Štěpán
(István) Széchenyi (21. 9. 1791- 8. 4. 1860) se narodil ve Vídni jako syn Františka (Ference) hraběte Széchenyiho, významného uherského aristokrata, jenž založil Maďarské národní muzeum a Széchenyiho knihovnu. Štěpán byl vychováván v osvícenském duchu což se velmi odrazilo i v jeho budoucím životě. Stal se jednou z nejvýznamnějších a nejslavnějších osobností uherských i maďarských politických a kulturních dějin. Po „bitvě národů“ u Lipska, které se rovněž v roce 1813 zúčastnil, cestoval mladý hrabě po západní Evropě, kde se postupně v jeho představách měnily milované Uhry v zaostalou zemi. Ihned po svém návratu do Podunajské monarchie také svůj život doslova zasvětil rozvoji své vlasti. Jeho životním cílem bylo uskutečnit přechod od uherského „feudálního hospodářství“ k modernímu národnímu hospodářství podle anglického vzoru. Své politické cíle Štěpán Széchenyi zveřejnil ve třech svazcích: „Hypotéka“ (Hitel), „Svět“ (Világ) a „Stádium“ (Stadium), kde požaduje provedení zásadních reforem v Uhrách. Vrátil se do Uher jako osvícený mecenáš s promyšlenou koncepcí rozsáhlé reformy země a stal se také hlavou celé reformní „strany“. Nebyl však přívržencem revoluce a rázně vystupoval i proti ozbrojenému boji. Doufal, že jeho snahy podpoří ostatní vysoká šlechta v celé habsburské monarchii a to na základě své dobrovolné vůle. Byl pro změnu zákona ve věcech poddanských a snažil se změnit zákonné majetkové vztahy mezi rodinami. Zasazoval se o vytvoření podmínek hypoték podle západního vzoru a zavedení veřejného břemena. Veřejně také vystupoval proti radikálnímu a nacionalistickému Kossuthovi a jeho přívržencům, kterým především vyčítal, že rozdmýchávají revoluční atmosféru a jejich přístup k nemaďarským obyvatelům Uher. Ti totiž v polovině 19. stol. představovali 63% všech obyvatel Uher. Etnických Maďarů přitom bylo jen 37% z necelých 13 milionů obyvatel uherského státu. Széchenyi velmi dobře odhadl problémy, které může Kossuthova politika přinést a velmi razantně se stavěl proti násilné maďarizaci nemaďarských národů. Upozorňoval na nebezpečí konce celé monarchie, pokud Kossuth povede Uhry proti Vídni i proti nemaďarským národům v zemi. V jeho mysli nepřipadala možnost odtržení Uher od Vídně a svou reformu země si dovedl představit jen v rámci celé habsburské monarchie. Svým výrokem z roku 1842 na půdě Akademie věd, že „kdo mění řeč, mění i duši“, chtěl upozornit také na řadu promaďarských nacionalistických politiků, kteří dobře maďarsky neuměli a jejich rodná řeč byla většinou německá nebo slovanská (stejně tak u Kossutha). Je zde potřeba také říci, že sám Štěpán Széchenyi ovládal maďarštinu jen velmi nedokonale. Defacto až do 19. stol. byla úředním spojovacím jazykem v Uhrách latina.
Zvýšená politická aktivita reformistů a neshody s Kossuthem vedly ve 40 letech k rozštěpení původně jednotného reformního hnutí. Umírněné konzervativnější proudy vedl stále Széchenyi a Kossuth převzal radikální levicové křídlo. Széchenyi se však zasazoval i o rovnoprávnost Uher v monarchii a často i sám ostře vystupoval proti Vídni. Rovněž poukazoval na nerovnoprávné postavení „poddaných“ v zemi. Šlechta v Uhrách ještě v první polovině 19. stol. pevně držela půdu ve svých rukách a tento zastaralý uherský feudální systém bránil reformám a rozvoji země. Széchenyi v r. 1823 vyjádřil svou nelibost k tomuto stavu a poukazoval na to, že „šlechtic je sice svobodný, ale sedlák je stále sluha, otrok“. Odhaduje se, že v polovině 19. stol. tvořilo uherskou šlechtu přes půl milionu příslušníků jednotlivých rodů z celkového počtu asi 12-13 milionů obyvatel Uher. A pouze šlechtic byl v pravém slova smyslu svobodný a měl právo podílet se na politickém životě země. Přičemž si uvědomme, že v Uhrách byl oproti státům v západní Evropě počet členů šlechtického stavu velmi vysoký. Příslušníci šlechty tvořili bez ohledu na jejich etnický původ „Natio Hungarica“ – uherský politický národ a velká řada z nich na tom nehodlala nic měnit.
Díky Széchenyiho obrovskému úsilí v letech 1825-1848 byla založena maďarská Akademie věd, započala regulace toku Dunaje a Tisy, byla zahájena paroplavba, byly vybudovány železniční tratě a byl postaven budapešťský „řetězový most“ Lánchíd. Jeho panství v Cenku (Nagy Cenk) se stalo vzorem hospodářského pokroku. Svůj zdejší zámek přestavěl a vybavil technickými novinkami jako např. plynovým osvětlením a toaletami v koupelnách podle anglického vzoru. Zavedl v Uhrách podlahové vytápění a svou francouzskou zahradu upravil rovněž podle anglického vzoru. Pro nový chov koní si nechal přivézt hřebce a klisny z Anglie a byl průkopníkem jezdectví jako sportu, tedy koňských dostihů. Nemalé finanční dary věnoval na šlechtění vinné révy, chovu bource morušového, na stavbu silnic, loděnic a bankovních domů či na rozvoj divadelnictví. Rovněž v Uhrách otevřel první kasino.
V roce 1847 již značně znechucený z politického vývoje kandidoval hrabě Széchenyi ve volbách do poslanecké sněmovny, aby byl v dolní sněmovně protiváhou radikálního Lájose (Ludvíka) Kossutha. Po vypuknutí revoluce sice nejprve přijal ministerské křeslo dopravy a veřejných prací, ale při zahájení revolučních bojů na podzim r. 1848 se na zasedání vlády zhroutil a odstoupil. Z politické půdy se dostal rovnou do sanatoria v Döblingu nedaleko Vídně, kde ještě vystupoval proti vídeňskému absolutizmu. V roce 1860 zde spáchal sebevraždu.
Historici dnes hodnotí Széchenyiho politiku i jeho kulturní a hospodářské aktivity velmi vysoko a pro mnohé je i dnes „největším Maďarem“ všech dob. Již za jeho života byl mnohými obdivován a to i jeho politickými nepřáteli. Za „největšího Maďara“ ho označil už v r. 1840 i jeho největší politický sok Ludvík Kosutth. Hrabě Štěpán Széchenyi je označován za nejvýznamnější politickou osobnost reformní doby a pro jeho šlechetnost a dobročinnost i za jednu z největších osobností uherských dějin.