Gyula Andrássy

     Hrabě Julius (Gyula) Andrássy se narodil r. 1823 jako syn Karla Andrássyho (1792-1845) vyslance uherského sněmu a Etel Szapáryové, jenž dědictvím patřila k nejbohatším ženám v Uhrách. Julius patří do betliarské větvě rodu Andrássyů. Byl významným politikem, státníkem a zeměpánem. Po studiích na gymnáziu a na Pešťské univerzitě byl hrabě Andrássy ředitelem a poté čestným členem Uherské akademie věd. Když v Evropě r. 1848 propukli revoluce, zastával funkci zemplínského župana. Stal se hlavním představitelem odporu vůči habsburskému domu v Uhrách a aktivně se zapojil do politiky namířené proti centralistické Vídni. Jeho snahou bylo od počátku získání a posílení historických zemských práv Uherska v monarchii a získání samostatnosti o rozhodování politiky své země nezávisle na vídeňské vládě. Stal se velitelem národní gardy, později pobočníkem generála Görgeyiho a vyslancem revoluční vlády Ludvíka (Lajose) Kossutha v Istanbulu. Po potlačení maďarského povstání musel emigrovat. Pobýval v Paříži a Londýně a r. 1851 ho odsoudili v nepřítomnosti k trestu smrti. Habsburkové se opět pokoušeli řídit impérium z Vídně, ministr vnitra Bach zaplavil zemi loajálními císařskými úředníky a tajnou policií. Úřední řečí byla opět němčina a Vídeň se snažila monarchii unifikovat.

     Do Uher se hrabě Andrássy vrátil až po amnestii r. 1858, kde ho čekala slibná kariéra. Stal se poslancem (1861) a později místopředsedou uherského sněmu (1865). Stál i nadále v čele sílící maďarské opozice, která se nevzdávala a po porážce Rakouska Pruskem r. 1866 dosáhla i svého. Andrássy se stal otcem a předním mužem rakousko-uherského vyrovnání (r.1867), které připravil společně s Františkem Deákem. Následně v letech 1867-1871 se stal prvním ministerským předsedou Uherska v dualistické monarchii. R. 1868 připravil také maďarsko-chorvatské vyrovnání v rámci uherského království. Tentýž rok došlo k přeměně rakouského císařství na Rakousko-Uhersko a země byla rozdělena na Zalitavsko (Uhry) a Předlitavsko (Rakousko a zbylé státy monarchie), spojena jen osobou panovníka, ministerstvem zahraničí, společnou měnou a vojskem. V letech 1871-1879 zastává funkci ministra zahraničí Rakouska-Uherska. Byl zastáncem spojenectví s císařským Německem a svou snahu orientoval na oslabení pozic Ruska v Evropě a na slovanskou otázku v zemi. Všemožně usiloval o to, aby Rusko nemělo vliv na slovanské národy v Uhrách a na Balkáně a zamezit tak vzniku slovanských států. Byl jedním z iniciátorů Berlínského kongresu z r. 1878, který po rusko-turecké válce přisoudil Bosnu a Hercegovinu Rakousku-Uhersku. Na funkci ministra zahraničních věcí rezignoval r. 1879. Byl mu udělen velkokříž řádu sv. Štěpána a vyznamenání Rytíř zlatého rouna – španělský grant I. třídy.

    Julius Andrássy se oženil s Kateřinou Kendeffyovou a měli spolu dva syny, Teodora a Juliuse ml. a dceru Helenu. Hrabě Andrássy zemřel r. 1890. Sentimentální historické romány přikrášlují jeho zásluhy na dosažení rakousko-uherského vyrovnání vztahem s rakouskou císařovnou Alžbětou – Sissi, ovšem historicky je vztah mezi Andrássym a Sissi vyloučený. Nešlo o nic víc nežli vzájemné sympatie.