Alžběta Báthoryová – ČACHTICKÁ PANÍ

Čachtická paní Alžběta Báthoryová jako krvavá grófka

 

     Hraběnkerb Bathorya Alžběta Báthoryová je považována za nejhrůznější vražedkyni v dějinách Uher. Narodila se r. 1560 v Nyírbátoru jako dcera župana hraběte Jiřího Báthoryho z ecsedské větve rodu a Anny dcery sedmihradského vévody Štěpána Báthoryho (1477-1534) ze somlyóovské větve rodu. Alžběta byla příslušnicí mocné a věhlasné rodiny, jedné z nejmocnějších a nejbohatších v Uhrách i Evropě. Její předkové svůj původ odvozují ze starobylého rodu Hunt-Poznan, který se vzpomíná už v 10. století za panování uherského krále Štěpána. Příjmení Báthory začali používat od r. 1279, kdy se usadili v lokalitě Báthor. Postupně se tento rod zařadil mezi nejbohatší v Uhrách. Jeho členové působili v mnohých významných politických i církevních funkcích a zastávali ty nejvýznamnější úřady v zemi. Jejími strýci byli sedmihradský kníže a pozdější polský král Štěpán Báthory (1533-1586) a sedmihradský kníže Krištof Báthory (1530-1581). Její bratr Štěpán byl zemským soudcem a županem Szabolcské, Somogyovské a Satumarské stolice. Její syn Pavel Nádasdy (1598-1633) byl vysokým stoličným hodnostářem, dcera Anna manželkou hlavního kapitána zadunajských vojsk Mikuláše Zrínského (1580-1622) a Kateřina manželkou zemplínského župana Jiřího Drugetha z Humenného. Alžbětiným bratrancem (synem Krištofa) byl sedmihradský kníže Zikmund Báthory.

     Ve svých patnácti letech byla provdána za župana a hl. kapitána uherských vojsk Františka II. Nádasdyho (1555-1604). Taktéž velmi krutého a sadistického vojáka, jenž disponoval obrovskou silou a byl postrachem nejen pro turecká vojska. S Františkem měla krom již výše zmíněných dětí Pavla, Anny a Kateřiny ještě dceru Uršulu, která skonala brzy po narození a syna Ondřeje, jenž zemřel ve svých pěti letech. Jejich syn Pavel se oženil nejprve s Juditou Forgáchovou, která však brzy zemřela. Jeho druhou manželkou se stala Judita Révayová, se kterou měl tři syny. Alžběta žila střídavě na rodinných panstvích po celých Uhrách, nejčastěji v Sárváru, Keresztúru, Čachticích, Vranově na Topľou a v palácích v Prešpurku (Bratislavě) a Vídni. Na svou dobu byla velmi vzdělaná, hovořila latinsky, maďarsky i německy. Podle všeho to byla krásná tmavooká žena s dlouhými černými vlasy. Se svým manželem udržovala společenské styky s předními uherskými magnátskými rodinami v monarchii, především pak s rodinou hraběte Jiřího Thurzo. Nádasdy a Thurzo se spolu seznámili v době tureckých válek. Jejich rodiny se pak vzájemně navštěvovaly, chodily na svatby svých dětí a manželky obou si vzájemně dopisovaly. Alžběta byla velmi náročná a přísná i na své poddané a služebnictvo.

     Podle neAlžběta Báthoryovájrozšířenějšího názoru byla Alžběta Báthoryová nejmasovější vražedkyně v uherských dějinách. …Opravdu?… Počet jejích obětí dle pověsti byl 650. Současní historici však často uvádí spíše na 300 obětí, naopak A. Štiavnický uvádí až na 3000 obětí. Alžběta týrala údajně své vězně hrůznými způsoby. Polévala je nahé studenou vodou v zimě na mrazu, dokud zcela nezmrzli, propichovala jehlicemi a jehlami za nehty, týrala hořícími svíčkami nebo žhavé jehlice či železa vkládala do genitálií svých obětí, přičemž dívky umíraly ve strašných bolestech. Ne vždy však její oběti zemřely. Převážně mladé dívky měla získávat prostřednictvím svých přisluhovačů pod záminkou služby na svých hradech, únosy z domovů a chytáním na cestách. Nešlo přitom vždy jen o děti-siroty, ale i o děvčata z chudších šlechtických rodin. Nejvíce mladých dívek měla umučit v Čachticích a Sárváru, ale i v Prešpurku a Vídni. To vše je všeobecně považováno za prokázané. Ne všichni historici zabývající se životem čachtické paní jsou však stejného názoru. Obránci její osoby naopak tvrdí, že své poddané nezabíjela. Z některých pramenů vyplívá, že dělala mnohé na jejich ochranu, ať už vojenskou či obchodní. Podání, které o ní známe dnes, se podle některých historiků začaly šířit až více než 110 let po její smrti a to hlavně na základě knihy jezuity Ladislava Túróczyho z r. 1729. To však nesouhlasí s dobovými dokumenty, výpověďmi, svědectvími, soukromými dopisy, které se dodnes dochovali v archívech. Je pravda, že legenda, kterou známe dnes, byla zpopularizována až díky Túróczyho knize, ale přesto je prokázané, že se o jejích zločinech mluvilo již za jejího života.

     Podle všeho šlo z lékařského hlediska o nemocnou impulsivní sadistku, přičemž krutosti na ženách páchala pod tlakem neodolatelného vnitřního impulsu. Faktem je, že dispozice ke krutosti se v její rodině projevovaly vcelku často. Podle výpovědí svědků o její činnosti věděli od začátku (prokazatelně od r. 1585) kromě jejích přisluhovačů i úředníci na panstvích, kteří se však obávali nejprve vše prozradit. Věděl o nich pravděpodobně i manžel František Nádasdy, který je ovšem logicky kryl.

     Na konci r. 1603 zasílá vážně nemocný Nádasdy dopis hraběti Jiřímu Thurzo, kde ho žádá o ochranu své rodiny, dětí i manželky Alžběty Báthoryové i rodinného majetku. Nádasdyho kromě přátelství k Thurzovi spojoval i nepřímo příbuzenský vztah, do něhož se dostal právě přes rod Báthory. Obě rodiny navíc pojí i další příbuzenské pouto, když ovdovělá Alžběta provdala starší dceru Annu za Mikuláše Zrínského (1580-1622) hlavního kapitána zadunajských vojsk a bratrance Jiřího Thurzo.

     Alžběta ve svých sadistických sklonech nepolevuje ani po smrti svého muže.  Její údajná nelidskost se však stále více dostává na veřejnost. Pod tlakem proti zločinům čachtické paní veřejně vystoupil až dvorní kazatel Nádasdyů Štěpán Magyary (Maďari) v Sárváru, přímo králi napsali dopis obyvatelé Čachtic a čachtický farář J. Abrahamides-Ponický se obrátil o pomoc na svého nejvyššího nadřízeného superintendanta (biskupa) Eliáše Lányho do Bytče. Nicméně můžeme si všimnout, že na veřejnost se celá kauza dostává až po smrti jejího manžela, kdy byla její pozice jakožto ženy velmi oslabena. Nebylo nic neobvyklého, že se vdovy stávaly oběťmi mocichtivých příbuzných, často i vlastních dětí. Můžeme jen spekulovat, zda šlo o náhodu nebo záměr. Alžběta však bravurně držela sama tak rozsáhlý majetek a nakonec ho předala bez jakékoliv ztráty svým třem dětem.

     Nicméně situace kolem Alžběty Báthoryové již byla defacto neudržitelná a král Matyáš II. 5. 3. 1610 ukládá hraběti Thurzo, tehdy již uherskému palatinovi (nejvyššímu zemskému správci a soudci po králi), prošetřit řádně tyto zločiny. Palatinovi Thurzo nastávají těžké chvíle. Jeho odpůrci pod vedením kardinála Forgácha, král, ale i sama Alžběta žádají řádné prošetření a veřejný soud. Alžběta Báthoryová v tomto případě spekulovala, neboť věděla dobře, že pokud by se konal veřejný soud, bylo by jen velmi obtížné ji v její pozici vysoce postavené šlechtičny s mocnými příbuznými za zády uznat vinnou. Musíme si uvědomit, že v dané době byli poddaní na jejích državách jejím majetkem a mohla si s nimi tedy dělat, co chtěla. V případě mučení dívek z chudších šlechtických rodin by zase muselo svědčit v její neprospěch nejméně 7 jiných šlechticů a i v tomto případě by se mohla ze svých zločinů za určitých podmínek vykoupit. Pokud by však přeci jen pod nátlakem krále Alžbětu usvědčili a prohlásili vinnou, mělo by to s největší pravděpodobností nedozírné následky a takovou situaci nemohl uherský palatin připustit. Byly pro to důvody osobní, příbuzenské i politické. Alžběta jakožto příslušnice přední uherské aristokracie měla mocné příbuzné a jejím odsouzením by byly ohroženy nádasdyovské majetky a veřejná potupa celé rodiny. Alžbětin synovec Gabriel Báthory byl sedmihradským knížetem a Thurzo nesměl dát podnět nepokojnému Sedmihradsku k dalšímu otevřenému sporu proti Habsburkům. Navíc Thurzův dvorní rádce superintendent Lány předává hraběti dopis od čachtického faráře, který ho utvrzuje z možného vojenského konfliktu ze strany sedmihradského knížete Báthoryho. Předpokládá se však, že v tomto případě vážnost tohoto nebezpečí přikrášlila sama Alžběta, aby zastrašila bezmocného čachtického faráře.

Juraj Thurzo

palatin Thurzo

Uherský palatin se rozhoduje splnit slib daný Nádasdymu a jeho dětem, zdržuje vyšetřování a spolu s Alžbětinými zeti domlouvá plán na záchranu jejich rodinného majetku. Po domluvě sepsala Alžběta tajně testament, ve kterém celý majetek odkazuje svým dětem. Tuto skutečnost dokládá dopis Alžbětina syna Pavla Nádasdyho adresovaný palatinovi Thurzo: „Co se týče jejího majetku, o ty nemáme strach, protože jsme je podle Vašeho příkazu ješte před jejím zatčením všichni tři převzali…“ Alžběta přesto, že stále spoléhala na své postavení a nepřipouštěla si možnost svého uvěznění, měla v Čachticích připravenou kolonu vozů na útěk do Sedmihradska.

 

     Jakmile byl Thurzo informován o prvních výsledcích vyšetřování, rozjel se 29. prosince 1610 se svou družinou a oddílem vojska do Čachtic. Zde nečekaně přistihli Alžbětu přímo při mučení mladých děvčat. V soukromé palatinově korespondenci se dochoval dopis z druhého dne, kde popisuje své ženě Alžbětě Czoborové přistižení „krvavé hraběnky“ přímo při mučení svých obětí: „Když  naši vyslaní lidé a sloužící přišli do kaštieľa (tvrz typická pro hornouherskou oblast), našli tam mrtvou dívku, druhá od mnohých ran a mučení již umírala…“ Dále pokračuje: „Krom toho tam seděla ješte jedna zraněná žena a další, které ta prokletá osoba nechávala pro jiné příležitosti, čekali tam pevně spoutané…“ Na základě této skutečnosti a dle daného slibu příbuzným Alžbětu palatin Thurzo sám na místě odsoudil na doživotní vězení na Čachtickém hradě a okamžitě ji i uvěznil. Nepředal ji však tím k veřejnému soudu. Tento akt byl i na tehdejší dobu svévolným a protiprávním činem čistě z vůle moci palatina. Dalším velmi důležitým důkazem o vinně čachtické paní byl opět dochovaný dopis syna Alžběty Pavla Nádasdyho, ve kterém prokazuje palatinovi vděčnost za shovívavost v této kauze. „Nechť dá náš velebný Bůh, aby sme za tuto Vaší dobrotu vůči nám mohli sloužit Vaší velkomožnosti poslušně a s čistým srdcem až do smrti spolu se svými sestrami a švagry…“ Dále pak píše „Přeci však jsme se chtěli obrátit s prosbou na Jeho výsost, aby trváním na dodržení zákona nepřipustil našemu rodu věčnou hanbu….“

     Už následujícího dne 30. prosince se započali první výslechy před bytčanským soudem s Alžbětinými pomocníky. Soudní sbor měl čtyřiadvacet členů. Na palatina jsou vyvíjeny opětovné nátlaky ze všech stran. Především pak další příbuzný Alžběty, sedmihradský kníže Zikmund Báthory požaduje propuštění čachtické paní s tím, že sám se postará o její diskrétní dožití na některých z jeho panství v Sedmihradsku. Výslechy pokračovaly i následující dny. Šlo i na tehdejší dobu o nezvykle velký, ale rychlý proces. Vyšetřovávýslech, mučeníní bylo rozsáhlé a nedalo se jen tak zatajit. Vyslechnuto bylo na 300 svědků. Většina z nich svědčila proti čachtické paní. Zastánci Alžběty Báthoryové však připomínají, že celá řada výpovědí byla získána pod strachem a při mučení. Jak často v této době bývalo zvykem, otázky byly kladeny i účelově a svědci často svá tvrzení měnili a doplňovali a to v neprospěch hraběnky. Navíc byli někteří vyslýchaní ještě v ten samý den popraveni. Velká řada svědků zase doložila, že o hrůzných činech věděla jen z doslechu.  Řada historiků tvrdí, že: „celkový počet obětí je jen součtem všech jmen, která v procesu od každého obviněného padla“. Soud prý nebral zřetel na to, že se mnoho jmen při výsleších jen opakovalo. Celkový počet obětí by tak mohl být jen 37-80. Je samozřejmě otázkou, jak pak chápat rozšířený názor, že masové vraždění „krvavé grófky“ vyvolávalo odpor poddaných natolik, že například v Čachticích nemohla ven z hradu bez ozbrojeného doprovodu ani ve dne. Na základě výpovědí a v průběhu let se pak např. začalo šířit, že v širokém okolí jejích hradů se nacházely zbytky částí lidského těla, které přisluhovači Alžbětiny špatně zakopaly a vlci zcela nesežraly, či je po zimě odkryl sníh a psi a vlci roznesly po krajině. Mrtvoly byly pohřbívané nejen v polích a lesích, ale i na hřbitovech či v obilných jámách.

     Palatin Thurzo ví, že by měl podle platných feudálních zákonů za takovéto zločiny poslat i tak vysokou šlechtičnu jako byla Alžběta Báthoryová před řádný soud a v případě prokázání viny i na trest smrti (nehledě na to, že mezi oběťmi měli být i šlechtičny), ale nestalo se tak. V lednu 1611 byli ve Velké Bytči přisluhovači krvavé hraběnky Jan Ujvári (Ficek) odsouzen k trestu smrti setnutím hlavy, Helena Jó a Dorota Szentesová byly odsouzeny taktéž na smrt upálením zaživa. Předtím jim kat železnými kleštěmi odštípl prsty na rukách. Rozsudek byl tentýž den vykonán. O pár dní později odsoudili a upálili zaživa Majerníkovou z Myjavy, obviněnou z čarodějnictví a příprav jedů, které si u ní Alžběta Báthoryová údajně objednávala. Tím ovšem vše neskončilo a panovník vidíc stále možnost zisku Nádasdyovského majetku pro královskou korunu, nařizuje 14. 1. 1611 palatinovi nové vyšetřování. Ke králi se donesly nové informace ohledně vinny Alžběty Báthoryové a panovník nařídil vídeňské komoře odsoudit Alžbětu Báthoryovou k trestu smrti. Thurzovi se však podařilo i toto nařízení odvrátit. Panovník se navíc vzápětí dozvídá o testamentu, jímž byl majetek Nádasdyů odkázán dětem a tudíž by nepřipadl královské koruně a pravděpodobně proto ztratil i o tento případ zájem. Veřejný soud se tak s „krvavou grófkou“ nikdy nekonal a Alžběta zemřela 21. srpna 1614 uvězněna na Čachtickém hradu. V listopadu téhož roku jí pochovali v kryptě čachtického kostela. Podle jiných zdrojů je Alžběta pochována v rodinné hrobce v Sárváru. Každopádně její hrob se doposud nenašel.

       Krutost a útlak čachtické paní se přenášel především od poloviny 18. století dál v lidových pověstech a postupně se Báthoryová stala hrůznou legendou. O jejím sadistickém mučení se dochovalo mnoho příběhů, které byly z velké části i přikrášleny například koupelemi v krvi mladých dívek či zavíráním žen do tzv. železné panny, zařízení na popravu zvlášť krutým způsobem, kdy oběť dali do duté figury lidské postavy, jenž se mechanicky zavírala, přičemž železné klíny odsouzeného probodly. Ani krvavé koupele ani železná pana se však nikdy neprokázaly. Z lékařského hlediska bylo koupání v krvi kvůli zkrášlení nesmyslné, krev se rychle sráží, stydne a zapáchá. Taktéž použití železné panny už v době Alžběty Báthoryové se zdá být nepravděpodobné. Podobná panna se snad uvádí v inventáři Trenčína až r. 1678. Doposud nevyjasněný problém však tkví především v otázce, zda se sama Alžběta nestala přeci jen obětí své doby a jaký byl skutečný počet jejích obětí. Období 16. a 17. stol. se v celé Evropě vyznačuje mocenskými boji nejen mezi státy, ale i královskou korunou a předními feudály. Nebylo tomu jinak ani v Uhrách, kde se Habsburci snažili protlačit svou centralistickou vládu, protireformaci a mocenskou převahu nad Turky. V rozdělené vyhladovělé zemi panoval často všeobecný strach i epidemie. Charakteristické pro toto období byl nedostatek potravy, vypálené vesnice a neobdělaná pole. Výrazně poklesl i počet obyvatel. Alžběta, jako členka mocného a téměř nezávislého rodu, jejíž příbuzní stáli v čele země, o kterou probíhal politický habsbursko-turecký (křesťansko-muslimský) boj, stála uprostřed všeho dění. Navíc krutost nad poddanými a vrozený sadismus v rodě Báthoryů nebyl v této době neznámý. Proč tedy takový hon právě na Alžbětu? Řada historiků se přiklání k verzi, že Alžběta byla jen osobou na špatném místě a v nesprávný čas. Na jedné straně se zde odehrával politický boj mezi hrabětem Thurzo jako palatinem uherským a sedmihradskými knížaty z rodu Báthory. Z jiného pohledu je tu králův zájem o majetek Nádasdyů a Báthoryů, jenž zde brání hrabě Thurzo z pozice příbuzného Nádasdyů a přítele zemřelého chotě Alžběty. V neposlední řadě nemůžeme přehlédnout snahu Habsburků o kontrolu nad Sedmihradskem a tím i omezit vliv rodu Báthory na toto území. Nicméně, ať už na pozadí toho příběhu bylo cokoliv, sadismus krvavé grófky je nepochybný stejně tak, jako přínos jejího života do literatury a byznysu dnešní moderní doby.