1526-1790

     Moháčská tragédie ovlivnila další politický i kulturní vývoj  především střední Evropy. Osmanská říše si otevřela bránu na „Starý kontinent“ a její vojska se tak nezadržitelně začala valit napříč Uherskem. Jelikož osud Ludvíka Jagellonského ztrestal smrtí za jeho laxní vládu, při níž přenechal příliš moci i řadě českých a uherských velmožů, oba trůny tak následně osiřely. Na základě dřívějších dohod měli na oba uvolněné stolce nastoupit rakouští Habsburkové.

HABSBURCI,  ZÁPOLŠTÍ  NEBO SÜLEJMAN?              

        Na rozdíl od Čech, kde mohl Ferdinand Habsburský v r. 1526 uplatnit svou kandidaturu bez zvláštních obtíží, musel v Uhrách řešit mnohem složitější situaci. Část uherské šlechty zvolila r. 1526 ve Stoličném Bělehradě novým uherským králem transylvánského vévodu Jana Zápolského (1526-1540), příslušníka magnátského rodu, který získal ohromné majetky právě v době jagellonské vlády. Právě toho Jana Zápolského, který potlačil Dószovo povstání a zradil krále v bitvě u Moháče a napomohl tak na dvě století válek, útrap a vraždění křesťanů. Jiná část uherských velmožů především ze západních částí Uher a Chorvatska zvolila o pár týdnů později v Prešpurku novým králem Ferdinanda I. (1526-1564).

         Začal boj! Po počátečních vítězstvích habsburských vojsk, porážce Zápolského u Košic a jeho následném útěku do Polska se zdálo, že bude brzy rozhodnuto. Jan Zápolský však hledal a nalezl pomoc u koho jiného, než u tureckého sultána Sűlejmana II. Přijal od něho Sedmihradsko jako jeho vazal a za  Sűlejmanovi podpory r. 1529 dobyl Budín a velkou část Uher. Budínský královský dvůr se tak musel na mnoho desetiletí (přibližně 200 let) přesunout do Prešpurku (Bratislavy). Turci pak pomalu postupovali na Vídeň. Kromě toho měl Zápolský ještě stále silné postavení především ve střední a východní části Horních Uher, kde ho vázal titul spišského hraběte. Měl zde i svoje stoupence (především Kostkovce, Hommonayovce, Drugethovce, pány z Perína, magnáty z Levíc i mocného oligarchu Melichara Balašu a jiné). V Polsku pak získal významného spojence sieradzského vévodu Hieronyma Jaroslava Laskiho, který vpadal do Horních Uher, přepadal zde Ferdinandovi příznivce a plenil jejich majetky. Důležitější však bylo, že pomohl Zápolskému vybudovat nové vojsko a stal se jeho nejvýznamnějším diplomatem. Obě strany drancovaly hornouherská města a vesnice a ani jedna ze soupeřících stran se nedokázala jednoznačně prosadit. Také turecká výprava proti Vídni započatá r. 1529 skončila pro Osmany r. 1533 neúspěchem a došlo tak k rozdělení Uher mezi Ferdinanda a Zápolského cařihradským mírem. Boje pak byly konečně ukončeny r. 1538 velkovaradínským mírem na základě statu quo – tj. oba pretendenti si ponechali tituly uherských králů. Ferdinandovi připadly Horní Uhry, Chorvatsko a pruh západních Uher a Zápolský ovládal Sedmihradsko, střední a severovýchodní Uhry s Košicemi.

        Mnozí rytíři využívaly boje mezi Ferdinandem a Janem k loupení. Přepadávali kupce, vynucovali si výkupné od měst a městeček a drancovali poddanské vesnice jiných pánů. Takovými loupeživými rytíři byli Podmanickovci, Štefan Raskay i Melichar Balaša. Například jejich protivník, mocný feudál František Bebek se při drancování nezastavil ani před kostely a z uloupených zvonů razil falešné peníze. Nejpověstnějšími loupeživými rytíři však byli Bašovci na Muráni.

        Úmluvy mezi Janem a Ferdinandem však neměly dlouhého trvání. R. 1540 Jan Zápolský zemřel a jeho dědictví měl převzít nedávno narozený syn Jan Zikmund Zápolský (1540-1571), jehož matka královna Isabela Jagellonská velkovaradínské dohody neuznala a chlapce nechala prohlásit králem všech území Uher. To vedlo k obnovení nepřátelství. R. 1541 vpadl do Uher opět Sűlejman II., obsadil střední část Uher a na jejich území vytvořil vlastní pašalík. Turecký sultán se tak vklínil mezi Ferdinanda a Zápolské a jen potvrdil roztrojení Uher. R. 1547 byl uzavřen mír mezi Osmany a Ferdinandem: pašalík Budínský se stal přímou součástí osmanské říše, v knížectví sedmihradském měla zůstat zachována vláda Zápolských a v Horních Uhrách, Chorvatsku a v západní části Uher měli panovat Habsburkové. Arcibiskupství ostřihomské bylo z Turky obsazené Ostřihomi přeneseno do Trnavy, která se stala centrem katolicismu.

    VÁLKY S TURKY, STAVOVSKÁ POVSTÁNÍ, REFORMACE A PROTIREFORMACE

         Nová válka v letech 1551-1568 probíhala ještě ve znamení turecké iniciativi a vedla k dalšímu rozšíření pašalíku až na hornouherské území. Na Habsburské straně mezi tím vystřídal r. 1564 na trůně Ferdinanda I. Maxmilián I. (1564-1576). Statečná obrana Szigetu Mikulášem Zrínským zabránila tureckému tažení na Vídeň a sedmnáctiletá válka byla ukončena až po smrti velkého sultána r. 1568.

     Roku 1569 se měla rozšířit moc Sedmihradska na střední část Horních Uher pomocí šlechtického spiknutí vedeného katolickým velmožem Janem Balašou. To však bylo odhaleno a potlačeno Maxmiliánem, který své vítězství využil k posílení ústřední královské moci. R. 1570 uzavřel Maxmilián dohodu s Janem Zikmundem Zápolským. Ten se vzdal výhradního panství v Uhrách a spokojil se s titulem knížete sedmihradského a „pána části Uher“. Nového titulu však příliš neužil a již počátkem r. 1571 zemřel. Jeho místo zaujal příslušník neméně mocného sedmihradského rodu Báthoryů, Štěpán. Na knížecím stolci setrval pět let a ustoupil svému bratru Kryštofovi. Štěpán totiž našel mnohem výhodnější náhradu v polské královské koruně, kterou získal r. 1576. Prosadil se v bojích o jagellonské dědictví jako manžel Anny Jagellonské, sestry posledního krále tohoto rodu Zikmunda II Augusta. V rukou rodiny Báthoryů zůstalo sedmihradské knížectví do r. 1613.

     Roku 1576 nastupuje na uherský trůn Rudolf II. Habsburský (1576-1608), který zároveň zdědil i římský a český trůn. Své sídlo přenesl r. 1583 z Vídně do Prahy. Tzv. patnáctiletá válka 1590-1606 mezi Habsburky a Tureckem se vyvíjela lépe pro habsburská vojska, která osvobodila obsazená území Horních Uher a to natrvalo. Ještě nadějnější vyhlídky pak přinesl pro Habsburky tehdejší sedmihradský kníže Zikmund Báthory, který radikálně změnil tradiční protihabsburský kurs sedmihradských knížat, ponechal si formálně titul, ale svou moc přenesl na Rudolfa II.

        Podobně jako v jiných zemích, uplatnila se během 16. stol. na celém území Uher velice silně evropská reformace a zatlačila také zde katolickou církev do obrany. Postupně vznikala nová nekatolická církevní organizace a na synodě v Debrecínu r. 1567 došlo k dohodě o vzájemném vztahu jednotlivých reformačních vyznání. Většina maďarského obyvatelstva v tureckém táboru se hlásila ke kalvinismu, naproti tomu většina slovenského a německého obyvatelstva převážně na habsburském území vyznávala luteránství.

        Úspěchy v bojích proti Turkům podnítily Habsburky k ostřejšímu postupu vůči nekatolíkům. R. 1604 pobouřil celé východní hornouhersko násilný čin košického kapitána Barbiana di Belgiojosa. Z rozkazu krále nařídil košickým měšťanům, protestantům, odevzdat katedrálu jagerské kapitule, která se sem uchýlila před Turky. Podobně spišský probošt Pethö odebral za asistence německých žoldnéřů kostely evangelíků v dalších hornouherských městech na východě. Když se však císařský generál Jiří Basta pokusil obsadit majetky sedmihradského vlivného magnáta Štěpána Bočkaje (Bocskay), postavil se Bočkaj na odpor. Mimo jiné se mezitím vytvořila silná opoziční strana proti Habsburkům a do jejího čela se postavil právě Bočkaj. R. 1604 zahájil otevřenou vzpouru. Spojencem povstalců se stal i sultán, který už patnáctý rok bojoval s císařem. Ochotně poskytl Bočkajovi početné tatarské a turecké jednotky, ale zároveň mu poslal korunu a meč jako symbol vazalské podřízenosti. K nim se pak přidala i část uherské šlechty, která pak vtiskla celému hnutí charakter stavovského povstání. R. 1605 když už Bočkaj ovládal celé Sedmihradsko i většinu Horních Uher se nechal prohlásit sedmihradským knížetem. Když pak začala upadat morálka Bočkajových špatně placených žoldáků (hajduků) a císařská pokladnice byla prázdná (kromě toho v té době již proti sobě stáli bratři císař Rudolf II. a arcivévoda Matyáš), začalo se jednat o míru. Arcivévoda Matyáš, který vedl jednání jménem habsburského domu, uzavřel r. 1606 s Bočkajem vídeňský mír a ponechal mu přitom území která ovládal a zaručil se náboženskou tolerancí. Potom uzavřel Matyáš mír žitvatorocký i s osmanskou říší a zahájil spor se svým bratrem v Praze. Rudolf II. nechtěl mír s Turky uznat, neboť potvrzoval turecké územní zisky a náboženskou svobodu v Uhrách. Tohoto rozporu využil Matyáš a ve spojení s rakouskými a uherskými stavy vytáhl ku Praze. R. 1608 pak byl Matyáš II. Habsburský (1608-1619) libeňskou smlouvou zvolen uherským králem.

        Sněm, ovládaný protestanty, zvolil ihned r. 1608 za palatina, župana trenčínské a liptovské stolice, jednoho z nejbohatších magnátů na západě Horních Uher Štěpána Ilešháziho (Illésházyho). Ten si však nového titulu příliš neužil a za nedlouho poté zemřel. Jeho nástupcem se stala ještě významnější osobnost, jeden z nejmocnějších a nejbohatších feudálů té doby, oravský magnát, hrabě Jiří Thurzo z Bethlenfalvy, významná osobnost v dějinách hornouherských protestantů. Právě na tomto sněmu se prosadil zákon, kterým se poddanské záležitosti přesunuly výlučně do kompetence zemanské stolice, tedy šlechty. Podle českého vzoru dostali protestanti právo mít na sněmu své zástupce. R. 1610 svolal palatin Thurzo do Žiliny synodu zástupců evangelických sborů z deseti předdunajských stolic. Zde se položily základy samostatné církevní organizace a dovršilo se osamostatnění z područí katolické hierarchie. Celé tzv. předdunajsko, dnešní západní a střední Slovensko bylo rozděleno do tří superintendencí (obvodů = v katolické církvi biskupství), v jejichž čele stáli superintendenti („biskupové“). Nejvýznamnějším luteránem dané doby byl dvorní rádce a duchovní uherského palatina Eliáš Lány a byl také ihned zvolen prvním superintendentem. Lányové se na dlouhou dobu stávají hlavními a významnými organizátory církevního života hornouherských evangelíků. Druhým superintendentem byl prohlášen březňanský kněz Samuel Melík a třetím bojnický farář I. Abrahamides. R. 1614 pak bylo rozděleno do dvou superintendencí i východ Horních Uher. Do jejich čela byli zvoleni levočský kněz P. Zabler a I. Xylander, kněz ze Spišského Podhradí.

        Usnesením vídeňského míru se nezastavil ani postup katolické protireformace, která se začala stupňovat, když se na čelo katolické církve dostal v hodnosti ostřihomského arcibiskupa vášnivý odpůrce protestantů Petr Pazmáň. S jeho jménem je spojené celé rekatolizační úsilí Habsburků v Horních Uhrách v 1. pol. 17. stol. Hornouherské protestanty postihly kromě toho v tomto čase i značné ztráty. Téhož roku, kdy se stal Pazmáň arcibiskupem (1616), zemřel jejich mocný ochránce hrabě Jiří Thurzo a za rok na to i Eliáš Lány. Navíc palatinský úřad se dostal do rukou jejich odpůrců. Po smrti Thurzi byl zvolen palatinem přívrženec rekatolizace Zikmund Forgách.

        Podobně jako v Čechách nastal i v zemi pod Tatrami díky turecké hrozbě soumrak výnosné těžby drahých kovů a dolování se soustřeďovalo na méně blýskavé výhodné rudy. Tak měla např. hornouherská měď na evropských trzích stejně výhodné postavení jako český cín. Rovněž v Uhrách přešla šlechta od 30. let 16. stol. na hospodaření ve vlastní režii. Vedle starých rodů s dlouhou tradicí před bitvou u Moháče (1526), jako byli Báthoryové nebo Zrínští, se ještě během 16. stol. výrazně profilovaly později známé rody: Esterházy, Pálffy, Forgách, Rákoczi, Batthyány, Nádasdy aj. Na rozdíl od českých zemí však také neklesal, nýbrž stoupal počet drobných a středních šlechticů a svobodných lidí.

        V umění pronikla do Horních Uher především renesance, která zde získala svůj osobitý charakter. Renesanční umění se projevilo v řadě měst, která byla jako Bardějov nebo Levoča vzdálena bezprostřednímu tureckému tlaku. Renesanční architektura se uplatňovala také při rekonstrukci či výstavbě panských sídel jako např. při stavbě nejrozsáhlejšího dobového zámeckého komplexu na hornouherském území v Bytči. Není náhodou, že stavebníkem tohoto nákladného podniku byl známý podnikatelský rod Thurzů.

        Po ukončení patnáctileté války s tureckem se poměry v Podunají načas zdánlivě zklidnily. V r. 1608 nastoupil Gábor Báthory, příbuzný polského krále Štěpána Báthoryho, na uvolněný sedmihradský knížecí stolec, ale byl již r. 1613 svržen a zavražděn spiklenci, v jejichž čele stál ctižádostivý Gábor Bethlen. Bethlen (1613-1629) se nechal provolat sedmihradským knížetem a v r. 1615 dosáhl rovněž uznání vídeňského dvora. V době protihabsburské euforie se r. 1619 připojil Bethlen k povstalecké koalici a ještě na podzim téhož roku vytáhl se svými vojáky proti Vídni. V rozhodujících a pro Habsburky osudových chvílích však ustoupil a v únoru r. 1620 uzavřel s novým císařem Ferdinandem II. (1619-1637) příměří. Přestože byl na shromáždění protestantské šlechty r. 1620 korunován uherským králem, pokračoval ve velice opatrné politice a r. 1622 uzavřel v Mikulově na jižní Moravě s Habsburky mír, ve kterém se vzdal titulu uherského krále. Postavení Habsburků v Uhersku se hlavně po smrti Bethlena (1629) značně upevňovalo a sním postupovala také protireformace. Petr Pazmáň, nyní už kardinál a arcibiskup, nejlepší spojenec dvora, triumfoval. Jeho zásluhou konvertoval hlavní zmocněnec G. Bethlena, paltin (1622) Stanislav Thurzo, vlivní členové rodů Révay, Pálffy, Forgách a další. R. 1635 založil univerzitu v Trnavě jako jezuitské centrum protireformace. R. 1637 byl korunován uherským králem Ferdinand III. (1637-1657) a již r. 1629 nastopil na sedmihradský stolec Jiří I. Rákoczi, který chtěl v letech 1644-45 využít švédského vpádu na Moravu a zahájit tažení proti císaři. Dobyl sice Košice a postupoval na západ, ale byl zastaven na Hronu a před Brno, které obléhal generál Torstenson se dostal až o rok později. Brno však nedobyli a plán táhnout společně na Vídeň tak ztroskotal. Neboť Habsburci také nechtěli bojovat na vícero frontách, byl mezi Ferdinandem a Rákoczim uzavřen kompromisní mír v Linci r. 1645. Důležité bylo, že Habsburci uznali v principu náboženskou svobodu v celých „netureckých“ Uhrách. V letech 1646-47 pak potvrdil uherský sněm v Prešpurku náboženské svobody i pro poddané a přikázal, aby byly evangelíkům navráceny kostely zabavené po roce 1608. Ovšem v téže době se v Trenčíně usazují jezuité, kde se stal jejich ochráncem Gabriel Illesházy, který také přestoupil na katolickou víru. Centry jezuitů se vedle Trnavy a Trenčína staly i Prešpurk, Bánská Bystrica, Košice a Sarispatak (Šarišský potok).

OPOZICE MAGNÁTŮ, KURUCI A KONEC TURKŮ V EVROPĚ

        Sotva nastal klid na bojištích třicetileté války, dala o sobě po desetiletích opět citelně vědět Osmanská říše. Nejdříve na to doplatilo samotné Sedmihradsko. R. 1648 Jiří I. Rákoczi umírá, knížectví upadlo do zmatků a přestalo být iniciátorem uherských protihabsburských povstání.. Když pak Jiří II. Rákoczi (1648-1660) usiloval o příliš nezávislé vládnutí, byl v nastalém konfliktu s Turky přemožen a zabit. Rokem 1660 přestalo hrát Sedmihradsko významnější roli ve středoevropské politice a jeho knížata, i když jim byl ponechán formálně titul, se stala příliš závislými na Turecku. R. 1657 byl zvolen novým králem Leopold I. (1657-1705) a palatinem František Wesselényi (1655-1667). Turecká vojska rychle postupovala, zmocnila se několika pevností a po kapitulaci pevnosti Nové Zámky r. 1663 pronikla znovu hluboko do Horních Uher a na Moravu. R. 1664 uzavřel Leopold I. ve Vesváru s Tureckem „hanebný mír“ (hanebný proto, že potvrzoval historicky největší územní rozsah tureckého panství v Evropě). Turkům byl ponechán Velký Varadín a Nové Zámky, které se staly základnou tureckých nájezdů: uherská šlechta pokládala tyto rakouské ústupky Turkům za protihodnotu toho, že Turci nebudou podporovat uherský stavovský odboj, a to vedlo k protihabsburskému spiknutí šlechty – magnátů (uherských velmožů) pod vedením samotného palatina Wesselényiho a za účasti Františka I. Rákocziho, Františka Nádasdyho, Petra Zrínského v Chorvatsku, E. Tattenbacha ve Štýrsku a Karla z Thurnu v Gorici. Po smrti Wesselényiho (1667) nastoupil na jeho místo chorvatský bán Petr Zrínský, který již od. pol. 60 let rozvinul značnou aktivitu a hledal podporu v dalekém světě. To však bylo jemu a mnoha dalším osudné, neboť po jednáních s Turky a francouzským králem Ludvíkem XIV. byly jejich úmysly prozrazeny a vzápětí následovala tvrdá odplata. Hlavní představitelé včetně Zrínského byli popraveni, na 300 statků bylo zabaveno a věci se do určité míry začaly podobat poměrům v Čechách po bitvě na Bílé hoře. Po konfiskacích byla suspendována uherská ústava a zaveden absolutistický režim. Vládu v Uhrách převzal jmenovaný gubernátor s plnými mocemi. Protireformace byla přiostřena arcibiskupem Szelepcsényim a nitranským biskupem Kollonichem. V letech 1671-73 byly v královských městech rušeny a uzavírány protestantské kostely a poté došlo i k tvrdším opatřením. V roce 1672 došlo k velkým povstáním na Oravě, Turé Lúce a Senici. Zemplínský zeman Gašpar Pika ovládl oravský hrad, ale povstání potlačil generál Špork a 25 předáků bylo popraveno. R. 1673-74 pak započaly procesy proti evangelickým duchovním, kteří byly předvoláni před prešpurský soud. Obvinili je z urážení katolického náboženství, císaře a ze spojení s Wesselényiho povstáním. Většina po věznění v Leopoldově, Komárně, Branči a Eberhardě přestoupila na katolickou víru. V procesech bylo uvězněno kolem 300 kněží a asi 50 evangelíků, kteří odmítli konvertovat pak byli transportováni do Neapole a prodáni na galeje. V letech 1672-75 bylo obráceno na katolickou víru převážně násilím kolem 65 000 lidí. „Hanebný mír“ a následný teror odnesli vedle významných aristikratů (F. Nádasdyho, P. Zrínského, K. Frangepána, E. Tattenbacha atd.), také významní církevní hodnostáři i významní představitelé tehdejší hornouherské (slovenské) kultury především z řad měšťanů a drobné šlechty (Jiří Lány, Tobiáš Masník, Štefan Pilárik, Jan Simonides a další).

        Na vzdor tvrdým opatřením uherský odpor pokračoval, když se do jeho čela propracovával již od r. 1670 Imrich Tököly, blízký příbuzný rodu Rákocziů i Zrínských a r. 1678 započal povstání. Již r. 1679 vytáhl z exilu ze Sedmihradska proti císaři a obsadil podstatnou část hornouherského území. Leopold I. byl roku 1681 pod nátlakem uherského sněmu donucen k ústupkům. V zásadě obnovil uherskou ústavnost, palatinát (palatinem se stal Pavel Esterházy), náboženské svobody pro stavy a svobodná města a vyhlásil amnestii. R. 1682 byl Tököly prohlášen uherským králem, ale královský titul nepřijal a spokojil se s knížecím. Pokračoval ve svých taženích a r. 1683 ovládl celé Horní Uhry. Téhož roku sultán Mohamed IV. vyhlásil nové nepřátelství a pod vedením velkého vezíra Kara Mustafy, který se spojil s Tökölym, uspořádal velké a památné tažení. Do středu Evropy se přivalila obrovská vojska (kol. 200 000 voj áků) a r. 1683 oblehla Vídeň. Leopold utvořil s Polskem, Benátkami a papežem „svatou ligu“ a po dvouměsíčním legendárním obléhání Vídně byli Turci na hlavu poraženi polským králem Janem Sobieským. Tak nastal rozhodující obrat v dějinách turecké expanze do Evropy. Během tří let dobyla císařská vojska v čele s Karlem Lotrinským Ostřihom, Nové Zámky, uherský Vyšehrad, Budín (1686), Pětikostelí (Pécs), i Segedín a svou převahu nad ustupující tureckou armádou symbolicky demonstrovala v důležitém střetnutí u Moháče r. 1687, kde takřka před 161 lety celá tragédie začala. Turci museli vyklidit Uhry a nový velitel Ludvík Bádenský přenesl válku do Srbska, Bosny a Valašska a dobyl srbský Bělehrad. Velkovezír Kara Mustafa byl na příkaz sultána již po porážce u Vídně zardoušen v Bělehradě. R. 1688 na uherském sněmu v Prešpurku byl díky porážce Turků a Tökölyho utvrzen habsburský centralismus, zrušena volitelnost uherských králů a vyhlášena dědičnost v rodě Habsburků. R. 1690 sice Turci přešli do ofenzívy a v Sedmihradsku dosadili za vévodu právě Imricha Tökölyho, ale ještě téhož roku Ludvík Bádenský vyhnal Imricha ze Sedmihradska a o rok později porazil Turky na hlavu. R. 1696 bylo Sedmihradsko připojeno k císařovým zemím. O rok na to se do čela císařských vojsk postavil princ Evžen Savojský, který téhož roku (1697) korunoval vítězství císařských v bitvě u Zenty, porazil Turky na hlavu, opanoval Bosnu a dobyl Sarajevo. Pak se již otevřela přímá cesta k míru s Tureckem, který byl uzavřen v Karlovci (Karlovicích) r. 1699. Turci byli přinuceni zříci se Uher až na Temešvár a Horní Uhry (Slovensko) tak přestalo býti jádrem Uher jako dosud.

        Imrich Tököly se musel smířit s vyhnanstvím v Turecku, ale odboj proti katolickým Habsburkům a jejich centralismu prokračoval. Nevlastní syn Tökölyho František II. Rákoczi uprchl r. 1701 do Polska a chystal povstání za přispění francouzského krále Ludvíka XIV., chtěje využít habsburských nesnází v bojích o španělské dědictví a r. 1703 otevřel nový boj. Nejdříve byly kurucké (křižácké) oddíly F. II. Rákocziho poraženy, ale od r. 1704 pokračoval Rákoczi již také jako titulární vévoda sedmihradský v úspěšných kampaních. Přesto, že Rákoczi nezískal pro svou věc většinu uherské aristokracie a velká část významných rodů se postavila na jistější habsburskou stranu, přidala se k jeho povstání přeci jen řada magnátských rodin i v té době významných středních šlechtických rodů a velká řada zemanů a stavovské povstání slavilo úspěchy. Proti habsburskému absolutismu se postavily například rody: Andrássy, Berthóti, Esterházy, Lányi, Michal Csáky, Šimon Forgách, dále Zikmund Jánoky, Pavel Ráday, Jakub Kray, Ladislav Očkaj a mnoho dalších. Nejdůležitějším spojencem Rákocziho pak byl župan ugočské stolice hrabě Mikuláš Bercsényi. Kromě toho stavovské povstání také rozdělilo mnohé rody a příbuzní pak stáli proti sobě jako príslušníci rodu Csáky (Čáki), Forgáchové či dokonce bratři, kurucký maršál Anton Esterházy a císařský generál Josef Esterházy. Na konci roku 1703 zvítězil Rákoczi u Zvolena a r. 1704 zvítězil poblíž Trnavy u Smolenic a měl v moci celé Horní Uhry. Nástup nového panovníka Josefa I. (1705-1711) vývoj povstání neovlivnil. Protihabsburský odboj vyvrcholil na povstaleckém sněmu v Ónodu r. 1707, kde byli Habsburci dokonce sesazeni z trůnu. Hrozící katastrofu zachránila císařská armáda pod velením generála Heistera v rozhodující bitvě u Trenčína r. 1708, ve které byla kurucká vojska citelně poražena. R. 1710 dobyli císařští Levoču a zvítězili u Romhány. Poslední oddíly kuruců pak kapitulovaly r. 1711. František Rákoczi uprchl i s dalšími do exilu, většinou Polska a Turecka a nový panovník Karel VI. (1711-1740) podepsal s vůdcem kuruců Károlyim szatmárský mír, když Károlyi složil přísahu věrnosti císaři. Mír zaručoval mnohým povstalců amnestii a beztrestný návrat do Uher, ale Habsburkům zůstala koruna dědičně a většina uherských hradů byla vyhozena do povětří, aby nemohly být opěrnými body případným dalším povstáním.

        V nové válce s Tureckem 1716-1718 již princ Evžen Savojský dal najevo převahu císařských vojsk a Turci se museli vzdát posledního území v Uhrách – Temešksého banátu s Temešvárem, většiny Srbska a bosenského břehu Sávy až k Uně. Turecké nebezpečí pro Uhry definitivně skončilo a v krajinách pod Tatrami a na Dunaji měl zavládnout nebývalý klid.

Sociální podmínky v době kuruckých válek

        Co se týká samotné aristokracie, ta si musela zvykat na nové poměry. Katoličtí Habsburkové se pevně chopili moci a řídili svou mnohonárodnostní říši z Vídně. Časté změny v držení jednotlivých panství a majetku z náboženských důvodů ustupovaly a šlechtě rostla konkurence v podnikání z řad nešlechtických vrstev, především z měst. Šlechta se tak musela orientovat nejen na odboj proti Habsburkům, ale také na uplatňování svých tradičních práv a na podnikání ve vlastní režii. Hůře se mohla domácí šlechta prosadit v dolování drahých kovů a hutnictví, neboť tuto těžbu si vyhradil především panovník. Významnější roli v Horních Uhrách tak sehrály především rodiny Svätojánských, Gerambovců a Hellenbachů. Nejvíce se šlechta prosadila v železářství a v 2. pol. 18. stol. i v textilním průmyslu. Železná ruda byla ještě v 18. stol. součástí pozemkového vlastnictví a zeměpáni s ní mohli volně disponovat. Z bohatých rodů se prosadili především Andrássyové, Mariášiové, Csákyové, Rolovci aj. a ze střední a nižší šlechty si svá postavení vylepšili především Lányové, Ladislaidesové, Liptákové či Ciburové. Během kuruckých a tureckých válek a krátce po nich kdy byly špatné sociální podmínky, mor a chyběly finance, sáhla řada feudálů k výrobě bezcenných platidel či k výrobě vlastních peněz. Tak v době Rákocziho povstání dal v Kremnici „komorský gróf“ baron Jan Gottfried Hellenbach (přívrženec Rákocziho) razit množství měděných mincí (tzv. „červené poltráky“), které způsobili ještě větší bídu, hlad a nespokojenost mezi banskými horníky a venkovským obyvatelstvem. Taktéž v 1. pol. 18. stol. vojenský komisař Rákocziho armády, pozdější gemerský podžupan Pavel Lányi platil svým robotníkům vlastními papírovými penězi, prvními v Uhrách. Díky podnikání se vyhoupl mezi nejvyšší aristokracii i rod Esterházy a již zmíněný Csáky, kteří své bohatství a moc získaly po vymření rodu Thurzo (1636), dále pak rody Kubinyi, Jakelfaluši, Dežöfi, a mnoho dalších. V textilním průmyslu se prosadily především rody Forgách, Ňári a Windischgrätz. Za tureckých vpádů a kuruckých válek se s obtížemi se životem potýkalo poddanské obyvatelstvo. Kromě roboty bylo zatíženo také povinnostmi zejména při stavbě a opravě pevností a poničených staveb. Docházelo k selským bouřím a nepokojům, z nichž rozsáhlejší bylo zejména v letech 1631-32, kdy povstalo rolnictvo takřka na celém východě Horních Uher. V horských oblastech bylo rozšířené hlavně zbojnictví a to v době kuruckých válek na přelomu 17. a 18. století. Idealizovanou postavou spravedlivého mstitele se stal nejznámější z těchto zbojníků Juraj Jánošík, popravený r. 1713.

REFORMY MARIE TEREZIE A JOSEFA II.

        Po uspořádání politické situace v habsburských zemích, musel Karel VI. vyřešit i otázku nástupnictví. Obešel dědické nároky dcer Josefa I. a nástupnictví přednostně zajistil svým potomkům. R. 1713 byla ve Vídni vyhlášena tzv. pragmatická sankce jako veřejně projevená vůle panovníka a základní zákon státu – všechny země v okruhu habsburského panství mají být spravovány jednotně, dědičně a nedílně, tj. jediným vládcem. Dědický nárok měli mít především mužští potomci Karla a potom ženští, a pokud by ani ti nebyli, pak dcery bratra Josefa I. V této souvislosti je třeba uvést na pravou míru stále ještě dosti rozšířený blud, že Karel VI. chtěl tímto rozhodnutím zajistit vládu Marii Terezii. Takový výklad je absurdní. V r. 1703 a dokonce ani r. 1713 nemohl Karel VI. zaručit nic žádnému ze svých potomků prostě proto, že je vůbec neměl. Uherské stavy pak potvrdily přijetí sankce na sněmu v Prešpurku r. 1723. Když nastoupila třiadvacetiletá Marie Terezie (1740-1780) na trůn, nastaly časy velkých zkoušek. Doma byla přivítána a ani v kdysi tak odbojných Uhrách neměl nikdo námitky. Ovšem hlučně se ozvali manželé dcer Josefa I.: saský kurfiřt a polský král August III., bavorský kurfiřt a vévoda Karel Albrecht, za nimi v pozadí číhal pruský král Fridrich II. a za všemi pak rozehrával svou partii již tradiční protivník – francouzský král. Začala tak válka o dědictví rakouské. Pruský král již r. 1740/41 obsadil velkou část Slezska a téhož roku zahájila tažení bavorsko-francouzská vojska, která obsadila Čechy a bez většího odporu dobyla Prahu. Karel Albrecht se nechal provolat českým králem a Marie se uchýlila do Uher, kde Habsburkové dostávali jen zřídka podporu. Ovšem uherský sněm poskytl Marii Terezii pomoc pro válku o dědictví rakouské (60 000 vojáků) a Marie získala pro svou politiku významné rody, jako byli Pálffyové, Hadikové, Erdödyové, Esterházyové, Apponyiové aj. R. 1741 pak uzavřela tajné příměří s Fridrichem II. a veškeré síly soustředila proti Wittelsbachům do Bavor. A jak snadno vstoupili Bavoři do Prahy, tak snadno vstoupila rakousko-uherská armáda do Mnichova.. R. 1742 byl podepsán mír v Berlíně s Pruskem, které tak získalo většinu Slezska a k míru se připojil i August III. Marie Terezie začala také s velkými reformami osvícenského absolutismu, které se ovšem netýkaly rovnoměrně celého území monarchie. Státní správa v Uhrách spojená se Sedmihradskou zůstala zachována v podstatě v nezměněné podobě. Uherský sněm se bránil především až od 60. let jakýmkoliv změnám. R. 1765 byl Josef II. přijat za spoluvladaře Marie Terezie bez souhlasu Uher, palatin už nebyl zvolen a místodržícím se stal manžel císařovniny dcery Albert Sasko-Těšínský, který sídlil v Prešpurku a velmi jej zvelebil. Jen s velkými obtížemi byl r. 1770 dokončen uherský urbář, který měl evidovat půdu a obyvatelstvo a nově upravit daňové povinnosti. R. 1771 obnovila Marie Terezie tzv. placetum regium, které umožňovalo státní zásahy do církevní správy, katolickým hodnostářům zakázala přímý styk s Římem a r. 1773 zrušila v Uhrách jezuitský řád a provedla reformu školství. Ale jinak byly reformy v tereziánském období v Uhrách velmi skromné.

        Změna měla nastat až za vlády císaře Josefa II. (1780-1790), který se nedal korunovat ani českým, ani uherským králem. Ten se snažil nahradit tradiční stoliční správu krajským zřízením a i jinak zasahovat do života uherské společnosti. Za celé období své vlády ani jednou nesvolal uherský sněm a z korunovační věže prešpurského hradu dal odvézt korunovační klenoty do Vídně. Také hlasitěji než v jiných zemích se proti jeho reformám v Uhrách ozvala stavovská opozice, která dosáhla odvolání některých centralizačních opatření a obnovení uherské ústavnosti z předreformačního období. Josefovy snahy se nakonec ukázaly být marné a tři týdny před svou smrtí všechny reformy s výjimkou tolerančního patentu z r. 1781 a patentu o zrušení nevolnictví z r. 1785, odvolal. Prosazení tolerančního patentu v Uhrách znamenalo povolení stavby příslušného kostela v místě, kde žilo více než 100 nekatolických rodin. Byly zrušeny náboženské kongregace a většina řeholí a klášterů.