SOCHAŘSTVÍ

     V porovnání s renesanční architekturou znamená hornouherské sochařství méně významnou kapitolu. Sochařská tvorba druhé poloviny 16. století v Horních Uhrách je vlastně jen časovým přechodem mezi gotikou a barokem. Pro sochařská díla tohoto období bylo typické přelínání slohových znaků domácí tradice, renesance a manýrismu. Nejvýznamnější postavení z jednotlivých okruhů tvorby měla západní část Horních Uher se středisky, ve kterých se soustředil politický, hospodářský a církevní život (Prešpurk – dnešní Bratislava, Trnava). Ostatní lokality západní části hornouherského prostoru jsou významné většinou jen díky jednomu dílu. O něco méně významná byla hornouherská báňská města, Pováží, Spiš se Šarišem a východ země v okolí Košic. Ústředním motivem tvorby se stala náhrobní plastika. Výjimku tvoří jen Maxmiliánova (Rolandova) fontána v Bratislavě z roku 1572, kterou postavil O. Lutringer. Je to jedno z mála plnoplastických a ne reliéfních děl v Horních Uhrách. Základním typem náhrobní plastiky, kterým se nám připomíná jednotlivec, byl kromě náhrobku také epitaf, jenž nesouvisel s místem hrobu, ale jen připomínal památku zemřelého. Kompozičně pak lze odlišit epitaf od náhrobku. Na náhrobku je totiž obyčejně postava v čelním postoji s například heraldickými atributy (erbem, u biskupa s berlou, křížem a pod.), na epitafu obvykle postava klečí pod křížem sama nebo s celou rodinou. Kromě figurálního reliéfu má dílo ještě nápis se základními údaji o osobě, případně o její rodině. U náhrobku se nové renesanční tendence objevují hlavně v objemu, v členění celku i detailech.

     Až do konce 16. století  se bratislavská (prešpurská) plastika váže k památce jedince a výhradní formou je epitaf. Pozoruhodný je například epitaf W. Kögla v Bratislavě z r. 1587 s reliéfem klečící rodiny pod křížem a s krajinným pozadím. Výraznějším dílem je například epitaf Štefana Fejérkövyho (1588), který sice kompozičně vychází ze starší tradice, ale svým výtvarným zpracováním se řadí mezi významná díla středoevropské plastiky. Bratislavské sochařství bylo ovlivněno jednak domácí tradicí, jednak německo-rakouskou oblastí a také italskými umělci a řemeslníky, kteří v 16. století tvořili hojně ve střední Evropě. Víme, že v Bratislavě tvořili například Matyáš a Antonín Abondiové, ovšem jejich díla ani jejich charakteristika nám není známá.

     Druhým významným hornouherským městem na západě byla Trnava. Po dobytí Ostřihomi Turky r. 1543 se do Trnavy přestěhovala ostřihomská kapitula i s uherským primasem arcibiskupem Mikulášem Oláhem. Podle testamentu měl mít primas Uher jako náhrobek prostou figurální tabuli s nápisem. Mikuláši Oláhovi však byl vytvořen figurální náhrobek (1568), který patří mezi vrcholná díla náhrobní plastiky ve střední Evropě. V trnavském kostele je z tohoto období také epitaf biskupa Jana Cherödyho z roku 1597.

     Další baštou hornouherského sochařství se stalo okolí báňských měst (Banská Štiavnice, Banská Bystrice, Kremnice). Jedinou územní výjimku tvoří náhrobek F. Révaye v Martině z r. 1553. Nejvýraznějším střediskem sochařské tvorby ve střední oblasti Horních Uher tohoto období  byla Banská Štiavnice. Zde se totiž pravděpodobně nacházela kamenářská dílna, pro níž byly charakteristické epitafy s klečícími postavami pod křížem nebo reliéfy zmrtvýchvstání z nadstavci epitafů.

     Středisky na severu země v okolí Spiše a Šariše pak byla města Bardějov a Levoča. V Bardějově byl r. 1557 vytvořen náhrobek Jiřího Serédyho, který byl kompozičně ovlivněn typem po roce 1500 z Bvorska a Podunajska (stojící muž v brnění se zástavou a mečem). Pod rakouským vlivem vznikly zase dva náhrobky Thurzů v Levoči. Jejich vzorem byl vídeňský náhrobek svobodného pána Leonarda z Völsu (1545). Na Spiš přicházely kromě německo-rakouských  vlivů i podněty ze severu, z Polska. Dokladem toho je například epitaf A. Thurzi z roku 1594 v Levoči, který je motivován polským poschoďovým náhrobkem. Dále je polskou tvorbou ovlivněn náhrobek dětí Jana Humienského, který vytvořil r. 1587 kamenář Jan. Z děl, která vyšla z domácí tradice stojí za pozornost alespoň náhrobek V. Švabovského (Slovenská Ves 1597) a epitaf manželů (Dubovnice, konec 16. století).

     Na východě země bylo hlavní centrum tvorby v Košicích. Vzniklo tam vícero děl náhrobní plastiky. V roce 1580 byl vytvořen architektonický epitaf Heleny Rechenbergové. Nejvýznamnějším košickým dílem tohoto období je náhrobek A Illenfelta s polopostavou muže v brnění. Tento typ není ovšem v Horních Uhrách běžný, ale je spíše výjimkou (například náhrobek M . Balaši, Sološnice 1568). Zpracování touto formou bylo ovlivněno z Polska. Mimo košickou kvalitní prací byl také náhrobek Š. Csetnekiho v Štítniku z r. 1594. Kompozičně byla tato práce ovlivněna německo-rakouskou oblastí, ale hornouherský kamenář ji propracoval do plnoplastické masivní formy zbavené detailů.

     Jedním ze základních přínosů náhrobní plastiky měl být portrét. Ovšem přesto, že šlo ve vyobrazení jedince, nepodařilo se v hornouherské renesanční plastice zachytit konkrétnost a výrazovost tváře, jak by se dalo předpokládat. V epitafu je na malé ploše velké množství postav, a proto se většinou zachytil typ osoby než konkrétní podoba.  U náhrobků je zase velká část hlavy zakryta helmicí nebo čepicí. Kromě figurálních děl se kamenáři mezi léty 1550-1600 uplatnili v tvorbě jednotlivých detailů či celků. Jsou to převážně architektonické články (portály, okna, římsy, výklenky, schody), křtitelnice, kazatelnice a další. Nejčastějším materiálem sochařských děl je kámen rozličného druhu (mramor, pískovec). Kovové materiály a dřevo se vyskytují jen zřídka. Dřevo se vedle kamene používalo více pouze v první polovině 16. století.

     Typologické řešení náhrobku v Horních Uhrách navazuje na starší domácí (gotickou) tradici. U ostatních středoevropských zemí se kromě doznívání tohoto staršího typu objevují i nová řešení náhrobní plastiky (náhrobek stěnový, baldachýnový, pyramidální apod.) V Horních Uhrách se tyto typy objevují až začátkem 17. století.