jde o práva politických vězňů, vybojovaná proletariátem již v Rakousku a zrušená socialistickými ministry a jejich českobratrskými sekčními šéfy v Československu. A proto je psán i tento další článek: „Nikdo neví, zda ho ta oprátka nečeká“. A pokud se Lányho týče, končíme evangelistou Lukášem, kap. XI., verš 47: „Běda vám, protože vzděláváte hroby proroků, kteréž otcové vaši zabili.“

Hlavní a nejdůležitější, co tvoří práva politických vězňů, je možnost míti papír, péro, inkoust, knihy. Možnost číst a vzdělávat se, o to především jde. V SSSR jsou také političtí vězňové. V Sovětském svazu není práv politických vězňů, není rozdílu mezi obyčejnými a politickými vězni. Není a nepotřebuje být, poněvadž psací náčiní, knihy, možnost vzdělání patří k prvním a nejzákladnějším právům všech sovětských vězňů. O nic se nestará sovětská vězeňská správa tak důkladně jako právě o to, aby čas trávený ve vězení byl zužitkován k většímu vzdělání každého vězně podle jeho vloh a schopností. Nejenom to: V jednom z nejhorších protisovětských hanopisů 21 dopisů Stalinovi čteme, že sovětští vězňové jsou nuceni pracovati na svobodě, každý ve svém oboru, ale za poloviční plat. Tedy celý trest jest jen ve snížení platu na polovic. Víme, že i takoví záškodníci, jako Ramzin a společníci, odbývají si své tresty jako inženýři přidělení na různé práce.

Ovšem, nic podobného nelze žádati zde, kde orgány měšťácké spravedlnosti jsou soc. dem. předáci a čelní čeští bratři. Od nich nelze nic žádati. Za práva politických vězňů musí bojovati všichni proletáři, všichni čestní, pracující lidé, všichni, kdož nejsou kapitalisty ani příživníky kapitalistických zisků.

Ani carské Rusko nebylo tak barbarské, aby politickým provinilcům odpíralo právo číst a psát. Císař rakouský ještě před persekucí Havlíčka a českého maloměšťáctva ráčil toto právo schváliti, jen český bratr Lány, sekční šéf soc. dem. ministra Meissnera, neráčí viděti toto právo zákonné. Proto musejí všichni dělníci na všech schůzích reklamovati toto právo, které za císaře pána bylo a v republice není, a hlavně dělníci organisací socialistických, neboť žádný z nich neví ani dne ani hodiny, kdy on sám může se státi politickým provinilcem. Na všech schůzích, ve všech závodech musejí říci k věci jasně a nesmlouvavě své stanovisko všichni intelektuálové, pokud nejsou v žoldu kapitalismu, pokud nejsou v mladém radikalismu čekateli hofrátství. Nutno organisovati a rozvinouti akci za práva politických vězňů, vytvořit orgány této akce a jíti všude do všech organisací, do všech vrstev.

Pan Lány ovšem nebude souhlasiti. Proto, abychom zůstali při jeho osobě věrni českobratrské linii náboženské, končíme evangelistou Lukášem, kap. XI, verš 47. Ať si ho dá pan sekční šéf řádně vyložiti. Až bude někdy státi u hranice Jana Husa anebo dokonce mluviti, nechť nezapomíná, při rotě mnichů líné, na tento verš, neboť jeho otcové byli proroky, ale to nejsou jeho otcové. Kdo máš oči k vidění, viz, kdo uši k slyšení, slyš, jak praví evangelista na jiném místě. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. Kubač…

Místopředseda Stivín (zvoní): Zpravodaj výboru rozpočtového pan posl. Teplanský se vzdal slova.

Přerušuji projednávání tohoto odstavce, jakož i pořadu této schůze.

Sděluji, že z důvodů formálních, aby mohly býti přikázány výborům vládní návrhy dnes tiskem rozdané, jest potřebí konati dnes ještě jednu schůzi.

Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby se příští schůze konala dnes za 5 minut, t. j. v 5 hod. 35 min. odpol. s

pořadem:
Nevyřízené odstavce pořadu 227. schůze.
Jsou proti tomuto návrhu nějaké námitky? (Nebyly.)
Není jich. Návrh můj jest přijat.
Končím schůzi.

(Konec schůze v 5 hod. 30 min. odpol.)…“