Ludev
ít Velislav Štúr, známější pod Ľudovít Štúr (28. 10. 1815 – 12. 1. 1856) byl výraznou osobností uherských dějin v polovině 19. stol. Jeho dílo a význam však dnes chápeme spíše ve spojení s dnešním slovenským národem, nikoliv jako představitelem uherské monarchie.
Narodil se v Zay-Uhrovci v rodině evangelického učitele Samuela Štúra, kde se mu také dostalo základního vzdělání. Velký vliv na jeho pozdější dílo a politiku mělo studium nižšího gymnázia v Rábu (Györu), kde se začal projevovat jeho velký cit k slovanství a zájem o jeho historii. Po dvou letech studia v Rábu přešel na evangelické lyceum do Prešpurku (Bratislavy), kde začal studovat na Katedře řeči a literatury česko-slovenské, kterou vedl profesor Juraj Palkovič. Přednášky na této katedře byly vedeny v češtině, přesněji v biblické češtině, která byla pro slovenské obyvatelstvo uherské monarchie nejsrozumitelnější. Oficiálním vyučovacím jazykem na lyceu byla latina. Jednotná spisovná slovenština jako taková doposud neexistovala, a proto přibližně od dob evangelického superintendanta Eliáše Lányho (tedy konce 16. stol.) byla biblická čeština přejímána evangelickými vzdělanci pro slovanské obyvatelstvo v Horních Uhrách jako nejbližší jazyk středoslovenskému nářečí. V r. 1834 si Štúr na studia přivydělával jako soukromý měšťanský učitel a rovněž jako písař na panství hraběte Karla Zaye v Uhrovci. Maďarsky smýšlející hrabě Zay zpočátku viděl ve Štúrovi nadaného mladíka a snažil se ho přesvědčit, aby pomáhal maďarským nacionalistům v prosazování jejich myšlenek. To však Štúr odmítl a Zay se stal později jeho politickým nepřítelem.
Od. r. 1835 byl Štúr místopředsedou Společnosti česko-slovenské, která byla založena na tomto lyceu již r. 1827 a redigoval almanach Plody. Zde se horlivě zapojoval do aktivit na podporu slovenské řeči a národního povědomí. V r. 1836 psal Palackému o své myšlence společného československého jazyka a žádal ho o pomoc. K tomu však čeští jazykovědci neměli příliš velkou ochotu. Na jedné straně se jim myšlenka jednotného jazyka zamlouvala, na té druhé nechtěli dovolit změny v českém jazyce. Musíme si uvědomit, že čeština měla své historické základy a dlouholetý kulturní vývoj, zatímco o slovenštině hovoříme ve smyslu slovanského nejednotného jazyka, který se udržel roztříštěn v hornatém území Horních Uher. Přičemž jak už bylo řečeno, byla to biblická čeština jenž bývala používána jako srozumitelný vzdělávací jazyk pro slovensky hovořící obyvatelstvo. Po skončení studia zůstával Štúr na lyceu kde přednášel českou a polskou gramatiku. Krom těchto jazyků ovládal nebo se učil i latinu, maďarštinu, němčinu, srbochorvatštinu, ruštinu, francouzštinu, řečtinu, angličtinu a hebrejštinu. Přispíval rovněž do mnohých slovenských, českých, chorvatských i polských novin a časopisů. Od r. 1838 také pokračoval ve svých studiích na univerzitě v Halle. Krom toho byl Štúr v neustálém styku s mnohými slovansky zaměřenými vzdělanci.
Po návratu do Uher se Štúr zapojuje do národnostních bojů, které zde nabývaly na intenzitě. Německy hovořící obyvatelstvo se snažilo nepřijít o výhody, které jim přinesl metternichovský absolutismus, maďarští nacionalisté na čele s Kossuthem se snažili prosadit jednotný maďarský národ a maďarštinu jako jediný úřední jazyk v Uhrách (do té doby to byla latina a jen krátce němčina) na úkor ostatním národům v zemi a slovanská snaha o prosazení svých národních práv se začínala měnit z rozumných myšlenek slovanských vzdělanců, jakým byl i Štúr, v nacionalistické spiknutí podobné tomu maďarskému. Položíme-li si otázku kde začíná a končí rozumný boj za národní práva, budeme však jen stěží hledat odpověď. Od pádu Bastily ve Francii zmítaly Evropu sociální i národnostní nepokoje a vzdělaná vrstva jednotlivých evropských národů si uvědomovala potřebu, bránit jazyk a kulturu svých předků. Otázkou však zůstává, za jakou cenu? Pro mnohonárodnostní habsburskou monarchii byli nacionalisté tou hrozbou největší. Maďarští nacionalisté se bránili v Uhrách slovanským myšlenkám, a tak se snažili i o zrušení Katedry řeči a literatury česko-slovenské na prešpurském lyceu. Proto r. 1842 posílají slovenští vzdělanci stížnost, resp. prosbu do Vídně panovníkovi o ochranu. V Budíně se však proti tomuto dopisu postavil uherský palatin (místokrál) a prosba byla zamítnuta. V r. 1843 rozvíjí Štúr svou myšlenku sjednocení slovanského jazyka v Horních Uhrách – tedy slovenštiny a vytvoření její spisovné podoby spojením katolického a evangelického proudu. Základem mu pak bylo rozšířené a srozumitelné středoslovenské nářečí. Společně s Josefem M. Hurbanem a Michalem M. Hodžou začali prosazovat tuto slovenštinu na celé hornouherské území a začali jednat i se zastánci bernolákovštiny. V témže roce však byl také Štúr na nátlak jeho odpůrců za své proslovanské aktivity zbaven funkce zástupce profesora Palkoviče na prešpurském lyceu. V r. 1844 byl na prvním zasedání slovenského národního spolku Tatrín v Liptovském sv. Mikuláši zvolen za člena předsednictva a za rok na to si vymohl od panovníka povolení na vydávání Slovenských národních listů. Tím však Štúr rozdělil slovenskou národní inteligenci a proti jeho jazyku (štúrovštině) se postavili krom jiných i Pavel Josef Šafařík a Ján Kollár. V obraně na to vydal Štúr r. 1846 spis „Nářečí slovenské“ a následně dílo „Nauka řeči slovenské“, ve kterých obhajuje nutnost spisovného společného jazyka a základy nové gramatiky. V r. 1847 na čtvrtém shromáždění Tatrínu byly definitivně položeny a ustanoveny pravidla jak dále postupovat při používání společného spisovného jazyka. Po dalších úpravách v letech 1851-52 se takto kodifikovaný stal jednotným jazykem Slováků.
V r. 1847 Ľudovít Štúr vstoupil i do vysoké politiky, když byl zvolen s pomocí šlechtické rodiny Osztroluczky poslancem uherského sněmu za město Zvolen. Zde vystupoval především proti nacionalistickému Kossuthovi a neúměrné maďarizaci. Snažil se bránit slovanskou otázku v Uhrách zpočátku rozumnou národnostní politikou, která však sama vlivem sílící maďarské národní politiky stávala se nacionalistickou a pomáhala k rozbití habsburské monarchie. Po jeho zorganizování Slovanského sjezdu v Praze r. 1848 vytvořil společně s Hurbanem a Hodžou Slovenskou národní radu, která vypověděla poslušnost maďarské revoluční vládě, když se prohlásila za jediného vykonavatele moci v Horních Uhrách, tedy na Slovensku. Následně vyzvali Slováky do ozbrojeného boje. Maďarská revoluční vláda na čele s Kossuthem, která mezitím vstoupila rovněž do boje proti Vídni a sama se dožadovala národních a sociálních práv, vydala na Štúra, Hodžu a Hurbana zatykač jako na vlastizrádce. Slovenské dobrovolné jednotky zformované především Jánem Franciscim se snažily na straně Rakouska napadnout maďarské vojsko, ale jejich výprava brzy skončila nezdarem. Naděje Štúra v panovníka a vídeňský dvůr, že po veřejném vystoupení Slovenska proti maďarské revoluční vládě dojde k slibované podpoře Slováků, vzaly brzy za své. Naopak nezískal z Vídně povolení na vydávání Slovenských národních novin ani oficiální povolení na působení spolku Tatrín. Vídeň se po potlačení maďarského povstání snažila spíše dohodnout s uherskou vládnoucí vrstvou – tedy Natio Hungarica, jak byla označována vlivná uherská „nadnárodní aristokracie“, která v té době tíhla spíše k maďarské myšlence nebo zůstala v národnostních otázkách neutrální a věrná habsburskému domu. Štúr byl sice i nadále literárně a politicky činný, ale po několika rodinných tragédiích mu ubývalo sil. Krom toho byl hlídám policií a v prosinci r. 1855 se nešťastnou náhodou na lovu postřelil. Ľudovít Štúr zemřel v lednu r. 1856 v Modre.
Pro Slováky má dnes jeho dílo velký význam. Nejenže se zasadil o spisovnou slovenštinu, ale je třeba také uznat jeho zásluhy v obraně slovanstva proti Kossuthovi a jeho politice v Uhrách v době národních obrození a jeho morální a kulturní přínos pro současné Slovensko. V rovině historické je třeba zamyslet se nad pohnutými událostmi roku 1848 a vliv Ľudovíta Štúra na ně a v neposlední řadě pak nad podílem na zániku Habsburské monarchie a tisíciletého uherského království tohoto velikého Slováka.