Toto období je zahrnuto počátečními domácími válkami i bratrovražednými boji. Půjde zde o upevnění arpádovské moci ve střední Evropě i jejich zánik, nástup Anjouovců a Lucemburků, reformy a dobytá území Matyáše Korvína, Jagellonce až po bitvu u Moháče, která se stala, jak se později ukázalo jednou z nejvýznamnějších a nejsmutnějších událostí dějin střední Evropy.
BOJE O SVATOŠTĚPÁNSKOU KORUNU
Roku 1038 umírá Štěpán I. Svatý a to bez následníka, neboť jeho syn Imrych zemřel již roku 1031 a Štěpán synovce Vazula zbavil nástupnictví. To nemohlo vést k ničemu jinému, nežli příbuzenským bojům o trůn.
Nejprve se na trůn dostává syn Štěpánovi sestry Marie a benátského dóžete Oty Orseola Petr I. Orselo (1038-1041), který byl však následně vypuzen ze země. Na trůn se pokusil posadit další příbuzný Aba Samuel (1041-1044), ovšem to se do uherských záležitostí začal vměšovat německý císař Jindřich III., kterému se to pranic nelíbilo. Aba sice zprvu vpadl do Rakous, ale ihned ho uzemnila Jindřichova vojska za pomoci českých oddílů Břetislava I., která vpadla do Uher a poplenila je. Aba Samuel byl zajat a popraven. Petr Orselo (podruhé, 1044-1046) přijal uherskou korunu jako léno od Jindřicha III. To se nelíbilo zase Ondřejovi I. (1046-1060), bratranci Štěpána I. a Orselo byl sesazen a oslepen. Jindřich III. a Břetislav I. sice v r. 1051 a 1052 vpadli do Uher, ale tentokrát „narazili“, Ondřej se ubránil a byl uzavřen mír. V letech 1057-1060 došlo k rozepřím Ondřeje I. a jeho bratra Bély I. V domácí válce měl Ondřej podporu císaře Jindřich IV. a Béla císaře byzantského Konstantina Monomacha a polského krále Boleslava II. Ve válkách Ondřej zemřel a na trůn se dostal Béla I. (1060-1063). Po smrti Bély se na trůn dostává Ondřejův syn Šalamoun (1063-1074), ale jako leník Jindřicha IV. a ještě panoval jen v západní části Uher. Většinu území přitom opanoval Bélův syn Gejza I. (1063-1077). Po smrti Gejzy převzal území jeho bratr Ladislav I. Svatý (1077-1095). Šalamouna po jeho pokusech o odboj uvěznil v Nitře a pevně se ujal vlády. Ladislav byl jedním z nejvýznamnějších panovníků raného středověku. Sjednotil zemi, zbavil ji závislosti na německé říši, připojil k Uhrám část Sedmihradska, Slavonie a Chorvatsko. Ladislav vydal zákony týkající se převážně obchodu a trestního práva a upevnil svou moc. Po jeho smrti došlo k dalším domácím bojům z nichž vyšel nejlépe Koloman (1095-1116), který pokračoval v politice svého strýce Ladislava. Byl velmi vzdělaný a sečtělí. K Chorvatsku připojil ještě Dalmácii a za neustálých bojů v zemi i mimo ní si upevnil svou pozici. Po jeho smrti pokračovaly nadále jak domácí boje mezi příbuznými, tak i s Byzancí a jinými sousedními zeměmi. Na trůně se vystřídala řada nepříliš silných arpádovců: Štěpán II. (1116-1131), Béla II. (1131-1141), Gejza II. (1141-1162), Štěpán III. (1162-1172), který se musel v letech 1162-1163 dělit o vládu s Ladislavem II a r. 1163 se Štěpánem IV., až pak se na trůn dostává schopný panovník Béla III.
Béla III. (1172-1196) nejdříve využil rozporů na byzantském dvoře a vymanil Uhry z byzantského vlivu. Pak se vrhl na upevnění a rozšíření své říše a zahraniční politiku. Ovládl s konečnou platností Chorvatsko a Dalmácii, dobyl knížectví Haličské a oženil se s Markétou, dcerou francouzského krále Filipa II. Augusta. Vytvořil dobře fungující královské úřady včetně královské kanceláře. Nechal korunovat svého syna Imricha na uherského krále, aby předešel dalším příbuzenským bojům. Imrich (1196-1204) ovšem stejně musel zápasit se svým bratrem Ondřejem o udržení trůnu. R. 1205 byl Imrichův syn Ladislav III. (1204-1205) vyhnán do Vídně, kde i záhy zemřel.
ZLATÁ BULA A ZLATÝ VĚK
Během 12. století rozšířili Arpádovci značně své území. Severní hranice se z částí západní ustálila na linii Karpat, na jihu a na východě se Uhrám podařilo proniknout na značnou část Sedmihradska, Chorvatska a ovládnout značnou část dalmatského pobřeží. I v Uhersku stejně jako v Čechách se během 12. stol. začala lépe využívat půda a rostla těžba drahých kovů. Uherští panovníci již během 12. stol. patřili k nejbohatším vládcům Evropy. Hlavně do Horních Uher pronikla v této době německá kolonizace, která právě nemálo přispěla k růstu těžby, řemeslné a zemědělské výroby.
K majetkovému a politickému vymezení došlo v Uhrách za vlády Imrichova bratra krále Ondřeje II. (1205-1235). Hlavně církev a šlechta se dožadovali závazného vymezení svého osobního postavení a vlastnických práv. R. 1213 dokonce došlo k šlechtickému povstání vedeném bánem Bankem. Přitom došlo k zavraždění Ondřejovi manželky Gertrůdy Meranské, jako představitelky nenáviděných cizinců, kteří si obsazovali výhodná místa na královském dvoře. Ondřej, který byl zrovna mimo zemi se rychle vrátil a povstání potlačil. Šlechta se však domohla nemalých privilégií: r. 1222 vydal Ondřej II. ve Stoličném Bělehradě (Szekesfehervár) tzv. Zlatou bulu. V tomto velice důležitém dokumentu potvrdil panovník panstvu kromě jiného nezcizitelnost a nezdanitelnost majetku, nižším šlechticům práva královských služebníků a vymezil práva dalších svobodných občanů včetně cizinců, kterým ovšem tato bula uzavírala cestu k úřadům. Dále získala šlechtická obec i právo odporu, které však bylo r. 1231 zrušeno.
Docela uspořádané poměry první třetiny 13. stol. byly rozvráceny tatarským vpádem v letech 1240-42. R. 1241 porazili Tataři drtivě vojska uherského krále Bély IV. (1235-1270). Sám král musel uprchnout na jih a dovolával se pomoci. Tataři pak odtáhli stejně jako přišli.
Ve 13. stol. prožili Horní Uhry svůj „zlatý věk“ díky těžbě drahých kovů. Uhry patřili vedle Čech k největším producentům stříbra v Evropě a navíc měly ještě bohaté nově odkryté zásoby zlata. V Uhrách se začaly razit proslavené a vyhledávané uherské zlaté dukáty (florény) a zanedlouho také neméně oblíbené uherské groše.
Obnovení královské moci po tatarském vpádu umožnilo Bélovi uspořádat poměry v zemi a aktivně zasahovat do bojů o babenberské dědictví. Po dlouhých bojích s Čechy byl Béla IV. poražen r. 1260 v bitvě u Kressenbrunnu Přemyslem Otakarem II. a ztratil tak Štýrsko. Navíc začaly dynastické spory mezi Bélou a jeho synem Štěpánem, které vedly k pomalému rozvratu říše. Země byla dokonce rozdělena a Štěpán spravoval také z funkce uherského krále východní část země a Sedmihradsko. Béla IV. vydal také dekret, doplňující Zlatou bulu, která znamenala vznik nižší šlechty jako stavu. Po smrti Bély IV. musel Štěpán V. (1270-1272), nyní již jako samotný vládce Uher pokračovat v bojích s Čechy. Jednoznačného vítěze nebylo, a tak byl r. 1271 uzavřen prešpurský mír. Oba panovníci dvou mocností pojali k podpisu smlouvy své významné „přátele“. Štěpán císaře byzantského, krále francouzského, sicilského a srbského, část německých, ruský a polských knížat. Přemysl zase Fridricha Cornwallského, Alfonse Kastilského, řadu německých knížat a knížete vratislavského. Přemyslovec se nakonec stal držitelem alpských zemí, ale bez většího právního zajištění. Štěpán pak už setrval na uherském trůně jen rok a na jeho místo se dostal jeho syn, teprve desetiletý Ladislav IV. Kumán (1272-1290), za kterého vládla jeho matka Alžběta. Za její vlády vzrostla moc nejvyšší a nejbohatší šlechty tzv. magnátů a v Uhersku se začaly vytvářet „státy ve státě“ z nichž nejznámější byly dva autonomní komplexy v Horních Uhrách, a to v západní části s centrem v Trenčíně na panstvích Matúše Čáka (c. 1260-1321) a na východě na panstvích rodu Aba.
VYMŘENÍ ARPÁDOVCŮ A PŘÍCHOD CIZINCŮ
Alžbětě se vláda vymykala z rukou a r. 1273 toho využil i Přemysl Otakar II. k další válce. Přemyslovec dobyl Prešpurk, Trnavu a zvítězil nad Uhry u Rábu. Mír byl uzavřen r. 1276 po zvolení Rudolfa Habsburského císařem a uzavření spojenectví mezi Ladislavem Kumánem a novým císařem. Ladislav toho hned využil a r. 1278 se přidal k Rudolfovi v bitvě na Moravském poli proti Přemyslovi. Ten v bitvě padl a Uhersko slavilo.
Politický rozvrat vyvrcholil za vlády posledního Arpádovce Ondřeje III. (1290-1301). Ten musel čelit od samého začátku útokům na svou osobu i Uhry, neboť pocházel z nerovného manželství. Tak se r. 1300 v Uhrách objevil Karel Robert z Anjou, vnuk neapolského krále Karla II. a Marie, dcery uherského krále Štěpána V. s podporou papežské kurie, hodlající nastoupit na uherský trůn. R. 1301 Ondřej III. umírá a tím vymírají Arpádovci a uherský trůn je volný. Začal boj o zbytky z arpádovského stolu. Ještě za života Ondřejova museli Uhři čelit kromě papeže a Anjouovců také Albrechtu Rakouskému synu císaře Rudolfa I. Uhersko se ubránilo, korunovace Roberta z Anjou z r. 1301 nebyla uznána a uherští magnáti nabídli korunu českému králi Václavu II., který ji přijal pro svého syna Václava III. Ten se sice nechal korunovat v Uhersku jako Ladislav V. (1301-1305), ale ještě jako mladík zmatky a nátlaky v zemi nezvládal. Když pak ztratil i podporu magnátů musel si pro něho jeho otec Václav II. r. 1304 dojet s vojskem a odvezl si ho do Prahy. Ladislav V. (Václav III.) pak byl r. 1306 zavražděn v Olomouci při tažení na polského Vladislava Lokýtka a tím vymřeli i Přemyslovci v Čechách. Téhož roku byl korunován na uherského krále vévoda Ota III. Dolnobavorský (1306-1308), zemi však po dvou letech opustil, a tak přišla chvíle pro Anjouovce. Karel byl po předešlé korunovaci, korunován ještě dvakrát r. 1309 a 1310 a na uherský trůn nastoupil jako Karel II. Robert z Anjou (1301/1308-1342). Uskutečnil užitečné reformy a omezil moc magnátů.
O velkorysou vnitřní i zahraniční politiku se také zasadil syn Karla Roberta Ludvík I. Veliký z Anjou (1342-1382), důstojný protějšek Karla IV. Lucemburského a piastovského Kazimíra Velikého. Ludvík I. vydal r. 1351 dekret, kterým potvrzoval Zlatou bulu z r. 1222. Zakazoval zcizování šlechtických majetků a nařizoval povinné dědictví rodového majetku bez ohledu na pohlaví. Ludvík současně potvrdil formální rovnost všech příslušníků šlechtické obce – na rozdíl od českých zemí. Na druhé straně byly zaváděny některé nové platy poddaných, které přispěly ke zhoršení jejich postavení. R. 1367 uzavřel sedmileté spojenectví s císařem Karlem IV., které zahrnovalo také vzájemnou podporu v Itálii. Ludvík podporoval vzdělanost a téhož roku založil univerzitu v Pécsi (Pětikostelí). Ludvíkova zahraniční politika směřovala hlavně do Itálie a na Balkán. Zajistil Uhersku přístup k moři v Dalmácii. Současně si podrobil také Valašsko, Bosnu, Srbsko a Bulharsko. Po smrti svého strýce Kazimíra III. získal r. 1370 také polskou korunu. Uspořádal křížovou výpravu proti Litevcům a dobyl Červenou Rus, kterou proti nelibosti polské šlechty připojil k Uhrám. V r. 1374 zahájil tažení proti Turkům a porazil sultána Murada I. Uhersko za jeho vlády získalo statut velmoci a prožívalo rozkvět. Po Ludvíkově smrti byla prohlášena královnou jeho dcera Marie Uherská (1382-1387/95, kterou si vzal za manželku Zikmund Lucemburský (1387-1437). Ten musel o uherskou korunu perně bojovat a na trůn usedl až r. 1387. Synům Karla IV. v té době nebylo ve střední Evropě příliš přáno a Zikmund, stejně jako jeho bratr Václav IV. v Čechách byl ohrožován šlechtickými spiknutími a v letech 1401-1403 dokonce opakovaně zajat a sesazen. Díky části loajálních uherských magnátů se na trůn vždy vrátil. Také musel čelit stále se zvyšujícímu náporu tureckých vojsk, která neohrožovala jen samotné Uhry, ale defacto celo Evropu. R. 1396 byl Zikmund drtivě poražen v bitvě u Nikopole a sám jen tak, že vyvázl. Turci však dále nepostupovali. Domácí i zahraniční boje Zikmunda velmi finančně vyčerpávali, a tak neustále zastavoval majetky jak domácím velmožům, kterým tak majetek více rostl, tak i zahraničním. Polskému králi zastavil 16 spišských měst pro boj o dalmatské pobřeží s Benátkami, které však prohrál. R. 1411 získal Zikmund římskou korunu a r. 1419 usiloval také o korunu svatováclavskou, kterou však díky jeho politice k Čechám a zvláště vyhlášením křížové výpravy proti husitům zatím nezískal. Přesto se r. 1420 nachal ve Svatovítské katedrále korunovat za asistence jemu věrných českým králem. Husité ho však odmítli uznat. R. 1433 získal císařský titul a r. 1436 po bitvě u Lipan i českou královskou korunu. Zikmund založil rytířský řád Draka pro ty, co se vyznamenali v bojích proti husitům a Turkům. Horní Uhry byly na jedné straně jedním z hlavních středisek protihusitských akcí, na druhé straně se zde uplatnili české vlivy. Husité odcházeli do hornouherské oblasti (hlavně po bitvě u Lipan), kde se stali vyhledávanými bojovníky a válčili na všech stranách.
KORVÍNŮV TRIUMF A MOHÁČSKÁ TRAGÉDIE
Po dlouhé vládě Zikmundově a krátké vládě Albrechta Habsburského (1437-1439) bylo otázkou stejně jako v Čechách, kdo bude vládnout za malinkého Ladislava Pohrobka (1439-1457). V Uhrách zvolili za nového panovníka polského Vladislava I. Jagellonského (1440-1444), kterého ovšem nepřijala královna Alžběta (1439-1440), která bránila nároky svého syna. Ta získal několik příznivců, mezi nimiž byl i český vojevůdce Jan Jiskra z Brandýsa, který byl z vojenského hlediska považován za nového Žižku. Ten také ovládl značnou část středních a východních Horních Uher. Vladislav I. padl r. 1444 v bitvě u Varny proti Turkům. Uherští magnáti rozhodli, že vládu za nezletilého Ladislava bude vykonávat 7 hejtmanů, mezi nimiž nechyběl ani Jan Jiskra. Ovšem již r. 1446 zvolil uherský sněm správcem Uher jednoho z nejmocnějších magnátů Jana Hunyadiho, který se proslavil v boji proti Turkům. Ten si udržel své postavení i po příchodu Ladislava Pohrobka na trůn. Po smrti Jana Hunyadiho nechal Ladislav Pohrobek popravit jeho prvorozeného syna Ladislava a druhorozeného Matyáše vzal sebou jako rukojmí do Prahy. Tam se uchýlil ze strachu o svůj život. Po Pohrobkově smrti se Matyáš vrátil do Uher a hned r. 1458 byl zvolen uherským králem.
Matyáš Korvín (1458-1490), který byl nazýván Korvín podle havrana v rodovém erbu, směřoval svou vládu k centralizované monarchii. Byl to již renesanční člověk, král schopný a nadaný a v Uhersku oblíbený. Matyášovou první ženou byla Kateřina, dcera Jiřího z Poděbrad a druhou pak neapolská princezna Beatrice Aragonská, která právě do Budína a Visegrádu přinesla renesanční myšlení. Matyáš uskutečnil hned několik reforem z nichž nejvýznamnější bylo asi ustanovení a vymezení práv uherského palatina – místokrále (zástupce krále a zemského správce). Vojensky se hned na začátku vypořádal s českými bratříky v Horních Uhrách které drtivě rozprášil a ze zbytku postavil svou tělesnou gardu „fekete serek“ (černou gardu). Porazil pak domácí odboj i sultána Mohameda II, který vtrhl do Bosny. V letech 1468-71 vedl se střídavým štěstím válku s Jiřím z Poděbrad, kterému se podařilo r. 1469 Matyáše obklíčit u Vilémova. Korvín se z pasti dostal za slib, že Poděbradovi diplomaticky pomůže. Matyáš však slib nedodržel a na jaře téhož roku se nechal v Olomouci za pomoci katolických stavů korunovat českým králem. Jeho titul okamžitě uznali představitelé obojí Lužice, Slezska i většina Moravanů a Matyáš slavil triumf. Jiří z Poděbrad, kterému zbyly jen „oči pro pláč“ a moc jen v části husitských Čech, uzavřel smlouvu o nástupnictví s polským králem Kazimírem IV. – v případě Jiřího smrti měl český sněm zvolit na trůn příslušníka jagellonské dynastie. Matyáš tak od r. 1471 musel bojovat o české země s Vladislavem II. Jagellonským a v Čechách tak existovalo dvojvládí. Matyáš však měl uznání vedlejších zemí, většiny katolíku i papeže. Války byly ukončeny až olomouckými dohodami 1478-79, kdy Vladislav II. si podržel Čechy, ale Matyáš Moravu, Slezsko, Lužici a titul českého krále na doživotí. R. 1485 porazil Matyáš i císaře Fridricha v boji o Vídeň. Zmocnil se Dolních Rakous a svůj dvůr přesunul z Budína do Vídně. Tam také r. 1490 zemřel.
Na základě dřívějších dohod se uherským králem stal právě Vladislav II. Jagellonský (1490-1516). Jagellonská vláda v Uhrách měla podobné rysy jako v Čechách, tj. vyznačovala se rostoucím soupeřením jednotlivých šlechtických skupin o vliv ve státě. Dále bylo pociťováno ohrožení vojsky osmanské říše. Vladislav II. přesídlil z Prahy do Budína a do Čech pak přijel jen na několik měsíců. Uherská a Česká koruna pak zůstaly spojeny v rámci personální unie až do r. 1918. Zmatky kolem zvolení nového krále Vladislava II. vedly ke ztrátě obsazené části Rakouska, kterou ukořistil arcikníže Maxmilián a vtrhl pak i do Uher. Přinutil r. 1491 Vladislava II. podepsat mír, kterým bylo zaručeno rakouské nástupnictví na trůn v Uhrách v případě, že Jagellonská dynastie vymře. R. 1514 byla vyhlášena křížová výprava kardinálem Bakóczem v Budíně proti Turkům, kterou měl vést sedmihradský zeman Jiří Dósza. Ten však svěřenou armádu skládající se převážně z venkovského lidu a chudých zemanů o síle 40 000 mužů obrátil proti vrchnosti. Tato „selská bouře“ byla tvrdě potlačena sedmihradským vévodou Janem Zápolským a sněm pak přijal řadu zákonů proti lidu.
Roku 1516 nastoupil na uherský trůn ještě nezletilý Ludvík II. Jagellonský (1516-1526), kterého zastupoval vedle ostřihomského arcibiskupa a kardinála Tomáše Bakócze také palatin Štěpán Báthory, rival a protivník Jana Zápolského. Palatin byl podle uherského práva nejvyšším velitelem vojska, nejvyšším zemským sudím, zástupcem krále a poručníkem krále nezletilého, strážcem stavovských svobod. Byl volen králem a sněmem společně. Složité poměry v Uhersku vyplívaly i ze špatné hospodářské a sociální situace. Přes přechodný úpadek horní těžby, patřilo hornictví nadále k důležitým odvětvím uherského hospodářství. Jeho velký rozmach na přelomu 15. a 16. stol. byl způsoben především přílivem zahraničního kapitálu. Naprosto nejvýznamnější byla báňská společnost augsburské rodiny Fuggerů a krakovské rodiny hornouherského rodu Thurzů z Betlanoviec (de Bethlenfalva), vytvořená r. 1495, která vlastnila měděné doly ve střední části Horních Uher (Bánská Bystrica). Horní Uhry v té době patřili k největším producentům mědi na světě. Jejich majetek byl však r. 1525 zkonfiskován a doly se staly majetkem dvora. To vedlo k prvním povstáním několika tisícovek horníků, kteří byli zatlačeni do hor vojskem. Mezi tím se nejdříve zmocnil r. 1525 Štěpán Werböczi palatinského úřadu, svrhl Báthoryho a zkonfiskoval doly. Ještě téhož roku však znovu Báthory nabyl palatinátu a vrátil Fuggerum a Thurzum jejich majetky. Mzdové spory pak měli za následek další povstání horníků, které bylo tentokrát potlačeno a vůdci popraveni. Thurzové, kteří se tak stali jedněmi z nejbohatších a nejmocnějších uherských rodů pak ze společného podniku r. 1526 vystoupili.
To už se však na hranicích Uherska schylovalo k tragédii. Již roku 1521 dobyl Soliman (Sűleyman) Bělehrad a další jižní uherské državy a vinou Jana Zápolského se nesešla zemská hotovost. Až r. 1526 svolal Ludvík II. zemskou hotovost a přijel mezi Budín a Moháč asi s 25 OOO muži. Báthory se přidal ke králi jen s malou armádou a Jan Zápolský zůstal stát s přibližně 40 000 muži u Segedína a odmítl se přidat ke králi. Turků bylo údajně až kolem 300 000, věrohodnější prameny však udávají okolo 50-60 000 mužů a 300 děl a jelikož Češi přijeli pozdě, bylo asi za půldruhé hodiny u Moháče dobojováno! Uherské vojsko bylo katastrofálně poraženo a část velmožů na čele s Ludvíkem utonulo při útěku 29. 8. 1526. Uhry pak byly bezprostředně konfrontovány s muslimským světem, jehož vojska se od jihovýchodu nezadržitelně valila do střední Evropy.