Jan II.
Szalatnay de Nagy Szalatna (1758-1827), se narodil v Miškolci v Uhrách Ondřejovi IV. Szalatnayovi z Nagy Szalatna (?-1775) a jeho ženě Kateřině Furthiny, vdově po Jiřím Baloghovi. Jeho otec Ondřej IV. se po smrti své první ženy, znovu oženil r. 1772 s baronkou Agátou von Haller.
Jan II. Szalatnay byl po studiích v Debrecíně r. 1783 vysvěcen na kněze a stal evangelickým duchovním. Po vydání „Tolerančního patentu“ císařem Josefem II. r. 1781, který umožňoval svobodu vyznání, chyběli v Čechách a na Moravě evangeličtí duchovní, a tak hned po svém vysvěcení byl z nařízení komitátu Borsód mladý nadaný teolog Jan Szalatnay zvolen kazatelem v Moravči u Pelhřimova, kam přišel právě z Debrecína. Česky se naučil během 3 měsíců a mohl tak 29. února 1784 poprvé vykonat bohoslužbu. Je tak považován za zakladatele evangelického h. v. sboru v Moravči. Ke správě sboru zvolil 12 starších v čele s kurátorem a sám působil jako farář střídavě v Moravči a ve Strměchách, kde byl také nový evangelický sbor. Jako jediný syn a dědic rodinných majetků v Uhrách se rozhodl tento veškerý nabytý majetek prodat a žít ve skromných poměrech evangelického duchovního v Moravči, kde následně založil faru, hřbitov, kostel (1785) i církevní školu. Fara byla postavená r. 1784 pouze ze dřeva a musela být r. 1789 částečně přestavěna z kamene. V původním stavu tak, jak ji zakládal Jan Szalatnay, vydržela až do roku 1928, kdy byla přestavěna do dnešní podoby.
Jan Szalatnay se po dvou letech svého působení v Čechách r. 1785 oženil ve Velimi s Lydií Marešovou (1768-1833).
Szalatnay byl považován za velmi pracovitého a svědomitého člověka. Později díky jeho práci vznikl také nový kazatelský sbor i v Opatově. Svoje paměti sepsal v knize „Krátká historie Církve Moravečské“. Jan II. Szalatnay je zakladatelem české větve rodu Szalatnayů z Nagy Szalatna. Zemřel v roce 1827 a je se svou ženou pohřben na moravečském hřbitově.
Jan II. Szalatnay měl se svou ženou 10 dětí: Alžbětu (1786-?), Janu (1788-?), Gersona (1790-1854), Lydii (1791-1853), Jana III. Pavla (1793-1877), Josefa (1795-1836), Kristýnu (1798-?) Zuzanu (1802-1803), Benjamina (1804-1805) a Josefinu (1806-1871).
O jeho rodině a potomstvu napsal ThDr. Ferdinand Hreja: Jan Szalatnay a jeho paměti z doby toleranční, Praha 1931.