UMĚLECKÁ ŘEMESLA

     Jedním z hlavních uměleckých řemesel zůstalo v Horních Uhrách v období renesance zlatnictví. Jeho hlavním centrem se staly po bitvě u Moháče (1526) Košice. Toto město mělo výhodnou zeměpisnou polohu, a proto sem emigrovalo mnoho zlatníků a umělců z jihovýchodních, Turky ohrožovaných oblastí Uher. Do Horních Uher se tak dostaly nové vlivy a staré lidové kultury ze všech oblastí uherského království. Například sedmihradští zlatníci přinesli do hornouherské oblasti některé své původní techniky, jako používání pestrobarevného emailu a polodrahokamů na stylizovaných rostlinných motivech, kterými pokrývali stříbrné šperky, oděvní doplňky a koňské postroje. Od 16. stol. se pak stalo všeobecně užívanou povinností, označování výrobků ze stříbra a pozlaceného stříbra mistrovou i cechovní značkou. Hornouherští tovaryši hodně cestovali a v období silné reformace vyhledávali hlavně německá zlatnická centra a odtud pak přinášeli domů mnohé praktické poznatky (jako např. košický zlatník J. Lippay).

     V hornouherském truhlářství a řezbářství se objevují renesanční prvky na malovaném nábytku a to poměrně brzo (počátkem 16. stol.). Zdobený dekor je geometrický, ale postupně se zobrazuje i perspektiva a prostorovost (např. lavice hradní kaple v Kežmarku z r. 1544 od J. a K. Langa). Nejvíce bylo toto odvětví ovlivněné německou oblastí. Oblíbeným nábytkem měšťanského obydlí byly truhly na úschovu oblečení i povlečení, jenž se používaly až do druhé poloviny 17. století. Ty starší byly zdobeny v duchu renesanční tektoničnosti, mladší ornamenty vycházely z pozdní renesance a baroka.

     O hornouherském hrnčířství 16. stol. se ví spíše jen z písemných zpráv. Vysokou úroveň však dosahovaly práce hornouherských kachlíkářů na konci 16. stol. a v průběhu 17. století. Ornamentální výzdoba kachlíků měla svůj původ v orientální ornamentice italské renesance (např. kachle na Krásné Horce).

     Oproti tomu hornouherské sklářství nemá pro současnou kulturní historii zase tak veliký význam, neboť to nejlepší bylo vyvezeno do zahraničí a na samotném hornouherském (dnes převážně slovenském území) se příliš nedochovalo.