ARCHITEKTURA

         Na začátku 16. století zanikalo v Horních Uhrách umělecké cítění ke gotice a začaly převládat renesanční prvky z Itálie. Nejvíce se renesanční sloh uplatnil právě v architektuře, kde mohl nejlépe navázat na gotiku. Největší vliv na přeměnu hornouherské architektury měli italští architekti, které začal na hornouherská území zvát vídeňský dvůr v polovině 16.století. Důvodem jejich příchodu právě do Horních Uher nebyla zvědavost italských umělců poznávat krásy této krajiny, ale aktuální potřeba přestavby starých a výstavby nových pevností. Další renesanční vliv působil na Horní Uhry ze severních a severozápadních oblastí, především z Německa a Polska a to zcela odlišně od původní italské renesance. Vliv, který přišel z krakovské oblasti na Spiš, vytvořil zajímavou místní architekturu – východoslovenskou renesanci.

        První výtvarné náznaky renesance v Horních Uhrách se objevují na radnici v Bardějově. Tady začal stavět roku 1505 mistr Alexander, kterého o tři roky později vystřídal mistr Alexius a o pár let se stal novým vedoucím stavby mistr Jan z Prešova. Ten roku 1513 postavil kostel v Lipanoch, kde mu portál vysekával mistr Vincene de Ragusa – t. j. z Dubrovníka. Architektonická tvorba na Spiši má téměř stejný charakter jako práce šarišské. Nejspíše byla ovlivněna více krakovskou renesancí. Naproti tomu knihovna levočského farního kostela z let 1520-1530 a části dalších levočských domů jsou ovlivněné pozdní gotikou a florentskou ranou renesancí. Do Prešpurku (Bratislavy) se dostává renesance od jinud a poměrně později. Renesanční poznatky z Lombardska totiž nejdříve přejímá sousední Vídeň a přes ní je poté ovlivněn i Prešpurk. Oproti Krakovu nebo Budínu se renesance v Horních Uhrách prosazuje především přes detaily stavebních celků.

        Zatím co šlechta v ostatní Evropě opouštěla v tomto období nepohodlné hrady a pouští se do výstavby reprezentativních zámků, v Uhrách se stává prvořadou úlohou opevnění starších sídel a využití starších obranných systémů. Vojenské události v 16. a 17. století podnítily rozvoj fortifikačních staveb. Na zdokonalování městských a hradních opevnění měli velký podíl především italští stavitelé G. Ferrari, P. Ferrabosco, F. G. Pozo a jiní. První pevností, kde se při stavbě použilo například bastionové opevnění, byla Stará pevnost v Komárně. Opevnilo se mnoho měst jako například Krupina, Pukanec, Bardějov, Košice, Filákovo, Bzovík, Prešpurk a hrady Beckov, Uhrovec, Orava a prešpurský (bratislavský) hrad. R. 1537 přestavěli Fuggerové hrad Červený Kameň na pevnostní objekt podle poznatků Albrechta Dürera. Ovšem nejmohutnější a na tehdejší časy v Evropě nejrychleji zrealizovaným opevněním okolo roku 1580 se stala pevnost Nové Zámky. Byla vybudována podle ideálních představ o renesančním městě. Podle jejího vzoru pak byla roku 1668 vybudována pevnost v Leopoldově. Stavitelé se opírali jednak o podněty z oblasti lombardské a toskánské, jednak o vzory holandské renesance.

        V 16. století začala rozsáhlá výstavba zvláštního typu zeměpanských renesančních tvrzí tzv. kaštělů nebo kaštelů (slovensky kaštiel), stavěných na rovině, které měly kromě obytné i fortifikační funkci. Jde o označení převážně pro venkovské sídlo většinou nižší šlechty. Tento typ stavby je pro Horní Uhry především v období renesance a později i klasicismu velmi charakteristický. Tyto stavby mají obdélníkový nebo čtvercový půdorys s nárožními baštami nebo věžemi, které se liší od renesanční tvrze městského typu. Průčelí je většinou málo členěné a uvnitř bývají arkády. Jejich typickou venkovní výzdobou je štítková atika zdobená často sgrafitovou výzdobou. Kaštěly byly původně opevňené, ale v pozdějších dobách byl kladen již větší důraz na reprezentaci majitele a jeho pohodlí. Například v Čechách vznikají reprezentativní opevněné zámky, kde se uplatnil italský příklad náročných arkádových systémů s honosnou úpravou nádvoří a zahrad. Rozdíl mezi českým a hornouherským „kaštielom“ spočívá v chápání jakou funkci má mít tato stavba jako feudální renesanční sídlo. Snad jediným srovnáním s českým reprezentativním renesančním sídlem tohoto typu je zámecký komplex v Bytči. Jeho výstavba začala r. 1550, když majetek koupil člen magnátské rodiny Thurzů František. Bytčanská stavba představuje typ vodního kaštělu se čtyřmi křídli okolo dvoru a s kruhovými baštami na nárožích. Jejím stavitelem byl Kilián Syroth z Milána. V letech 1564-1568 byl postaven kaštěl v Betlanovcích (stavebníkem byl Petr Feigel). Podobnou stavbou je malý zámek v Kratochvíli u Hluboké v Čechách. Dále byly postavené kaštěly ve Strážkách, Markušovcích, Dolní Mičiné, Diviacích a jinde. V slohově nejčistší formě je zachován kaštěl ve Fričovcích (1623-1630) s vysokou atikou a drobnými štítky holandského typu.

        Mnohé kaštěly byly silně opevněné samostatnými hradbami, například v Nižnej Šebastovej nebo v Hronseku (1576). Obranný systém věží vybíhajících v ostrém úhlu má jakási čtyři křídla s nárožními baštami. V této podobě je najdeme na kaštělu nitranského biskupa hraběte Forgácha v Tovarníkoch, který ho postavil v době tureckého vpádu mezi léty 1600-1610. Podobný pevnostní charakter má i Kežmarský hrad postavený v letech 1596-1628. Ten ovšem nemá vlastní jádro renesančního kaštělu. Slohový výraz hornouherských kaštělů určuje tvaroslovný kamenný detail soustředěný na plastickém vyzdvihnutí vstupních portálů, obloukových šambrán a vodorovných říms. Stavby jsou zakončené atikou, která střídá lombardské a benátské štítky jako necharakterističtější výtvarný znak. Celá tato skupina staveb vděčí právě spojení atiky se štítky za opticky živé působení zdrobnělé formy fasádových ploch kaštělů.

        Vlastní výtvarnou podobu má v Horních Uhrách oblast Spiše a Šariše. Jejich architektura je tzv. „východoslovenská renesance“. Charakterizuje ji především tzv. polská atika s drobnými štítky odvozenými z rané podoby benátského typu. Najdeme ji např. ve Strážkách (1590), na věži farního kostela v Červenici či Spišském Hrhově. Obměnu štítků holandského typu najdeme zase ve Svinnej (1628), na thurzovském domě v Levoči (1621) nebo na některých domech v Prešově. Pro tuto oblast je typická renesanční zvonice umístěna obvykle vedle chrámu. Nejstarší je kežmarská zvonice, datovaná do r. 1586. Součástí zvonic bylo téměř bez výjimky ornamentální sgrafito, rozvedené na nároží a plochy staveb.

     16 a 17. století je v Horních Uhrách spjato s náboženskou reformou. Převážná většina hornouherského obyvatelstva se tehdy hlásila k luteranizmu. Když se roku 1610 ustálila na Žilinské synodě především díky palatinovi hraběti Jiřímu Thurzovi a jeho dvornímu kazateli a následnému evangelickému superintendentovi (biskupovi) Eliáši Lánymu evangelická církev, zcela odlišná od praktik římskokatolické církve, museli se uskutečnit některá nová opatření, která by vyjadřovala reformační ideu. V reformovaných kostelech se hlavním bodem stává kazatelnice, ke které se obracejí lavice, a do prostoru vyrůstají empory, přibližující lid ke kazatelovi. To je velmi dobře vidět na renesanční empoře levočského chrámu z r. 1620. Pro evangelický kostel v Horních Uhrách v 17. století je nejcharakterističtější především trojlodní prostor s emporami po stranách. Vzniká interiérovou přístavbou (např. v Priedvize po r. 1650) nebo jako novostavba. Nejčistším příkladem takovéto novostavby je evangelický kostel v Prešově dokončený r. 1647.

        Přínosem renesance byla také výstavba městských prostor, náměstí, ulic a domů. Architektura měšťanských domů v Horních Uhrách však hluboko do 16. stol. čerpala z pozdněgotické tradice. Dům měšťana byl stále stavěn na jakési středověké základně. Domy byly jednoposchoďové a průčelí působilo více svojí architektonickou dekorací než plastičností obloukovitých rámů a portálů. Domy bohatších měšťanů v Banské Štiavnici, Kremnici a Banské Bystrici měly obvykle na průčelích plošné kvádrování, které bylo vyznačené na světlém podkladě. Jejich společným znakem byla malovaná bosáž na nárožích. Až v polovině 16. stol. se na městských stavbách začínají ve větší míře uplatňovat některé renesanční architektonické zásady. Hlavně se pak nahradila starší forma vysokého štítu horizontální atikou (např. Thurzův dům v Banské Bystrici). Okna v poschodí domů jsou oddělena horizontální římsou, která je ozdobená sgrafitovou technikou. Podloubí domů najdeme především v severních oblastech Horních Uher. Najdeme je v Levoči, Staré Lubovni a Žilině. V některých městech nahrazovali funkci podloubí střechy vysunuté na konzolách směrem do ulice. Koncem 16. stol. vzrostla rozdílnost městské architektury. Například největší obchodní centrum na Spiši – Levoča, zažilo velký rozmach městského stavitelství v období od konce 16. stol. do sedmdesátých let 17. stol. Výtvarné ztvárnění domu spočívalo také na úpravě nádvoří. Parcela se uzavřela zadním traktem a ze stran bočními křídly. Do místnosti na poschodí se obvykle nechodilo zevnitř domu, ale z pavlače, spočívající na krakorcích. Obytnou architekturu královských a šlechtických měst obohatily domy aristokratů. Odlišovaly se úpravou fasád, které měly reprezentovat společenské postavení majitele. Mezi architektonicky hodnotné šlechtické domy patřili již zmíněný Thurzův dům v Banské Bystrici, Belháziho dům v Banské Štiavnici, další Thurzův dům v Levoči a jiné. V renesančním slohu byly dále přestavěné radnice v Levoči a Kežmarku. Nové radnice byly postaveny v Jure u Prešpurku, Trnavě, Spišském Podhradí, Košicích, Rožnavě a jinde. Některé radnice měli také vlastní věže (Prešpurk, Komárno, Banská Štiavnica, Kežmarok, Gelnica). Samostatně stojící věže byly jakýmsi osobitým znakem hornouherské architektury. Takové stojí například v Košicích, Trnavě, Banské Bystrici, Rožnavě a Brezně.

        Pro Horní Uhry byla typická spíše drobná občas barevná architektonická forma, která byla dlouho ovlivněna středověkem. V Horních Uhrách nenajdeme oproti západní Evropě velké náročné stavby z tohoto období. Pokud ano, jde spíše o různé fortifikační stavby. Velký podíl na této skutečnosti mají především turecké vpády.