Thurzové pocházejí z Betlanoviec (de Bethlenfalva) v okrese Spišská Nová Ves na území dnešního Slovenska. Postupně získali obrovské majetky, které uměli i nadále vydatně rozmnožiti. A tak netrvalo dlouho a zařadili se mezi nejbohatší magnátské rody feudálního Uherska. Nejstarší předkové se objevují na počátku 15 stol. jako příslušníci drobné šlechty v oblasti „spišských kopijníkov“. Nejprve se zapojují jako představitelé měšťanské vrstvy do výnosného obchodu s kovy, který je pak přivedl k podnikání v oblasti hornictví a hutnictví. Získané peníze poté investovali do pozemkového vlastnictví a jako zeměpáni se pak navracejí do šlechtického stavu. Mnozí členové rodu zastávají významné světské i církevní úřady a hráli tak důležitou úlohu v evropských dějinách.
Jiří Thurzo de Bethlenfalva se narodil r. 1567 na Litavském hradu jako syn Františka Thurzo, dědičného oravského župana a královského rádce a Kateřiny Zrínské, dcery chorvatského bána Mikuláše Zrínského. Výchovu a vzdělání získal u Imricha Forgácha a poté n
a dvoře rakouského arciknížete Ernesta. Poprvé se oženil s Žofií Forgáchovou, která o tři roky později zemřela a podruhé s Alžbětou Coborovou, dcerou vícepalatina Imricha Cobora. Z jeho rodinného života se nám dochovalo díky jeho zachované rozsáhlé korespondenci velké množství zpráv. Nahlédnout do jeho duše můžeme především prostřednictvím jeho dopisů s jeho rodinou, zejména pak s manželkou Alžbětou Coborovou. Vyplívá z nich, že svou rodinu skutečně miloval. Jeho láska s Alžbetou Coborovou je přinejmenším na tehdejší dobu často až dojemná. Tato korespondence je uložená v bytčanském archívu.
Postupně se ujímá správy svých majetků a plní svědomitě své vojenské povinnosti. Účastnil se mnohých bitev proti Turkům a za své vojenské úspěchy byl jmenován hlavním velitelem Nových Zámků a r. 1602 kapitánem předdunajských vojsk. Byl velmi vzdělaným a nadaným politikem. Už r. 1598 se stal rádcem císaře Rudolfa II., který ho o rok později jmenoval i hlavním královským číšníkem. R. 1606 se stává dědičným županem Oravské stolice a za svou oddanost císařskému dvoru získává i nejvyšší možnou hodnost, hodnost uherského palatina (r. 1609) tj. místokrále a místodržícího Uher. Díky svému rozhledu a svým diplomatickým schopnostem přispěl i k tomu, že se za doby jeho palatinátu v zemi udržel relativní klid. Hrabě Thurzo přesídlil do Bytče, kde zvelebil a nechal dokončit zámek jehož stavba začala už za jeho otce Františka r. 1571. Stavbou byl pověřený mistr Kilián z Milána.
Jiří Thurzo byl velmi kulturním renesančním šlechticem. Podporoval vzdělání, z Bytče vytvořil centrum humanistické vzdělanosti. Podporoval umění, školy a kostely a na jeho dvoře působily přední uherské i zahraniční osobnosti. Sám byl mimořádně vzdělaný a mluvil latinsky, maďarsky, německy, řecky, slovensky i chorvatsky. Thurzo podporoval slovenské obyvatelstvo a slovenštinu samotnou, přičemž na jeho panstvích bylo možné slovenštinu i používat v úředním styku. Byl velkým ochráncem evangelíků a to právě v době, kdy z císařského dvora sílily protireformační snahy. Jeho dvorním rádcem a kazatelem se také proto r. 1608 stává nejvýznamnější evangelický církevní hodnostář té doby v Uhrách Eliáš Lány. Již v r. 1604 vypuklo první protihabsburské povstání vedené sedmihradským magnátem Štěpánem Bocskayem. Přes veškeré výzvy ze strany povstaleckých protestantů Jiří Thurzo ač sám protestant zůstává věrný císaři Rudolfovi II. V době povstání se Thurzo se svou rodinnou přestěhoval z Bytče na Litavský hrad, který měl lepší předpoklady pro odolání obléhajícího vojska. Hrad také nakonec na rozdíl od Bytčanského zámku odolal. Císař se za věrnost Thurzovi odměnil a daroval mu dědičně právě Litavský hrad, polepšil mu erb habsburskou orlicí a po smrti Štěpána Ilesházyho získává již zmíněný palatinský úřad. S Thurzovou politickou mocí rostl i jeho hospodářský vliv a majetek. Vlastnil tři panství v Horních Uhrách – Bytčanské, Litavské a Oravské. R. 1607 získal i velmi výnosné Tokajské panství včetně hradu.
Poté čeká palatina jakožto nejvyššího zemského soudce těžká diplomatická bitva se svými odpůrci i se samotným králem. Jedná se o náboženské otázky a především pak o případ krvavé grófky Alžběty Báthoryové. Již jako hrdina tureckých bitev se maldý hrabě Thurzo seznamuje s Františkem Nádasdym, manželem Báthoryové a vzniká mezi nimi přátelský vztah. Jejich manželky si dopisují a rodiny se vzájemně navštěvují. Na konci r. 1603 zasílá vážně nemocný Nádasdy dopis Thurzovi, kde ho žádá o ochranu své rodiny – dětí i manželky Alžběty Báthoryové a rodinného majetku. Obě rodiny se navíc dostávají do příbuzenského vztahu, když ovdovělá Alžběta provdala starší dceru Annu za Mikuláše Zrínského (1580-1622), hlavního kapitána zadunajských vojsk a bratrance Jiřího Thurzo. Hrabě byl tolerantní k vyznávání víry a sám byl oddaný evangelické víře a všemožně ji chránil před sílící katolickou protireformací. Pod vlivem svého dvorního rádce a zámeckého evangelického duchovního Eliáše Lányho svolává 28. března r. 1610 synodu zástupců evangelické církve z deseti předdunajských stolic do Žiliny. Zde se položily základy samostatné církevní organizace a dovršilo se osamostatnění z područí katolické hierarchie. Celé tzv. předdunajsko, dnešní západní a střední Slovensko bylo rozděleno do tří superintendencí (obvodů = v katolické církvi biskupství), v jejichž čele stáli superintendenti (biskupové). Lány byl také ihned zvolen prvním superintendentem.
V té době už také sílí zprávy o zvěrstvech Alžběty Báthoryové ze všech jejích panství. Palatinovi nastávají těžké chvíle a musí prokázat, že je dobrý diplomat a politik. Jeho odpůrci žádají řádné prošetření a veřejný soud. Thurzo ví, že by měl podle platných feudálních zákonů za takovéto zločiny poslat i tak vysokou šlechtičnu jako byla Alžběta Báthoryová před veřejný soud, ovšem na druhou stranu takovou situaci nemůže připustit. Jsou pro
to důvody osobní, přátelské, příbuzenské i politické. Alžběta byla příslušníkem přední uherské aristokracie a jejím odsouzením by byly ohroženy nádasdyovské majetky a veřejná potupa celé rodiny. V té době naprosto nemyslitelná záležitost. Navíc Alžbětin synovec Gabriel Báthory byl sedmihradským knížetem a Thurzo nesměl dát podnět nepokojnému Sedmihradsku k dalšímu otevřenému sporu proti Habsburkům. Obyvatelé Čachtic si však stěžují na sadismus a krutost Báthoryové přímo panovníkovi a Lány pak přichází se zprávou od svého podřízeného čachtického faráře J. Abrahamidesa-Ponického, že ze strany sedmihradského knížete hrozí otevřená vzpoura. Proto 5 března 1610 dostává palatin na stůl pověření krále Matyáše II. vyšetřit případ Alžběty Báthoryové a jejích pomocníků. V reakci na to hrabě Thurzo zdržuje vyšetřování a spolu s Alžbětinými zeti domlouvá plán na záchranu jejich rodinného majetku. Jakmile byl Thurzo informován o výsledcích vyšetřování, rozjel se v prosinci s oddílem vojska do Čachtic. Zde přistihli Alžbětu přímo při mučení mladých děvčat. Podle těchto nových skutečností a domluveného slibu ji palatin Thurzo na místě odsoudil na doživotní vězení na čachtickém hradě. 7. ledna 1611 se ve Velké Bytči koná hlavní soudní proces s pomocníky čachtické paní, kteří byli následně odsouzeni k trestu smrti. Tím však celá záležitost nekončí a panovník opět naléhá na Thurza, aby otevřel nový proces vedený proti „krvavé grófce“. Thurzovi se nakonec podařilo i přes dlouhotrvající nátlaky prosadit pro Alžbětu Báthoryovou jen doživotní vězení. Veřejný proces proti ní se nikdy nekonal a Alžběta zemřela uvězněna na čachtickém hradu r. 1614.
Palatin Jiří hrabě Thurzo de Bethlenfalva umírá 24. 12. 1616 na Bytčanském zámku. Hrabě Thurzo měl s Alžbětou Coborovou osm dětí, z toho 7 dcer a syna Imricha Thurzo, kterým rod vymírá po meči.