Benjamin Szalatnay de Nagy Szalatna–Stachó (1886-1970) zvaný Benö, byl synem Benjamina st. Szalatnaye z Nagy Szalatna (1841-1925) a Anny Bedřišky roz. Kulichové z Pravonína (1852-1913). Vyrůstal v Praze i na rodinn
ém zámku Slavín (dříve Kostelec) v Tupadlech u Liběchova. Základní vzdělání získal v Praze, ale gymnázium vystudoval v uherském Miskolci (Miškovci), které roku 1904 zakončil maturitní zkouškou. V Uhrách studoval kvůli maďarskému jazyku, kterým po příchodu jeho předků do Čech a na Moravu již téměř nikdo z rodiny nemluvil. Po návratu do Čech začal studovat práva na Karlově univerzitě v Praze, které ukončil r. 1909 státní zkouškou. Svou koncipientskou praxi začal na místodržitelství v Terstu a poté na hejtmanství v Abacii (Voloska u Opatie). Vojenskou prezenční službu vykonal u 2. dragounského pluku, po níž se vrátil zpět k právnické praxi. Během 1. světové války bojoval v Uhrách, na ruské frontě a v Haliči, kde byl v rámci vojenské služby přidělen jako civilní komisař pro obvod německé armády.
Po státním převratu v českých zemích se na podzim r. 1918 přihlásil ve Varšavě do služeb Čs. národního výboru a počátkem července r. 1919 vstoupil do diplomatických služeb nově vzniklé Československé republiky. Od 1. prosince téhož roku byl jmenován vicekonzulem ČSR v Budapešti. Zde se také r. 1920 oženil s Beatrix Carolou Marií Violettou von Born (1903-1985) z Budapešti, dcerou barona Friedricha Paula Siegfrieda von Born (1873– 1944), jenž zemřel za 2. světové války v koncentračním táboře Dachau a jeho ženy Marie Stefanie Gajáry de Miske et Csertő (1877– 1970). Bornové byla původně stará aristokratická rodina z Pruska, jejíž jedna linie se později usadila v Uhrách. Ač sám byl Benjamin Szalatnay-Stachó českým (československým) vlastencem a mnohokráte dokázal své české vlastenecké smýšlení, byl kvůli svému rodovému vztahu k bývalým Uhrám i nově nabytým příbuzenským vztahům v Maďarsku několikráte svými kolegy neoprávněně nařčen, že sám je Maďar. V prosinci r. 1921 se po konfliktech s československými diplomaty v Budapešti vrátil zpět na Ministerstvo zahraničních věcí do Prahy, kde působil v národohospodářské sekci v oboru mezinárodní dopravy. V letech 1925/27–1930 působil jako legační tajemník na čs. vyslanectví v Japonsku a jako chargé d´affaires v Tokiu. Po návratu do Československa pracoval čtyři roky jako odborový rada v odd. národohospodářské sekce na Ministerstvu zahraničních věcí v Praze.
V lednu r. 1934 byl jmenován jako chargé d’affaires v Egyptě a pověřen vedením čs. vyslanectví v Káhiře jako vyslanec a zplnomocněný ministr. Vedení čs. vyslanectví v Egyptě s omezenou působností udržel i po okupaci českých zemí v březnu r. 1939 vojsky nacistického Německa. Za 2. světové války bránil úřad v Káhiře proti vydání do německých rukou a spolupracoval s čsl. exilovou vládou v Londýně. Egyptsk
ý tisk uveřejňoval jeho články, ve kterých seznamoval egyptskou veřejnost o situaci v Československu. Z „Dokumentů československé zahraniční politiky“ se dozvídáme, že Szalatnay naléhal, aby s Egyptem bylo nakládáno jako se spojenci. Rovněž egyptská strana žádala, aby Szalatnay byl jmenován plnohodnotným vyslancem a ne pouze chargé d´affaires jako doposud, „neboť je stejně všude oslovován jako vyslanec“. S výjimkou krátkodobé evakuace vyslaneckého úřadu do Palestiny při ohrožení Káhiry německými jednotkami Afrikakorpsu pod vedením generála (později polního maršála) Erwina Rommela v létě 1942, působil Szalatnay v Egyptě do května r. 1944. Svého jmenování vyslancem se za 2. světové války však již nedočkal a r. 1944 byl Szalatnay vystřídán Jaroslavem Šejnohou, který byl do Káhiry jmenován již řádným vyslancem.
Benjamin Szalatnay-Stachó byl poté přeložen k vyslanectví ČSR v Londýně, kde ho v r. 1945 zastihla i zpráva o smrti své jediné dcery Beatrice a svého švagra Emila Pavla Lányho. Původně měl Londýn opusit právě již v r. 1945, ale pro nemoc v Anglii působil až do r. 1947. S počátkem sílící komunistické ideologie v Československu a vzestupu Klementa Gottwalda k moci, odcestoval v r. 1947 pravděpodobně bez souhlasu ministerstva do Kanady, kde začal pracovat v Art Gallery Eaton v Torontu. Na oficiální výzvy Ministerstva zahraničních věcí k návratu nereagoval a po komunistickém převratu v r. 1948 byl ze služeb Československého státu propuštěn. V exilu získal kanadské státní občanství a do rodné vlasti se již nikdy nevrátil. Své příbuzné vídal pouze v zahraničí. Jeho starší bratr Rafael Justus Szalatnay (1884-?) žil již od r. 1907 trvale ve Spojených Státech Amerických a Kanadě, oženil se s Wilmou Scottovou z Toronta a byl dlouholetým předsedou Masarykovi letecké ligy v USA a nakladatelem českých dětských knížek v angličtině. Benjamin Szalatnay pak trávil ke konci života stále více času v italském Meranu, kde se ještě v létě r. 1964 setkal se svou neteří Jiřinou Rafaelou Lány-Svatuškovou (dcerou své sestry Anny Lucie Kateřiny Szalatnayové (1882-1942)) a její rodinou. Benjamin Szalatnay-Stachó zemřel 5. 3. 1970 v Meranu a je dnes pochován v rodinné hrobce v Praze na Olšanech.
Z manželství s baronesou Beatrix Carolou von Born se jim narodila jediná dcera Beatrice André (Odřejka) Szalatnayová z Nagy Szalatna (1922-1945), která studovala na francouzských a anglických školách v Praze a v mládí cestovala se svým otcem především do Indie, Japonska a Egypta. Zemřela na konci 2. světové války v partizánských legiích na Slovensku při bojích s německou armádou. Beatrix Carola Szalatnayová roz. von Born byla za války transportována do koncentračního tábora v Ravensbrücku, který ač nemocná přežila a dočkala se amerických osvoboditelů. Zemřela v prosinci r. 1985 v italském Meranu.