G. Bethlena

PROTIHABSBURSKÝ ODBOJ GABRIELA BETHLENA A HÁGSKÁ  ALIANCE 

     Gabriel Bethlen pocházel ze šlechtické rodiny usazené v Temešské stolici. Jeho otec bojoval proti Turkům a později před nimi odešel do Sedmihradska, kde se mu dostalo podpory ze strany bohatého velmožského rodu Báthoryů. Zde se roku 1580 narodil i Gabriel Bethlen. Své první vojenské zkušenosti získával již na přelomu 15 a 16 roku svého života v boji proti Turkům, kde bojoval r. 1595 i pod Bočkajovým velením v bitvě u Giurgiu a diplomacii se učil na dvoře sedmihradského knížete Zikmunda Báthoryho. Zhruba ve svých devatenácti letech se zapojil do vnitřních bojů, které pustošili Sedmihradsko a bojoval proti císařskému generálu Bastovi. R. 1602 musel utéci a hledal azyl, který nalezl u Turků. Stal se jedním z vedoucích činitelů v okruhu utečenců a navázal kontakty s Bočkajem. V jeho povstání pak nezastával významnější funkce, i když se stal zprostředkovatelem mezi Bočkajem a Turky a působil jako velitel na sedmihradských hranicích. Po Bočkajově smrti měl spory s novým sedmihradským knížetem Zikmundem Rákoczim, který hledal oporu u císařského dvora a poté i s jeho nástupcem Gabrielem Báthorym. Roku 1613, podporovaný tureckým vojskem, vtrhl do Sedmihradska, vypudil Báthoryho a nechal se stavy prohlásit knížetem. Na císařském dvoře si uvědomovali, že na sedmihradský stolec usedl energický muž a schopný diplomat s nemalými ambicemi, kterému nebyla cizí ani vidina uherské, české nebo později polské koruny. Císařský dvůr se obával ohrožení poměru sil v Uhersku, kde pokračoval vnitřní boj uherské šlechty proti habsburskému absolutismu a potlačování svobody vyznání, ve svůj neprospěch, a proto císař uznal Bethlena za sedmihradského knížete. Ovšem Bethlen ihned od svého nástupu na knížecí stolec realizoval diplomatické a vojenské akce namířené proti císaři. Rozvinul nemalou aktivitu, aby odrazil útoky Vídně, která získala některé pevnosti a podporovala Bethlenova rivala a protikandidáta na sedmihradský stolec Jiřího Drugeta z Humenného. Muže, který se stal později příčinou, nebo alespoň záminkou Bethlenova ústupu od Vídně a oslabení spojeneckých vojsk připravených „zúčtovat“ s Habsburky.

     V době, kdy si v Sedmihradsku Bethlen upevňoval svou pozici, v mezinárodní politice se začali stahovat tmavé mraky, které věštili konflikt mezi Habsburky a reformací. R. 1618 vypuklo v Čechách povstání nekatolických stavů proti katolickým Habsburkům, které bylo začátkem vyčerpávajících bojů, známých v dějinách pod názvem „třicetiletá válka“. Matyášův vídeňský dvůr horoucně připravoval armádu. Hlavním císařským silám v počtu 13 tisíc mužů velel hrabě Buquoi, který zaujal strategické pozice v okolí Českých Budějovic a druhá část pod velením hraběte Dampierra hlídala moravské a uherské hranice. Češi dostali na pomoc ze Slezska a od Fridricha Falckého 4 tisíce mužů pod velením generála Mansfelda. Vojskům českých stavů, kterým velel hrabě Thurn se hned na začátku podařilo zvítězit u Nových Hradů a koncem roku 1618 dobyl Mansfeld Plzeň a generál Hohenlohe operoval již v jižních Čechách. Když na císařský trůn v březnu r. 1619 nastoupil Ferdinand II., česká vojska se pod Thurnovým velením nebezpečně přibližovala k Vídni. Mezitím se ovšem v samotných Čechách začalo štěstí obracet. Thurn musel ustoupit a Buquoi s novými posilami se chystal k rozhodujícímu úderu. Ovšem zastihla ho nečekaná zpráva – ze Sedmihradska vyrazil Gabriel Bethlen a rozhodně ne na pomoc Buquoiovi. Bethlen si uvědomoval, že pokud chce realizovat své mocenskopolitické záměry, t. j. v první řadě spojit Sedmihradsko s Uhrami pod svou vládu, případně získat českou korunu, přišel vhodný čas. Dosáhl souhlasu i podpory části protestantské šlechty v Uhrách, tureckého sultána a navázal kontakty s českými stavy. V Uhrách se mohl především spoléhat na Jiřího Rákocziho, jednoho z největších velmožů krajiny, a na župana Gemerské a Malohontské stolice Jiřího Séčiho. Z předních uherských protestantských velmožů ho ještě podporovali Imrich Thurzó a jeho příbuzný, pozdější novozámecký hlavní kapitán Stanislav Thurzó. Sympatizoval s ním i František Batányi a G. Illesházy. Bethlen si také uvědomil, že pokud se chce rychle spojit s vojsky českých stavů, musí v krátkém čase přejít území Horních Uher. A to nebyla situace zase tak jednoduchá, neboť zde musíme připomenout, že uherské stavy nebyly v postojích vůči Bethlenovi a císařskému dvoru jednotné a uherské posily měl ve své armádě i Buquoi. Pod vedením Séčiho povstalci zaútočili 1. září 1619 na klášterní hrad v Jasově v Abovské stolici, kde toho času sídlil jagerský biskup a bez odporu ho obsadili. Rákoczi se pokusil zajmout hlavního Bethlenova protivníka Jiřího Drugeta, ale tomu se podařilo utéci do Polska. Rákoczi ani Bethlen netušili, že to možná byla největší chyba celé třicetileté války. O dva dny později už Rákoczi stál před branami Košic. Přesto, že město bránil přívrženec císaře Ondřej Dóczi, neměl příliš velkou posádku a navíc většina protestantských měšťanů pustila Rákocziho oddíly do města a Dóczi se ocitl v poutech. Poté se u Rákocziho ocitli další zástupci hornouherských měst, kteří slíbili podporu Bethlenovi.

     Mezitím se vydal na cestu na čele hlavních vojenských sil i sedmihradský kníže a v Debrecíně vyzval uherskou šlechtu, stolice a města, aby se přidali za svobodu vyznání a kraje na pomoc českým stavům. V polovině září 1619 Bethlen disponoval již 18-tisícovým vojskem. Ihned jak dorazil do Košic, sem svolal poradu hornouherských stolic a ustanovil hlavní program a cíle povstání, jako i hlavní body zahraniční i domácí politiky. Hlavním kapitánem Horních Uher byl jmenovaný Jiří Rákoczi. Ještě v době Bethlenova pobytu v Košicích pokračovaly vojenské akce jeho velitelů. Osvědčení Bočkajovi velitelé František Rédei a Jiří Séči postupovali na Filákovo a Nové Zámky a sám Bethlen pak směrem na Levoču, Kežmarok a Poprad. Poté padla do rukou Bethlena i strategická pevnost Nové Zámky a 9. října vešel do Trnavy, kde se ubytoval v arcibiskupském paláci. Tehdy už věděl, že českou korunu nezíská, neboť Češi si zvolili za krále Fridricha Falckého, očekávajíc od něho německé a anglické posily. Bethlen postupoval relativně rychle, především díky tomu, že velká část císařské armády byla nasazená v Čechách a na Moravě. Tento postup však ve Vídni vyvolal zděšení a o jeho vpádě se šířily různé zprávy, především, že uherské stavy Bethlena podporují do jednoho a že postupuje s velkou armádou. Skutečnost však byla jiná. Jak již bylo naznačeno, tak část uherské šlechty jen vyčkávala a navíc Rákoczi, který se bál oprávněně vpádu Drugeta z Polska, stáhl část svých jednotek, a tak Bethlen v Trnavě neměl k dispozici ani dvacet tisíc mužů. Po dohodě s českou delegací poslal Bethlen Thurnovi deset tisíc mužů pod Rédeiovým velením a sám se pak vydal dobýt Prešpurk. Tomu přišlo na pomoc kolem dvou tisíc císařských vojáků, ale ty měšťané nepustili do města, a tak se opevnili v předměstí. Bethlen se rozhodl pro okamžitý útok a v polovině října 1619 dobyl německé pozice ze dvou stran. Velká část žoldnéřů padla a jejich velitel Tieffenbach ustoupil za Dunaj. Tentýž den Bethlen vstoupil do Prešpurku a zmocnil se uherské koruny. Otevřela se mu tak cesta přímo na Vídeň. Císaři Ferdinandovi II. nezbylo nic jiného, než před Bethlenem opustit své vídeňské sídlo.

     Habsburkům se začala situace vymykat z rukou. Vřelo to v Čechách, na Moravě i v Uhrách, dolnorakouské i hornouherské stavy, stojící na straně Ferdinanda, neposlouchaly. Rédei se spojil s Thurnem, který tak získal nad Dampierrem početní převahu a císařský generál začal ustupovat a spojil se s také ustupujícím Buquoiem. Oba se stahovali na obranu Vídně následovaní Thurnovými, Hohenloheovými a Rédeiovými jednotkami. Při přechodu císařských jednotek přes Dunaj se ztrhl boj o předmostí, který trval dva dny. Bethlen sice zaútočil, ale rozhodující bitvu si nevynutil, a tak se pak se spojenci sešel v Prešpurku na jednání. Byl přijat Bethlenův návrh na překročení Dunaje u Prešpurku a útočit na soustředěná císařská vojska. Ovšem stavba mostu přes Dunaj byla pomalá, a tak se Buquoiovi podařilo část lehké Bethlénovi jízdy zatlačit na druhé straně Dunaje. 25 listopadu 1619 přešli spojenecká vojska přes Dunaj a útočili na vídeňská předměstí. Rozhodující bitvu se jim však nepodařilo vyprovokovat. Oči Evropy se upírali na Vídeň. Inu Buquoi a spol se museli na budoucnost dívat dosti skepticky. Možnost zásobovat město zvenku bránila pohyblivá Bethlenova lehká jízda a vojenskou pomoc bylo možné očekávat jen od Špaňelů. Ovšem ta než by dorazila, „tak by snad dříve zaútočili Japonci“. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že Buquoi velel dosti velké a zkušené žoldnéřské armádě a kromě toho sami Buquoi i Dampierre byli velmi zkušení vojevůdci. Co by se asi tak stalo, kdyby spojenci odřízli Vídeň od okolního světa a několik měsíců ji obléhali? Otázka na kterou už není odpověď.

     Došlo totiž k nečekané situaci, která ovlivnila celý další průběh událostí. Jiří Druget z Humenného, kterého Rákoczi ani Bethlen nedokázali včas zneškodnit a který před nimi prchl do Polska, se nyní na čele deseti tisíc kozáků, které mu dal k dispozici polský král obrátil směrem k Uhrám a vpadl přes Karpaty do hornouherské oblasti. Rákoczi se mu sice postavil na odpor, ale s mnohem menším vojskem a tak byl i poražen. Po obdržení těchto zpráv Bethlen zanechal obléhání Vídně a v rozhodujících chvílích opustil své spojence snažíc se zachránit situaci v Uhrách. O několik dní později odtáhly z vídeňského podhradí i moravské a slezské oddíly, které se stáhly do zimních tábořišť. Jejich příkladu pak následovali i Češi. Buquoi, Dampierre i císař si mohli zhluboka oddechnout.

     Druget zatím operoval ve východní části Horních Uher a 30. listopadu došel ke Košicím a vyzval město, aby se mu vzdalo. Měšťané vidíc, že Druget nemá dost sil ani prostředků na dobývaní jeho požadavky odmítli a Druget se musel stáhnout. Když potom pochodil stejně u Prešova i Sabinova, stáhl se do Polska, kde brzy na to i zemřel. Je otázkou jakou vážnost Drugetova vpádu do Uher přičíst? Podle některých historiků Drugetův vpád Bethlenovi jen posloužil, protože stejně uvažoval o stáhnutí svých jednotek od Vídně, neboť snad v úspěch nevěřil a mohl své jednotky lépe využít v Zadunajsku či Rakousku. Ať to bylo tak či onak, hlavní cíl tato diverzní akce splnila. Vídeň se osvobodila ze zajetí a Bethlen byl donucen ustoupit. Uherská šlechta už pak tak netrvala na boji proti panovníkovi, ale snažila se hlavně o potvrzení svých „historických stavovských práv“ a legalizování držby majetků získaných od církve a katolických pánů. Na sněmu v Prešpurku v prosinci 1619 byla opět vyhlášená svoboda vyznání a Bethlen přijal titul knížete (gubernátora) Uher. Tento titul mu zatím uznal i císař, neboť si prozatím nemohl moc „vyskakovat“ a uzavřel s Bethlenem příměří platné do konce září 1620. I když se Bethlen nezřekl spojenectví s Čechy, tento krok měl nepříznivý vliv na další protihabsburské boje, neboť Ferdinand II. tak mohl soustředit vojenské síly proti českým stavům.

     Bethlen nevěříc v urovnání vztahů s císařem nenechal přeci jen Čechy úplně ve štychu a vyslal pomocné sbory na pomoc svým českým spojencům a připravoval se na další vojenské akce. V létě 1620 svolal Bethlen do Bánské Bystrice sněm, kde ho uherské stavy zvolil za krále, ale korunovaný nebyl. Podobně jako kdysi Bočkaj nechtěl si uzavřít všechny cesty k případné dohodě s Ferdinandem II. Kromě toho si uvědomoval fakt, že turecký sultán, bez kterého by si neudržel sedmihradský stolec, by mohl po něm jako uherském králi chtít územní zisky. Ale tím by si proti sobě popudil i uherské stavy a vést válku na více frontách by pro Bethlena znamenalo záhubu. V létě 1620 došlo na českém území k zásadním posunům, které byly částečně i výsledkem změn v zahraniční politice. Češi se zklamali ve svých zahraničních spojencích, neboť ti se více soustředili na obranu Falcka a do Čech poslali jen malou pomoc a anglický panovník taktéž nepomohl tak, jak se očekávalo. Navíc se císař vzpamatoval díky velké finanční pomoci ze Španělska a v létě nastoupila vojska Ferdinanda II. a Maxmiliána Bavorského do útoku, připravena zúčtovat s českým odbojem. Na to v srpnu 1620 přešel do nového útoku i Bethlen a začátkem září se část předvoje dostala do bojů s Dampierrovými předsunutými jednotkami u Vídeňského Nového Města. 22. září Bethlen dobyl Nitru a jakmile se spojil Rédeiem, překročil u Prešpurku Dunaj. Mezitím však Dampierre část jeho sil porazil a Bethlenovi se nepodařilo ani po opětovných útocích dobýt pevnost Hainburg. Naopak 8. října 1620, tedy měsíc před Bílou horou, zaútočil Dampierre nečekaně na Prešpurk ze dvou stran. Císařští obsadili předměstí a ostřelovali městské hradby. Na poslední chvíli se objevil Rákoczi, který shromažďoval vojsko u Košic a nyní dorazil. Dampierre podnikl tři odvážné útoky na hradby, ale při posledním z nich padl. Ani Dampierrův zástupce Collato nebyl úspěšný a musel ustoupit k Vídni.

     Vítězství sice náladu Bethlenových vojsk pozdvihlo, ale i díky obraně Prešpurku vhodný okamžik na úspěšný útok a trvalejší úspěch promeškal. Naopak Ferdinand II. i Maxmilián Bavorský již řídili úspěšný útok, který vyvrcholil porážkou českých stavů v památné bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620.   Vojenská porážka měla mimořádně velký politický význam. „Zimní král“ Fridrich Falcký utekl z Prahy, která kapitulovala a vláda padla. Začátkem roku 1621 se vzdali i slezské a lužické stavy. Bělohorská katastrofa poznamenala celý další vývoj dějin Čech a Čechů. Tyto události měli i negativní vliv na povstalecký tábor v Uhrách. Na sněmu v Trnavě v lednu 1621 byla s převahou vyjádřena neochota přinášet další oběti ve prospěch Bethlenova hnutí. Taktéž Turci poukázali, že jejich podpora není zase tak vážná a přes Bethlenovy protesty a vyhrožování budínský paša obsadil Vacov a Turci napadali i další uherská města a vesnice. To poškozovalo zájmy sedmihradského knížete, neboť tyto výstřelky měly vliv na nechuť uherských protestantů podporovat další odboj. Přes zimu pak nedošlo k větším akcím. Buquoi získal Skalici a Děvín a hajduci zase několikrát vpadli na Moravu.

     Začátkem dubna 1621 získal Buquoi posily ze Španělska a jeho vojsko se rozrostlo na 20 tisíc mužů. Proto se rozhodl zaútočit a Bethlen byl nucen ustoupit. V této době ho opustili i někteří šlechtici, mezi nimi i Jiří Séči, který dopomohl císařským získat Filákovo a Sečany. Buquoiův postup po levém břehu Dunaje podporovaly i oddíly Mikuláše a Štěpána Pálffyů a v květnu získal Buquoi Prešpurk. Collalto zase postupoval v Zadunajsku. V červnu už stál Buquoi před Novými Zámky, které bránil Stanislav Thurzo. Ten svými odvážnými výpady získal mnoho zajatců. Buquoi se připravoval s asi 13 500 muži na obléhání, ale v červenci dorazil se silným jezdeckým oddílem i Bethlenův velitel Štěpán Horváth. Tomu se při jednom ze svých úspěšných výpadů na zásobovací oddíly podařilo zahnat na útěk i jezdectvo na čele se samotným Buquoiem a toho zajmout. Když pak hrozilo, že brzy dorazí silná pomoc, vojáci, kteří Buquoie hlídali, ho zabili. Plukovník Lichtenstein, který převzal velení, brzy zanechal obléhání. K Novým Zámkům se totiž blížili jednotky Imricha Thurzo i samotného Bethlena, který přešel do protiofenzívy. Opětovný vojenský nástup byl výsledkem porady zástupců říšských knížat a některých evropských mocností. Po útěku Fridricha Falckého po Bílé hoře do Holandska se hlavním aktérem odporu proti Habsburkům stal kníže Jan Jiří Krnovský, z vedlejší větve Hohenzollernů. V této době u Nového Jičína porazil císařské oddíly a otevřel si cestu do Uher, kde se spoléhal, že po spojení s Bethlenem a za podpory slezských a moravských stavů, zvrátí vojenskou situaci v této oblasti. Císařské vojsko pod velením Štěpána Pálffyho ustoupilo ke Zvolenu, kde se střetlo s Betlhenovými přívrženci pod velením Štěpána Egriho. Pálffy byl raněný a musel ustupovat. Boje které pokračovaly nevypadaly pro císaře příliš příznivě a Bethlenův ofenzivní nástup slavil prozatím úspěchy. Pálffyho vojsko se rozpadlo, řada uherských pánů bojujících na straně císaře se dostala do zajetí, jiní přešli na Bethlenovu stranu. Jiří Séči mu opět přísahal věrnost, stejně jako celá řada měst včetně báňských i celá Zvolenská stolice. Hlavní vojenské síly Ferdinanda byly zatlačeny, koncem července 1621 padla Trnava a poté se Bethlen s patnáctitisícovým vojskem objevil před Prešpurkem. Mezitím do Uher již dorazil s asi osmitisícovou armádou i Jan Jiří Krnovský. Bethlenovi se však rychle nedařilo dobýt městské hradby ale protože již téměř všechny důležité hornouherské pevnosti byly v jeho rukou, vpadl na Moravu, kde se spojil s místními povstalci a zmocnil se vícero měst. Těmito akcemi chtěl vylákat Lichtensteina ze Žitného ostrova a vytvořit si co nejlepší podmínky na uzavření míru s Ferdinandem. Pomocné oddíly Turků opět ukázaly, že nejsou zrovna nejkvalitnějším spojencem a operovaly na vlastní pěst, tedy pustošily a rabovaly. Všeobecná únava z bojů dolehla i na Bethlenova vojska, a proto Bethlen, vidíc svou relativně výhodnou pozici, začal jednat o míru. Po třech měsících vyjednávání byl začátkem ledna 1622 uzavřen mír v Mikulově. Bethlen dostal k Sedmihradsku i sedm uherských stolic a malá slezská knížectví Opole a Ratiboř a získal titul říšského knížete. Císař přislíbil, že bude respektovat body uzavřené ještě vídeňským mírem s Bočkajem a pomůže v případném útoku proti Turkům. Sedmihradský kníže se zřekl královského titulu, vydal královskou korunu a zabrané hrady a majetky v Uhrách. Uzavření míru Bethlena s Ferdinandem II. však nepříjemně překvapilo jeho protestantské spojence. Ovšem mikulovský mír neměl dlouhého trvání a Bethlen dal svým spojenců zase brzy vědět, že je připraven k boji.

     Bethlen nebyl spokojený s výsledkem jednání na Moravě. Jeho ambice a plány byly mnohem větší a také brzy po podepsání míru dal najevo, že daný stav není definitivní. Snaha získat správu nad Uherskem a dostat se do příbuzenství s evropskými panovnickými rody, ho přivedla k pokusu o sňatek s Ferdinandovou mladší dcerou, ale císař jeho nabídku nepřijal. No, nebyl by to vypočítavý Bethlen, kdyby paralelně s tímto jednáním neshromažďoval vojsko. S vojenskou výpravou začal v srpnu 1623. Chtěl podle původního plánu využít nedostatku císařských vojsk v Horních Uhrách, rychlím vpádem se dostat na Moravu a do Slezska a zde se spojit se západními protestantskými silami. V tomto úsilí ho podporovali i čeští emigrantští vůdci, především Thurn. Tento plán však nepříznivě ovlivnila skutečnost, že sjednocené západní protestantské oddíly utrpěly od vojsk katolické Ligy pod velením Tillyho sérii porážek a ustoupily. Přesto, že Bethena nyní navíc podporovala uherská protestantská šlechta v mnohem menší míře než v roce 1619, postupoval relativně rychle. Císařská žoldnéřská vojska se prozatím shromažďovala jen na Moravě pod velením Montenegra a jeho zástupce Albrechta Valdštejna a Mikuláš Esterházy se opevnil v Nových Zámcích.

     Bethlen vyrazil ze Sedmihradska asi s 13-tisícovým vojskem, které se postupně rozrůstalo a začátkem října 1623 obsadil první města a zaútočil na Filákovo. Postupoval ve dvou proudech k Trnavě, kde se k němu připojily i pomocné turecké oddíly pod velením bosenského paši Ibrahima. Naproti tomu Montenegro, který postupoval proti povstalcům dost pomalu se srazil v druhé polovině října s Bethlenovým předvojem. Před útoky jeho lehkého jezdectva císařské vojsko ustoupilo poblíž Moravy k Hodonínu a zde vybudovalo silné obranné postavení. Bethlen vpadl za ním na jižní Moravu, oblehl ho v Hodoníně a vícekrát se pokusil vylákat nepřítele z pevnosti, ale Montenegro i Valdštejn jeho úmysly prohlédli a nenechali se vyprovokovat. Bethlenovi se nepodařilo přesvědčit jeho jezdectvo, aby zaútočilo na pevnost jako pěchota, a tak docházelo jen k menším potyčkám. Také potraviny bylo nutné shánět z daleka a proto menší oddíly podnikaly výpravy až do okolí Brna, Olomouce, Nového Jičína a Valašského Meziříčí. Ani situace obléhaných nebyla záviděníhodná. Trpěli velkým nedostatkem potravin, takže zabíjeli vlastní koně a dezerce se množily. Valdštejn apeloval na panovnický dvůr, aby rychle poslal posily. „Pokud to půjde takhle dále,“ psal v jednom z listů, „musíme se připravit na to, že v tomto postavení zahyneme a pojíme jeden druhého.“ Pomocné oddíly však nepřicházely. Bethlen zde ovšem špatně odhadl své možnosti a v listopadu 1623 uzavřel předčasně příměří. Netušil, že situace se zde pro Habsburky nevyvíjela příznivě, že jeho obležení císařských bylo natolik výhodné, že kapitulace Hodonína byla neodvratná a pouze otázkou několika dní. 21. listopadu 1623 se setkali oba vojevůdci. Bethlen zde projevil opět kousek ze svého „smyslu pro humor“ a své osobnosti. Když se k sobě před nastoupenými vojsky přibližovali, Bethlen naznačil pohyb, jakoby chtěl seskočit s koně. Montenegro, aby vyhověl zvyklostem sesedl z koně. Bethlen však zůstal v sedle a vyjednával „shora“. Podle dobové etikety to byla hrubá urážka panovníka, která prý měla za následek ztrátu důvěry nešťastného Montenegra u dvora. Po uzavření příměří Bethlen odtáhl do Hodonína, ale moravské stavy se nepřidaly na jeho stranu. Nebylo také divu. Únava z bojů a podpora Turků, jejich počínání si na Moravě, jako i nájezdy hajduků nemohly vyvolat sympatie. Mírové rozhovory skončily podepsáním tzv. druhého vídeňského míru v květnu 1624 a potvrdily se body mikulovského míru. Bethlen se musel vzdát dvou slezských knížectví a jako náhradu získal tři města. Mír samozřejmě nepřinesl Bethlenovi to, co očekával, a tak od roku 1625 s novou intenzitou pokračoval v diplomatických jednáních se západními a severními zeměmi. Pro Bethlena bylo uzavření vídeňského míru jen výhodným kompromisem a východiskem z nouze, neboť se nepovedlo jeho spojení s českými a moravskými stavy a západní podpora po porážkách od Tillyho byla nemyslitelná. Přitom jeho vztah k císaři zůstával ještě v prvních měsících roku 1626 dobrý. Situace v Uhrách se pro Ferdinanda II. jevila jako velmi konsolidovaná. Díky existenci Valdštejnovi armády, kterou se Bethlenovi nepodařilo zcela vyhladovět a zničit u Hodonína, dosáhl Ferdinand snadno jednomyslné volby svého syna za uherského krále (prosinec 1625) a jeho pozice se v zemi upevnila. Nebylo tam téměř opozice a země byla ve správě schopného palatina hraběte Mikuláše Esterházyho, císaři naprosto oddaného. V Bethlenovi však přeci jen převládlo vědomí sounáležitosti s protestantským společenstvím.

     Západní mocnosti utvořily v prosinci 1625 koalici, ve které se spojila Anglie, Holandsko, Dánsko, Norsko, Sasko a český král bez trůnu – Fridrich Falcký proti španělským a rakouským Habsburkům. Koalici podporovala i Francie. Všichni měli zájem na potlačení rozpínavosti rodu Habsburků. Hospodářsky i vojensky znamenala koalice ohromnou sílu. Na čelo spojeneckých vojsk postavili dánského krále Kristiána, který už od začátku roku 1625 začal v severním Německu shromažďovat armádu. Další vojenské síly se shromáždily pod velením Ernsta Mansfelda za anglické peníze v Holandsku. V plánech koalice měl nemalou úlohu mít i sedmihradský kníže. V blížícím se konfliktu nemínil být jen iniciátorem vedlejších diverzních akcí, které by v Uhrách vázali část císařských sil. Žádal ovšem za svou účast od koalice přehnané požadavky a i to vedlo do jisté míry k pochybám koaličních partnerů s účastí Bethlena v tomto tažení. Bethlen se jako spojenec netěšil nejlepší pověsti, zvláště pokud šlo o včasný příchod. Zdar celé připravované operace měl záviset na Bethlenovi a hlavně na tom, zda se objeví včas a na správném místě. Proto se také král Kristián IV. těžce rozhodoval o otázce dalšího postupu. Byl si vědom obrovského rizika, kterému by vystavil Mansfeldovu armádu, kdyby ji vyslal do Slezska a Bethlen se tam včas nedostavil. Po roce vyjednávání a pod vlivem vývoje vojenských událostí však jeho požadavky v zásadě přijaly a od r. 1625 se připravoval na vojenskou výpravu. Nadešel čas, aby byl uskutečněn ofenzivní plán aliance na rok 1626, na němž se haagský kongres dohodl. Na jaře 1626 si Bethen upevnil svou osobní pozici když se oženil se sestrou brandenburského knížete a dostal se tak do příbuzenského vztahu s anglickou královskou rodinou, s dánským králem i se švédským králem Gustavem II. Adolfem. Mezi spojenci ovšem bylo velmi málo koordinace, jednotliví hlavní velitelé se nesnášeli, uplatňovali vlastní názory a plány. Sám Bethlen se samozřejmě opozdil a ze Sedmihradska se pohnul až tehdy, když hlavní vojenské síly pod velením Mansfelda a Kristiána IV. utrpěli drtivé porážky. Když Mansfeld dorazil do Slezska, Bethlen nebyl v dohledu, ba ještě se ani nevydal na cestu. Tentokrát ovšem na zpoždění nenesl vinu on, nýbrž Porta. Sedmihradsko bylo v dané době závislé na Turecku, a tak Bethlen jako tamější kníže musel čekat na souhlas sultána. Ten ovšem ovlivněn nepříznivými výsledky s persko-turecké války nespěchal se souhlasem a to oddálilo Bethlenovo tažení. Za takové situace se Bethlen musel omezit na mnohem menší cíle a to pomoci Mansfeldovi, který ustupoval do Uher. Habsburská branná moc již tentokrát byla lépe připravena. Jedna pod velením Jana Tillyho bojovala proti Dánům, druhá, které velel Albrecht Valdštejn, v dubnu 1626 na Labi na hlavu porazila Mansfelda. Podle původního plánu aliance měl Mansfeld prorazit do Slezska, zaujmout tam postavení, vyčkat příchodu Bethlena a pod jeho velením měly obě armády – po případě i s pomocí krále Gustava II. Adolfa, v jehož příchod se nepřestávalo doufat – podniknout útok na císařovi země, v lepším případě i na Vídeň. Ale Mansfeldova porážka u Dessavy věc nesmírně zkomplikovala. V první chvíli nebylo jasné, zda se vůbec Mansfeld natolik zotaví, aby mohl útok podniknout. Zkušenému Mansfeldovi se sice podařilo u Brandenburgu doplnit svoje síly, ale Valdštejn ho ustavičně tlačil a nutil ustupovat do Slezska. Bethlen mu poslal naproti vojenské oddíly pod velením Štěpána Horvátha.

     Uvážíme-li, že Bethlen při příchodu Mansfeldovy armády věděl o změněné situaci v severním a středním Německu, o odpadnutí Branibor, o smrti vévody Kristiána mladšího, není divu, že nikterak nespěchal vstříc malé, z části vyhladovělé, nemocné a špatně placené armádě, která nadto za sebou přiváděla do Uher mnohem silnější Valdštejnovu armádu.

     Začátkem září 1626 vyrazil ze Sedmihradska konečně i Bethlen. Měl asi 20-tisícové vojsko, početně o něco větší než Vladštejn. Převahu opět tvořilo lehké jezdectvo. Z toho 10 praporů dvorské knížecí jízdy, 28 jezdeckých oddílů ze sedmihradských a uherských stolic a osobní šlechtické oddíly a osm oddílů tvořily hajduci. Pěchotu tvořilo 10 praporů dvorského vojska a 16 jich postavily sedmihradské a uherské stolice i města převážně z území Horních Uher. Dělostřelectvo disponovalo asi 25 děly. Naproti tomu Valdštejnovu sílu tvořila pěchota vyzbrojená převážně puškami a menší počet lehké jízdy, což zpomalilo jeho postup a žádal urychleně posily. Valdštejn měl respekt před Bethlenovou silou, a také mu jistě proběhl v mysli i osud jeho předchůdců. Přesto započal závod s Mansfeldem, zda ho dostihne dříve, nežli se spojí s Bethlenem a 8. srpna 1626 vyrazil s armádou do Slezska a do Uher, kam se mu nijak zvlášť nechtělo. Mansfeld měl však velký náskok a již koncem července byl v Hlohovsku a odtud zamýšlel táhnout za Bethlenem. Bylo mu jasné, že se sám bez Bethlena namůže ve Slezsku udržet. A třebaže Valdštejn byl dosud velmi vzdálen, nemohl být na pochybách, že ho bude pronásledovat a přinutí ho k tažení do Uher. Mansfeldovi se podařilo 3. září s pomocí hraběte Illesházyho, kterého vyslal Bethlen, překročit hranici do Uher (toho dne byl Valdštejn teprve v Kroměříži). Nyní bylo patrné, že již nebude možno zabránit spojení Mansfelda s Bethlenem a že střetnutí s jejich spojenými silami je nevyhnutelné. Mansfeld a připojené dánské oddíly pod velením Jana Arnošta Sasko-Weimarského tedy přešli přes Vlárský průsmyk do Pováží a postupovali údolím Nitry. Zatím docházely zprávy o Bethlenových přípravách a postupu, o pohybech Turků a o tom, že společně s nimi Bethlen hodlá napadnout Moravu a Slezsko. Co se týká samotných Turků, tak zpočátku byla jejich účast na Behlenově straně dosti nejasná. Jisté bylo jen to, že Porta se tehdy nacházela v tíživé situaci a že si velkou válku s císařem nepřála a ani si ji nemohla dovolit. Války se nakonec zúčastnili pohraniční Turci, vždy ochotní k loupeživým vpádům pod velením bosenského paši, který se se svým vojskem připojil k Bethlenovi. Bylo zajímavé, že Valdštejn i za této situace navrhl Karlu Harrachovi, tajnému císařskému radovi, aby se s Bethlenem jednalo o uzavření ligy proti Turkům, od níž si mnoho sliboval. Když se Valdštejn dozvěděl, že Damaša padla do tureckých rukou a že Turci v počtu asi třinácti tisíc mužů oblehli Novohrad (Turci ještě než se stačili připojiti k Bethlenovi, tak napadli některé uherské pevnosti a města a drancovali – zkrátka „kvalitní spojenci“), spěšně se obrátil k Novým Zámkům, kde zřídil tábor. Vladštejn se rozhodl k rozhodujícímu úderu. Nejprve hodlal zaútočit na Turky, dříve než se spojí s Bethlenem, a potom chtěl vyřídit i jeho. Když se však Turci dozvěděli o Valdštejnově pohybu, zanechali obléhání Novohradu a spěchali za Bethlenem.

    Bethlen, který postupoval ke Košicím, mezitím vyzval hornouherské stolice a města, aby se přidaly k povstání. Je zde na místě poznamenat, že výzva však v Uhrách zase tak velký úspěch neměla, neboť šlechta pokud nemusela mít bezprostřední strach z hněvu sedmihradského knížete, tak se do bojů nehrnula a s městy a poddanými to bylo podobné. Obyvatelé Horních Uher ve velkém strachu požádali císaře o rychlou vojenskou pomoc, jež ovšem závisela na Valdštejnově rychlém příchodu. Přesto, že měl Valdštejn respekt z Bethlenovi síly, po vojenské stránce jeho vůdcovské schopnosti dosti podceňoval, a proto doufal, že ho snadno porazí. Spoléhal totiž také na to, že dostane kontingent uherského vojska, které měl shromáždit palatin Esterházy, a deset tisíc kozáků a že s nimi porazí Bethlena na hlavu. V Košicích se Bethlen dozvěděl, že dánský král Kristián IV. byl poražen a ustoupil. Bethlenovi takto zůstali jen dva spojenci: ustupující Mansfeld a nespolehlivé turecké pomocné oddíly. Proto apeloval na oba dva velitele těchto spojeneckých vojsk, aby se s ním co nejdříve spojili. Bethlen přitom neměl ani přesné zprávy, kde se Mansfeld nachází, ani zda dorazí k němu ještě před Valdštejnem. Musel prožívat horké chvíle bez Mansfeldových pěšáků, bez turecké podpory, bez části svých oddílů, které poslal naproti Mansfeldovi.

   Vladštejn totiž mezitím nejprve přeložil svůj štáb do Nitry, odkud se 25. září pohnul k Novým Zámkům (odtud hodlal podniknout nejprve akci proti Turkům) a nyní už rychlím pochodem postupoval k Levicím. Valdštejnova a Bethlenova armáda se k sobě nevyhnutelně přibližovaly. Dne 29. září 1626 došlo k prvnímu bojovému střetnutí mezi předsunutými a výzvědnými oddíly obou dvou armád. Bethlen opakovaně popoháněl Mansfelda a Murtezu, který velel tureckým pomocným oddílům, aby si pospíšili. V brzkých ranních hodinách 30. září začaly potyčky předsunutých jezdeckých oddílů a když kolem desáté hodiny dorazil Murteza, Bethlen rozvinul své šiky u Drégely a Palanky. Valdštejn, který na místo předpokládaného boje dorazil až pozdě odpoledne, vidíc Bethlenovu armádu připravenou k boji, zaujal též bojové postavení. K bitvě však nedošlo. Brzy se začalo stmívat, a tak Valdštejn, když viděl, že Bethlen zaujal lepší obranné postavení, dal rozkaz k vybudování nočního tábora. Bethlen postřehl Valdštejnův úmysl a snažil se ho využít. Sedmihradský kníže zde opět ukázal něco ze svého osobitého jednání a myšlení a nabídl příměří, které Valdštejn přijal do následujícího rána. Inu ještě tak dobře neznal Bethlena. Pod rouškou tmy stáhl Bethlen v tichosti své jednotky k Sečanům, vzdáleným nějakých 30 km, a aby zmátl nepřítele, táborové ohně nechal hořet. Tímto ústupem získal širší bojový prostor, který vyhovoval lépe jeho lehkému jezdectvu a značně zlepšil své vyhlídky na následující boj. Kromě toho stále doufal, že ještě dorazí Mansfeld. K Valdštejnovu překvapení bylo bitevní pole ráno prázdné a po nepříteli ani stopy. Valdštejn nevěříc svým očím, zhodnotil svou situaci a pochopil, že byl v ještě méně výhodné situaci než předtím. Nehledě na to, že hrozil pro Valdštejna příchod Mansfelda anebo mohl Bethlen dále ustupovat, a tak by se Valdštejn vzdálil ještě více od svých zásob. Valdštejn přitom už svůj hlavní cíl splnil. Zabránil totiž Bethlenovi, aby vpadl do dědičných habsburských zemí. Neboť tyto všechny důvody se zdály Vladštejnovi dostatečné, dal rozkaz k ústupu a 3 října se vrátil do Nových Zámků, kde se k němu konečně připojil císařský plukovník vévoda sasko-lauenburský František Albrecht (jehož bratr dánský plukovník a taktéž vévoda sasko-lauenburský František Karel bojoval v Mansfeldově armádě). Takto u Drégely a Palanky došlo ke kuriózní situaci. Dvě velké armády pod velením dvou nadaných vojevůdců, kteří proti sobě postupovali několik měsíců, když se konečně střetly na bojovém poli, volily ústup. Bethlen po nevybojované bitvě zůstal nějakou dobu ještě u Sečan, kam až týden po prvních střetech s Vladštejnem, dorazilo vojsko Ernsta Mansfelda a Jana Arnošta Sasko-Weimarského což snad bylo na celém tomto tažení nejpozoruhodnější a zároveň nejzáhadnější. Mansfeld a vévoda se s Bethlenem včas nespojili přesto, že to byl podle instrukcí dánského krále hlavní cíl jejich pochodu. Mansfeld s vévodou se hnali za Bethlenem z Branibor rychlím, nebezpečným a strastiplným tažením, aby v rozhodující chvíli zůstali stranou a z nepochopitelných důvodů se k němu nepřipojili. Přitom již několik týdnů byli v Horních Uhrách a vyčkávali na místě přesto, že je Bethlen opakovaně a horoucně žádal o připojení. Měli tři týdny na odpočinek a zotavení, ale teprve 30. září, tedy v den, kdy Valdštejn a Bethlen stanuli proti sobě v bitevním šiku, vyrazili z Německého Pravna. Ke spojení pak došlo sice v Tekově, avšak to již bylo pozdě. Neboť toto spojení již později využito nebylo, jeví se mansfeldovsko-výmarské tažení do Uher jako zbytečné. Přesto pro protestantskou věc mělo význam v tom, že zatlačilo císařskou stranu do defenzívy a že odlákalo Valdštejna z německého bojiště. Proč následně Bethlen nevyužil i mansfeldovu armádu k útoku na Valdštejna, zůstává taktéž otázkou. Jejich spojené armády představovaly ještě poměrně značnou sílu, s níž bylo možno podniknout útok proti oslabené Valdštejnově armádě, ale Bethlen se otevřenému boji vyhýbal, nechtěje svěřit svůj osud riziku jedné bitvy. Mansfeldovi se nepodařilo Bethlena přesvědčit ke společnému útoku a odhodlal se tedy sám. Opravdu se mu podařilo pět mil od Prešpurku napadnout nepřátelský oddíl, porazit ho na hlavu a další oddíl odrazit a zahnat. Bethlen začal se svou armádou taktické manévry. Vyrazil krátce po setkání s generály z Tekova a 25. října se objevil u Vráblí, odkud se zdálo, že se obrátí na Nové Zámky, Nitru nebo Trenčín, ale byl to jen fingovaný manévr, který měl vylákat Valdštejna do pole. Potom se vrátil do Tekova. Valdštejn prohlédl Bethlenovu taktiku, nehodlal ještě více vyčerpávat svou armádu a vyčkával až ho Bethlen napadne přímo, nebo důležitější strategický bod. Způsob vedení války z Bethlenovi strany dával tušit jeho úmysl ukončit ji. Domníval se, že zruinovaný stav císařské armády poskytne vhodnou chvíli k zahájení jednání o příměří. Měl k tomu také své důvody: zklamání nad vývojem války v Německu, porážka dánského krále, zklamání z toho, že nebyl přijat do haagské aliance, že ho aliance nepodporuje, že se na ni nemůže spolehnout, zklamání z toho, že jeho švagr Gustav Adolf odmítl nabídku spojenectví. Nehledě na nespolehlivou tureckou pomoc, byl odkázán sám na sebe a nebyl by schopen bez finanční podpory klást sám dlouho odpor. Pro něj bylo výhodnější uzavřít mír dokud byl neporažen a mohl tak počítat s příznivými mírovými podmínkami. Také císař měl podstatné důvody pro mír: kritický stav armády, hornorakouské povstání dosud nebylo poraženo, dánský král zase nebyl poražen natolik, aby nemohl klást ještě na dlouho odpor, dánské posádky ve Slezsku si vedly úspěšně, strach před švédským útokem trval nadále, trvala i nebezpečná blízkost Bethlenovi armády od Vídně a především ve státní pokladně chyběly peníze na válku. Také uherský palatin Esterházy měl zájem na úspěchu mírového jednání, neboť by znamenalo ukončení války v jeho zemi a odvedení cizích vojsk. Mansfeld reagoval na mírová jednání tím, že prozatím opustil svou armádu a šel hledat finanční prostředky pro její další existenci. Mansfeldovo rozhodnutí muselo být Bethlenovy vskrytu vítané, protože Mansfeld byl překážkou pro uzavření míru vzhledem k tomu, že císař trval na tom, aby byl nenáviděný Mansfeld od armády odstraněn. Mansfeld byl skutečně velký nepřítel Habsburského domu a jako takový byl císařem nenáviděn jako nikdo jiný. Na druhou stranu Bethlen potřeboval Mansfelda, nebo alespoň jeho armádu k tomu, aby měl silnější pozici při vyjednávání a nechtěl ho hned propustit. Byl pak dohodnut kompromis. Mansfeld se vydal na cestu a armádu i s děli ponechal Bethlenovi.

    Ještě před svou smrtí se výmarský vévoda Jan Arnošt snažil odvrátit Bethlena od uzavření míru s císařem. Setkal se s ním v Kremnici a naléhal na něho s tím, že král Kristián IV. splnil vůči němu všechny požadavky. Bethlen mu odpověděl, že ze subsidií dosud neviděl ani haléře, že dosud ani nemá spojeneckou smlouvu, že bez peněz nemůže svým spojencům sloužit ve zbrani, že od Dánska nemůže očekávat žádnou pomoc a že za těchto okolností nevidí jinou možnost než uzavření míru. Ať již vévoda tyto argumenty uznal či nikoliv, každý objektivní pozorovatel by Bethlenovi musel dát za pravdu. Aby vévodu uspokojil, slíbil pro příští jaro spojit se s dánským králem proti císaři za podmínky, že mu král zaplatí sumu 240 000 říšských tolarů (40 000 měsíčně po dobu šesti měsíců, tak jak to měl původně slíbeno) a bude mít ve Slezsku dvanáct tisíc mužů německého vojska, potom že i on přijede se svým vojskem. Zároveň Bethlen ujistil vévodu, že mírová smlouva bude koncipována tak, aby se mohl se ctí opět chopit zbraní, a že dodrží své závazky, i kdyby je Anglie a Nizozemí nesplnily. Král měl samozřejmě eminentní zájem na udržení Bethlena ve spojeneckém svazku a v boji. Vždyť Bethlen byl jedinou jeho nadějí na záchranu jeho vojska ve Slezsku. Jak se však později ukázalo k tomuto spojenectví už později nedošlo.

     Špatné zásobování, příchod chladných měsíců vyvolávali nespokojenost mezi vojáky na obou stranách. Když se neukazovaly ani další politické výhody z pokračování války a Valdštejn přes urgence z Vídně odmítl bez náležité finanční, materiální a vojenské pomoci vést ofenzivní způsob boje, ve Vídni nakonec souhlasili s mírovým řešením. Sedmihradskému knížeti to přišlo i vhod, neboť turecké oddíly se připravovaly na návrat. Prešpurský (Bratislavský) mír byl přijat 28. prosince 1626. Obě strany se zavázaly, že už nebudou proti sobě bojovat. Body mikulovského a vídeňského míru zůstaly v platnosti. Mansfeldovi oddíly dostaly od panovníka ochranný list a začaly s odsunem do Slezska. Začátkem roku 1627 se Bethlen vrátil do Sedmihradska, ale protihabsburských plánů se zpočátku nevzdával. Jeho tehdejší nesmělé úvahy, že po nezdaru získat českou korunu a vládnout nad Uhrami i Sedmihradskem, získá polskou korunu se dostávaly nyní do popředí. Přitom návrhy jeho příbuzného švédského krále Gustava II. Adolfa na společnou protipolskou akci odmítl. Ve švédském králi totiž v této době již spíše spatřoval rivala. Roku 1628 začal znovu mobilizovat, ale stále více ho ohrožovala choroba, která 15. listopadu 1629 ukončila jeho život.

     Smlouva, kterou podepsal s Habsburky, znamenala velký předěl v Bethlenově životě, protože jí definitivně skončilo jeho dlouholeté nepřátelství vůči Rakouskému domu. Proti Habsburkům již nikdy nepovstal a ani mobilizace v r. 1628 na získání Polska nebyla vedena s velkou horlivostí. Je jisté, že poté se již nikdy nenechal získat k žádné vojenské spolupráci, a to ani králem Kristiánem IV. Je možné, že při jeho rozhodování působily do jisté míry i zdravotní důvody, protože již dlouho před svou smrtí trpěl vážnou chorobou. Uzavřenými míry byly opět zabezpečené stavovské výsady uherské šlechty, která měla defacto i hlavní slovo v Sedmihradsku a byla zabezpečena uherská stavovská ústava.