Generál, astronom a politik Dr. Milan Rastislav Štefánik (21. 7. 1880 – 4. 5. 1919) je další významnou postavou uherských dějin, kterou však dnes nespojujeme ani tak s touto monarchií, jako spíše s novým slovenským národem a státem Československým.
Narodil se v H
orních Uhrách (na území dnešního Slovenska) v Košariskách v rodině evangelického faráře Pavla Štefánika a jeho manželky Albertíny Zuzany roz. Jurenkové. Měl 11 sourozenců. Milan Rastislav byl odmala vychováván ve slovanském i slovenském národním duchu. Studoval na evangelickém lyceu v Prešpurku (Bratislavě), Šoproni a středoškolská studia dokončil r. 1898 na gymnáziu v Szarvasi. Téhož roku začal v Praze studium stavebního inženýrství a poté r. 1900 i astronomii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. R. 1904 byl promovaný na doktora filozofie. Pražský studentský a kulturní život mu přimknul k srdci. Pro Slováky byla tehdy Praha jedním z vrcholů vzdělání a slovanského vlasteneckého cítění. V Praze se Štefánik zapojoval do slovanských spolků a navázal kontakty se stejně smýšlejícími studenty a osobnostmi. Byl členem a krátce i předsedou spolku Detvan. Odmítal pasivní politiku, kterou tehdy představovalo vedení Slováků v Martině. Již v Praze si zformoval svůj nepřátelský postoj vůči rakousko-uherské monarchii, císaři i Maďarům a to pod velkým vlivem profesora Tomáše Garrigua Masaryka. Psal články o Slovensku (Horních Uhrách) do českých novin a časopisů.
Toužíc však po kariéře vědce – astronoma, odešel r. 1904 do Paříže. Snažil se zde setkat se svými vzory Camillem Flammarionem a profesorem Pierreem Julesem Janssenem. Druhý z nich mu nakonec pomohl a Štefánik pod jeho vedením na hvězdárně v Meudonu začal bádat. Zúčastnil se tak výprav k pozorování Slunce a Marsu na Mont Blancu či zatmění Slunce ve Španělsku. Začal hojně publikovat a s pomocí profesora Janssena se stal v Paříži uznávanou osobností i mezi odborníky. Jeho začátky v Paříži však provázely i velké existenční problémy. Krom jeho vědecké práce se zde seznámil i s mnohými českými umělci Bohumilem Kafkou, Otakarem Španielem, Tomášem Šimonem či Ludvíkem Strimplem. Seznámil se rovněž s budoucím rakousko-uherským vojenským atašé v Paříži hrabětem Hanušem Kolowratem. Po odchodě Janssena z meudonské hvězdárny ji opustil i Štefánik a na konci r. 1906 přijal návrh firmy Bureau des Longitudes vést francouzskou výpravu do Turkestánu na pozorování Slunce. Po návratu v r. 1907 mu udělila francouzská astronomická společnost Janssenovu cenu. Nedokázal však zachránit Janssenovu laboratoř na Mont Blancu, která byla r. 1908 zrušena a stálé finanční problémy mu nedovolovali ani založit vlastní observatoř. V tomto směru mu hodně pomohl senátor Émile Chautemps, s jehož pomocí zorganizoval výpravu do severní Afriky. Výprava na níž měl nalézt vhodné místo na vybudování nové observatoře však nakonec skončila neúspěchem. V r. 1910 začala jeho další spolupráce s vědeckými ústavy Bureau des Longitudes a Bureau Central Météorologigne. Nejprve byl pověřen pozorováním Halleyovi komety na Tahiti, kde i nakonec Štefánik založil novou hvězdárnu a meteorologickou stanici. Poté se účastnil dalších vědeckých cest a získal ve Francii také patřičné uznání a řadu ocenění. Studoval sluneční korónu a navrhl i nové uspořádání spektroheliografu. Krom jiných získal i cenu Francouzské astronomické společnosti a Wildeho cenu Francouzské akademie věd. R. 1912 získal i francouzské občanství. Díky neustálému cestování do zahraničí a s tím spojené úředničině, získal rychle i diplomatické zkušenosti, které využil i r. 1913, když byl pověřen Francouzi, aby získal povolení od ekvádorské vlády na vybudování francouzské telegrafické sítě a meteorologických stanic v Ekvádoru a na Galapágách. Za to obdržel od francouzské vlády r. 1914 i řád Rytíře Čestné legie. Ve své práci astronoma se stal velmi uznávaným odborníkem a byl přijat i za člena Belgické astronomické společnosti.
S příchodem první světové války r. 1914 se ve Štefánikovi opět naplno rozhořelo nacionalistické myšlení a otázka novodobého slovenského národa. První dny války ho zastihly v Maroku, kde připravoval novou observatoř. Po návratu do Francie se okamžitě přihlásil do letecké výcvikové školy v Chartres, kterou absolvoval v hodnosti desátníka. Na frontu se díky nemoci dostal až začátkem r. 1915 v hodnosti podporučíka jako průzkumný letec. Přišel s nápadem použití meteorologie i ve francouzském letectvu. Už zde se snažil o zformování společné české a slovenské dobrovolné jednotky, která by bojovala na straně Francie a jejích spojenců proti vlastní říši. Byl si dobře vědom, že tím zrazuje rodné Uhry, řadu svých přátel, krajanů i příbuzných, jenž zůstali věrni rakousko-uherské monarchii. Byl však přesvědčen o své pravdě a potřebě osamostatnění se Čechů a Slováků ve společném státě. Začátkem září r. 1915 byl převelen na srbskou frontu. Při evakuaci letiště v Niši však havaroval a obnovila se u něho jeho žaludeční choroba. Za pomoci přátel byl dopraven do sanatoria v Římě. Zde se seznámil s Claire de Jouvenel, která mu pomáhala v jeho politických ideálech samostatnosti Slovenska. Po návratu do Paříže mu pomohla vstoupit do nejvyšší francouzské společnosti, kde se seznámil s nejvlivnějšími politiky a prosazoval zde své myšlenky společného nového československého státu.
V prosinci r. 1915 se setkal s Edvardem Benešem, kde se shodli na společném postupu i Masarykově koncepci společného státu. Štefánik se zaměřil na zřízení jednotného odbojového centra a vytvoření samostatného československého vojska. Vojska, které mělo bojovat proti vlastním krajanům a vlastní zemi. Jednal především s Ruskem, USA i Itálií, kde se snažil získat do svých legií české a slovenské zajatce a dobrovolníky. Štefánik poté dohodl schůzku mezi T. G. Masarykem a francouzským ministerským předsedou Aristidem Briandem, který Masarykovu tezi řešení středoevropské otázky přijal. V únoru r. 1916 se Štefánikovi podařilo prosadit vznik Národní rady českých krajin – Conseil national des Pays Tchéques, která se pak přejmenovala na Československou Národní radu, vrcholný orgán československého zahraničního odboje. S tímto přejmenováním Štefánik nejprve nesouhlasil, neboť jak sám tvrdil: „vtedy sa vedelo o Čechoch a ich národných a štátnych tužbách, ale nie ešte o Slovákoch. Slovenským príveskom by sa celá vec iba komplikovala“. Štefánik si byl také vědom toho, že bez české pomoci se Slováci nevymaní z maďarské závislosti, že jen spojením Slováků a Čechů v jeden zahraniční odboj může přinést úspěch. Sídlo měla ČSNR na Rue Bonaparte 18. Jejím předsedou 
se stal T. G. Masaryk a místopředsedy M. R. Štefánik a J. Durich. Edvard Beneše se stal generálním tajemníkem. Národní rada své myšlenky uveřejňovala ve svých časopisech „Československá samostatnost“ a „La Nation Tchéque“ (Český národ). Na konci r. 1916 poslalo francouzské velení Štefánika do Rumunska, kde získal okolo 1500 dobrovolníků. Následujícího roku získal dobrovolníky v Rusku a okolo 3000 i v USA. Přitom v Rusku měl Štefánik zprvu velké potíže, neboť J. Durich, který v Rusku rovněž jednal o československých legiích, nerespektoval všechny již uzavřené dohody a byl nakloněn carovi a ruské monarchii. Štefánik nakonec přivítal první ruský nebolševický převrat, který mu hodně pomohl. V převratu viděl i budoucnost vlastního národa. Je třeba zde ale zmínit, že naopak tvrdě odsoudil bolševický převrat jenž následoval a při kterém byla carská rodina zmasakrována. Později pronesl, že: „Myšlienka slobody, myšlienka boja proti násiliu sa vinie ako zlatá nit všetkými obdobiami našej minulosti. Boľševizmus je negáciou demokratizmu. Demokracia tvorí, je základom normálneho života a blahobytu. Boľševizmus je prejavom chorobným, apokalyptickým chaosom, vo ktorom sa prejavujú hrubé, najnižšie pudy. Hovorím vám to z hĺbky duše: boj proti boľševizmu vo všetkých jeho prejavoch musí prevládať v našej morálke.“
Po návratu do Paříže v prosinci r. 1917 se Štefánikovi podařilo podepsat dekret o vytvoření samostatné Československé armády ve Francii, která podléhala přímo ČSNR v Paříži. V dubnu r. 1918 podepsal po dlouhých a složitých jednáních smlouvu o právní podpoře samostatné československé armády i v Itálii. Jeho diplomacie slavila úspěch a v polovině roku 1918 měla nová československá armáda v zahraničí celkem okolo 100 000 mužů (z toho okolo 50 000 v Rusku). Milan Rastislav Štefánik byl následně povýšen do hodnosti generála. Štefánik tak postavil armádu, která místo obrany Rakouska-Uherska, zapojovala se do krvavých bojů nejen proti samotné monarchii, ale rovněž proti vlastencům věrným své zemi a císaři. Mnoho budoucích významných osobností tzv. „První republiky“ stanulo tak proti sobě se zbraní v ruce. Štefánik, Masaryk a Beneš obrátili zbraně s nadsázkou i proti svým příbuzným, když např. Štefánikův příbuzný Emil Pavel z Lány, pozdější prezident Vrchního zemského soudu ČSR, bojoval na straně staré monarchie a stejně tak i Masarykův syn Jan, pozdější demokratický ministr zahraničí ČSR, bojoval na straně Rakouska-Uherska do posledního dne. Štefánik byl na konci války již zcela pohlcen svými ideály a nechtěl přijmout ani nový postoj mladého rakouského císaře Karla I., jenž zaujal oproti svému předchůdci velmi moderní a smířlivé stanovisko pro všechny státy a národy v habsburské monarchii. Ještě v srpnu r. 1918 odjel Štefánik k legiím na Sibiř, kde získal od ruského vrchního velení řád Sv. Vladimíra. Dne 14. října 1918 se již mezinárodně uznaný ČSNV přeměnil na první tříčlennou vládu, v níž se T. G. Masaryk prohlásil ministerským předsedou, E. Beneš ministrem vnitra a M. R. Štefánik ministrem obrany. O 4 dny později Masaryk zveřejnil v Paříži tzv. Washingtonskou deklaraci a vyhlášení nezávislosti Československa.
Po skončení 1. světové války, rozpadu rakousko-uherské monarchie a vzniku nové Československé republiky 28. října 1918, začal Štefánik již jako zvolený první ministr války republiky Československé v nové vládě jejímž předsedou se stal Karel Kramář, organizovat stažení československých legií z Ruska a následujícího roku i českých a slovenských zajatců z Itálie. Vrhl se rovněž na vybudování československého letectva, podporu vědy i reformu státní správy. Nic z toho se mu však již nepodařilo naplnit. Odletěl na svou poslední pracovní cestu do Itálie, kde se mimo jiné setkal i se svou snoubenkou markýzou de Benzoni a dne 4. května 1919 se vydal letadlem zpět do vlasti. Jeho letadlo se ovšem nedaleko přistávací plochy u Ivanky na Dunaji zřítilo z neznámých příčin k zemi. Milan Rastislav Štefánik tak spolu se dvěma italskými letci a mechanikem nešťastně zahynul a byl pochován v mohyle na vrchu Bradle nedaleko svého rodiště. Budiž mu země lehká.