Uherské dějiny jsou fascinujícím tématem pro historiky a nostalgií pro obdivovatele staré monarchie. Na těchto stránkách vám alespoň stručně přiblížíme vývoj státu, jenž zanechal v evropských dějinách nesmazatelnou stopu jako silný mnohonárodnostní útvar, který tak nešťastně zničily až nacionalistické touhy některých politiků. Tyto stránky jsou orientovány spíše k dějinám Uher ve vztahu k „Horní zemi“, tedy oblasti dnešního Slovenska. A jelikož dějiny Horních Uher jsou bezprostředně spojeny s dějinami celého Uherska a vůbec mnohdy území dnešního Slovenska hrálo důležitou roli tohoto soustátí, nebude na škodu zde stručně nastínit vášnivou, bouřlivou i orientem načichlou historii celé „Svatoštěpánské země“.

 

VZNIK UHERSKÉHO STÁTU a začlenění podtatranské oblasti do svatoštěpánské země…

 

Chápání Uher a Maďarska v historickém kontextu

     Budapešť, sv. Štěpán, Rákocziové, Esterházyové, Liszt, Matyáš Korvín, vynikající až ostře-pálivá jídla doplněná lahodným Tokajským, rozlehlé vinice a nekonečná pusta, to vše Vás jistě napadne, uslyšíte-li slovo Maďarsko (maďarský), ale také Uhry (uherský). Pro bližší pochopení historického vývoje uherského státu je však nutné porozumět i tomu, co se za tímto pojmenováním skrývá. Uhry (Uhersko) a Maďarsko jsou dva rozdílné státní útvary, jenž vznikly v různém historickém období a na různých základech. Uhry (Ungaria, Hungaria), již při svém raně středověkém utváření na základě svatoštěpánské myšlenky pod svou moc nezahrnuly jen území Panonie, ale také oblasti Podunají a širokého okolí. Šlo o nadnárodní státní útvar, v jehož čele vedle samotných Maďarů stáli i představitelé dalších národů a etnik, zejména Němců a Slovanů. Země Svatoštěpánské koruny se skládaly jak s Dolních Uher (historické maďarské země), tak i Horních Uher (dnešní oblast Slovenska), Podkarpatské Rusi, Sedmihradska, Chorvatska, Dalmácie a dalších menších území, přičemž tyto oblasti byly začleňovány do uherského soustátí postupně. Maďarsko naopak musíme chápat jako stát národní a je to také hlavní nástupnický stát historických Uher. Maďaři jako hlavní zakladatelský národ se však později, především v dobách národních obrození v 19. stol., snažili vytlačit ostatní etnika žijící na území Uher do podřadného postavení a ze svého pohledu vcelku logicky, ne však zcela správně, uplatňovali maďarštinu jako jediný úřední jazyk. Musíme si také uvědomit, že Maďaři si v průběhu 10.-13. stol. „podrobili“ ostatní okolní národy, nikoliv naopak, a tak jejich práva označovat Uhry za svůj stát je z tohoto pohledu správné. Jazykový problém byl u raněstředověkého uherského státu vyřešen již svatoštěpánským dědictvím, které upřednostňovalo za úřední a spojovací jazyk latinu, nikoliv maďarštinu. Do 19. stol. se tak v Uhrách vedle latiny ostatní jazyky jako maďarština, němčina, chorvatština či slovenština používali v úředním styku jen výjimečně nebo spíše jen v takovém prostředí (města, obce, školy, nižší sněmy, atd.), kde převládalo spíše jedno etnikum. V průběhu dalšího historického vývoje pak můžeme sledovat, jak uherská vládnoucí vrstva („Natio Hungarica“) nebojovala za svá práva národní, ale za práva stavovská a náboženská. Jinak tomu bylo až v průběhu 19. stol., kdy se v celé Evropě započaly utvářet moderní národy, jak je známe dnes. Představitelé feudálních Uher byli rovněž nadnárodní a vedle maďarského původu, který si šlechta ráda přisvojovala, se uherští feudálové občas hlásili i ke slovanskému (např. Thurzové) či chorvatskému (např. Zrinští) původu. Sedmihradští Rumuni nebyli v Uhrách chápáni jako rovnocenný národ a jejich postavení bylo dlouhá léta jen poddanské. Za jejich představenou vrstvu byli uznáváni jen Sékelové.

 

Příchod Maďarů do Podunají a Panonie

     Maďaři jsou považováni za jeden z ugrofinských kmenů Megyerů, jenž se postupem času ze severu přemístil do oblasti Černomoří v povodí Volhy. Až do poloviny 9. stol. kočovali maďarské kmeny na omogurských stepích mezi Donem a Dněprem v blízkosti Chazarské říše. Mezinárodní označení Ungarn, Hongrois je pak bráno podle turecko-bulharského pojmenování „Onogur (Onoguri)“ a přibližně od 12. stol. se ustálilo latinské označení Uhrů (Maďarů) Ungary, Hungary pro obyvatele uherského státu. Tedy během 5.-9. stol. se dávají tyto kmeny do pohybu směrem ke karpatské kotlině a v průběhu 8. stol. se usazují v tzv. Levédii na Donu.  Na čele původních sedmi maďarských kmenů („geneai“) Jenõ, Keszi, Kéri, Kürt-Gyarmat, Megyer, Nyék a Tarján stáli vojvodové a z nich nejvýznamnějším byl vojvoda Levéd, podle něho pak maďarská pravlast Levédie. Odtud v první pol. 9. stol. po porážce od Pečeněhú pokračují směrem západním k Dněpru do tzv. Etelközu a do karpatské oblasti přichází postupně během 2. pol. 9. stol. a počátku století desátého pod vedením Arpáda syna Álmošova z rodu Turulova. Již kol. roku 862 Maďaři pustoší ve Východofranské říši a postupně napadají velkou část Evropy. R. 890 byl Arpád zvolen za dědičného maďarského panovníka, kterého zvolilo 7 maďarských vojvodů. V letech 894-896 se Maďaři zapojují také do četných byzantsko-bulharských válek a podnikají nájezdy do širokého okolí. Zároveň se vměšují do rozbrojů mezi Východofranskou říší a Velkou Moravou, kterou na počátku 10. stol. rozvrátí. R. 907 snad i za pomoci Slovanů poráží v bitvě u Brezalauspurku (dnešní Bratislavy) slabého německého panovníka Ludvíka Dítěte, zmocňují se Panonie, rakouského markrabství a své vpády stupňují především do Saska, Švábska a Duryňska, kdy byla německá říše v krizi. R. 924 a 933 byli však Maďaři poraženi německým panovníkem Jindřichem I. a r. 955 byli poraženi německým císařem Otou I. za přispění českého panovníka Boleslava I. v bitvě na Lechu u Augsburgu. Po této bitvě přešli Maďaři k usedlému způsobu života. Během 10. a 11. stol. se Maďaři v Panonii a celém Podunají pevně chopili moci a stali se rozhodujícím etnikem této oblasti. Původní slovanské obyvatelstvo v Podunají bylo asimilováno a vytlačeno do hornaté podtatranské oblasti na území dnešního Slovenska. Tito Slované, známí později jako Slováci, se zapojují do budování společného státu a jednotliví slovanští velmožové, většinou ještě velkomoravského původu, nabízí své služby utvářející se arpádovské dynastii. Od Slovanů přebrali Maďaři způsob zemědělství, řemeslné výroby a zpočátku i organizování státní správy a do maďarštiny se dostává množství slov slovanského původu. Během 10. století se Arpádovci v Uhrách, stejně jako Přemyslovci v Čechách, chopili pevně vlády.

     Starší literatura uvádí, že se uherský kníže Gejza (972-997) měl nechat se svou rodinou pokřtít r. 993 v Ostřihomi českým biskupem  z rodu Slavníkovců sv. Vojtěchem. Poslední studie však naopak toto tvrzení vyvracejí a zpochybňují i samotné působení Vojtěcha u arpádovského dvora – je možné, že sv. Vojtěch panovnickou rodinu jen biřmoval. Přesto vliv pražského biskupa při rozšíření křesťanství mezi Maďary je nepochybný. Gejzův syn Štěpán I. (997-1038) (vlastním jménem Vajk) soustředil ve svých rukou značnou moc. Štěpán I. přijal křest se svým otcem a také se zasazoval o jeho rozšíření. Z rukou samotného papeže Silvestra II. dostal r. 1000 královskou korunu (korunován byl 25. 12 1001) a stal se tak prvním uherským králem. Brzy poté dosáhl také zřízení vlastního arcibiskupství v Ostřihomi. Prvním arcibiskupem se stal opat břevnovského kláštera Radla. Vedle dalších deseti biskupství založil rovněž nejstarší uherský klášter na Zoboru u Nitry a klášter Pannonhalm, jejímž prvním opatem se stal Anastasius, jenž pocházel z okruhu pražského biskupa Vojtěcha. Své území pak Štěpán I. rozdělil na župy, které spravoval tzv. župan (správce území). I když král Štěpán I. nezemřel mučednickou smrtí, byl pro svou křesťanskou horlivost a opravdovost brzy uctíván a později i svatořečen. Podobně jako se koruna svatováclavská stala symbolem české státnosti, stala se koruna svatoštěpánská symbolem státnosti uherské. Za jeho vlády se podtatranská oblast dnešního Slovenska začala začleňovat jako součást Uherska a stala se známá jako Horní Uhry.