Nádasdyové mají původ v Zadunajsku na území dnešního Chorvatska, kde žijí již od 13. století. Podle některých pramenů jejich předci přišli do Uher z Anglie za doby panování Arpádovců. Významnou úlohu ovšem začínají hrát až od 15. století. Jejich původním příjmením bylo Nádasd podle stejnojmené obce na kterou získali vlastnické právo ve 13. století a od r. 1530 také Făgăras (Fogaras). Toto panství i hrad získali dědičně a od poloviny 17. stol. mají majetky i v Horních Uhrách. Nádasdyové byli r. 1553 povýšeni do baronského stavu a později někteří členové i do stavu hraběcího. Hraběcí titul získal jeho syn Pavel r. 1625. Rakouský hraběcí titul pak potomci rodu obdrželi v r. 1828. Nádašdyové získali v průběhu let obrovský majetek a zařadili se tak mezi přední uherské magnátské rody. Hlavní sídlo měli na hradě v Sárváry. František Nádasdy používal jako heslo rodu „Deo, regi et patriae“ (Bohu, králi a vlasti), zatímco víme, že heslo Nádasdyovců po obdržení hraběcího titulu za života jeho syna Pavla bylo „Si deus pro nobis, quis contra nos“ (Pokud je Bůh s námi, kdo může být proti nám).
František II. Nádasdy se narodil r. 1555 jako syn uherského palatina Tomáše Nádasdyho a Uršuli Kanizaiové. Výchovu a vzdělání pak získal na císařském dvoře ve Vídni. Ve svých dvaceti letech se oženil s teprve patnáctiletou Alžbětou Báthoryovou, pozdější sadistickou čachtick
ou paní. Jejich rodiny patřily k nejvyšší uherské aristokracii a vlastnily ohromné majetky. Jejich svatbě mělo údajně přihlížet na 4500 hostí. František Nádasdy disponoval ohromnou fyzickou silou, byl urostlé postavy a podle dobových zpráv také surový člověk se sadistickými sklony. Byl postrachem i pro turecká vojska a samotní Turci ho nazývali „Černý beg“. Po bitvě prý tancoval s mrtvolami zabitých Turků a jejich sražené hlavy vyhazoval vysoko do vzduchu. Takové příběhy byly známé už jen u tzv. hajduků (maďarsky hajtó – poháněč dobytka), kteří tvořili zvláštní ozbrojenou vrstvu, žili na okraji společnosti a vyznačovali se nezkrotností, divokostí, smělostí a krutostí. Stejně jako jeho manželka i on byl ke svému služebnictvu a svým poddaným velmi přísný, často i velmi krutý. Když si na něho u císařského dvora v r. 1575 stěžovali obyvatelé Čachtic, císař Maxmilián Nádasdyovi nařídil, aby nepronásledoval své poddané. Nádasdy za to naopak nechal uvěznit čachtického rychtáře a jeho přísedící. Tři roky po svatbě se mladý Nádasdy stává hlavním kapitánem uherských vojsk a byl jmenován i rádcem panovníka.
František se rozhodl pro vojenské povolání a jeho vojenská kariéra byla velmi úspěšná. Vedle vojenských hodností se stal i hlavním županem Železné stolice. Vyznamenal se v mnoha bitvách, poprvé u Sihotu pod velením Jiřího Zrínského. V následujících letech společně se Zrínským a Bathyánym opakovaně vpadl na turecké území a r. 1584 se vyznamenal v bitvě u Rábu. Jeho jméno získávalo mezi Turky značný respekt a společně se jménem Mikuláše Pálffyho se objevuje na „černé listině“ tureckých hodnostářů. V tzv. patnáctileté válce se Nádasdy zapsal jako obávaný velitel jezdectva. R. 1587 získal od krále hodnost královského podkoního. Podílel se i na úspěchu obrany hornouherských báňských měst (1593-94). Postupně získává jako velitel větší pravomoci a pod jeho velení spadají i další žoldnéřské oddíly. R. 1595 se opět vyznamenal při obléhání Ostřihomi pod hlavním velitelem Karlem Mansfeldem a při útoku proti přicházejícím tureckým posilám, které rozprášil. R. 1598 se ve svých 43 letech stává hlavním velitelem zadunajských vojsk. R. 1600 bojuje v bitvě u Stoličného Bělehradu a o dva roky později na čele zadunajských vojsk se účastní obsazení Pešti a obléhání Budína.
V bojích proti Turkům vzniká přátelský vztah mezi Nádasdym a dalším hrdinou tureckých válek hrabětem Jiřím Thurzo, pozdějším uherským palatinem. Jejich rodiny se vzájemně navštěvují a vyměňují si korespondenci. Přes významný rod Báthory se František Nádasdy dostal do příbuzenství s Thurzi. Právě Jiří Thurzo se zavazuje umírajícímu Nádasdymu, že ochrání jeho rodinu a majetky včetně jeho manželky Alžběty Báthoryové. Hrabě Thurzo však netuší, jak těžkou roli přijímá. František Nádasdy byl většinu života daleko od své choti, která tak měla prostor pro své krvavé rituály. Přesto Nádasdy o Alžbětiných zločinech pravděpodobně věděl a sám ji snad i inspiroval v jejích sadistických zvrhlostech. František Nádasdy umírá r. 1604 ve svých 49 letech na svém sídle v Sarváru.