V roce 2006 jsem si zcela náhodou přečetl článek pojednávající stručnou historii Slováků na stránkách slovenské prezidentské kanceláře Ivana Gašparoviče (článek byl s nástupem nové hlavy státu odstraněn), v jehož pojetí národních dějin se odráží přehnaný nacionalismus s nesmyslnými historickými názory o pravlasti Slováků, přisvojování si Velké Moravy, určení Vogastisburgu do oblasti dnešní Bratislavy a další zcela diletantské závěry. Jejich článek věnovaný historii své země nebyl sice příliš dlouhý, ale hrůzu i úsměv vzbudil o to více, že se jednalo o webovou prezentaci hlavy státu. Bohužel tento „zajímavý“ výklad o starých Slovácích a jejich „mocné pravlasti“ není osamocen, jak je vidno i z jiných internetových stránek nebo diskusních fór internetových deníků. Pravděpodobný důsledek předlistopadové výuky dějin se napravuje jen zcela obtížně i přesto, že řada současných českých, slovenských i maďarských historiků již dávno opustila Nejedlého pokrokové názory o Velké Moravě jako „prvním společném státu Čechů a Slováků“, stejně jako podivné závěry, kdy Velká Morava byla pro slovenské nacionalisty fantastickou Velkoslovenskou říší. Dějiny území dnešního Slovenska jsou velmi bohaté i zajímavé a není potřeba je z vlasteneckých snah nějakým způsobem „poslovenštit“. Ztrácí pak svou jedinečnou atmosféru místa, kde se setkaly kultury zcela odlišných národů a etnik a vzniká pak mystifikace nejen slovanských dějin, ale i slovenských, českých a maďarských. Na základě těchto rozporuplných názorů na vznik i vývoj národnostních celků v Uhrách, tedy i na území dnešního Slovenska, stejně jako rozdílná chápání národního obrození Slováků, byl jsem nucen upřesnit vývoj Slovanů na území dnešního Slovenska a jeho následného začlenění do uherského soustátí.

VZNIK A VÝVOJ PRVNÍCH SLOVANSKÝCH KMENOVÝCH SVAZŮ A NÁSLEDNÉ ZAČLENĚNÍ SLOVANŮ DO UHERSKÉHO SOUSTÁTÍ

     Ještě před příchodem Slovanů v době laténské, tedy přibližně v druhé polovině 4. stol. př. n. l., obydlovali území dnešního Slovenska Keltové. Během 2. a 1. století př. n. l. však do této oblasti přichází Dákové i Římané a ze severu Germáni, především pak Markomani, Kvádové a Svébové. Během 4. a 5. století n. l. v dobách stěhování národů se do této oblasti dostávají nomádští Hunové, Gótové (tzv. Ostrogóti) a germánské kmeny Gepidů. Staří Slované se v Karpatské kotlině objevují na konci 5. stol. Neplatí však, že by v dané době obydloval nějaké území vždy jen jeden národ či jedno etnikum, ale vždy došlo k jakési asimilaci původního obyvatelstva. Později pak navíc docházelo k velkým kolonizacím převážně německým obyvatelstvem, a proto označovat dnes Čechy, Slováky či Poláky za slovanské obyvatelstvo není z tohoto pohledu příliš přesné. Spíše se dá konstatovat, že tyto národy hovoří slovanským jazykem a jsou potomky převážně slovanského původu. Slované tedy přišli do řídce osídlené oblasti, nikoliv však liduprázdné a během 6. stol. se stali nejen na území dnešního Slovenska dominantním etnikem. Od 6. stol. se pak Slované v Karpatské kotlině brání nájezdům Avarů a jsou nuceni se sjednotit ve společný kmenový svaz.

     O „Sámově říši“ se nám mnoho zpráv nedochovalo a hodnotu pramene má pro nás defacto jen „Kronika tak řečeného Fredegara“. I proto většina současných studií o této době jsou především dohady, nikoliv zaručená historická fakta. Předpokládá se, že se „Sámova říše“ rozléhala především na územích dnešního jižního a jihozápadního Slovenska, severního Maďarska, kde byla pravděpodobná hranice s avarským kaganátem, dále na území jižní Moravy a severního Rakouska, snad i na části dnešních Čech. Přesná lokalizace však není známa. Dohady přetrvávají i o poloze hradiště Vogastisburgu. Podle archeologicky doložených pohřebišť se vzpoury Slovanů proti Avarům odehrály v okolí dnešní Bratislavy a Podunají, kde byly patrně hranice s avarským kaganátem. Tudíž tato oblast nemohla být centrem nově vzniklé „Sámovy říše“. Na druhou stranu, Vogastisburg také pravděpodobně nebyl centrem slovanského svazu, neboť tak není zaznamenán ani samotným Fredegarem. Jeho poloha byla nejpravděpodobněji na západě Sámova kmenového svazu. S názvem Vogastisburg se totiž nestřetáváme v souvislosti s Avary, ale s boji proti franské říši a králi Dagobertu I. a je jen nepravděpodobné, že by Dagobert „Sámovu říši“ obcházel, aby zaútočil například ze severu nebo z jihu, nýbrž jistě táhl přímo, tj. od západu. Tím nám odpadají fantastické domněnky o poloze Vogastisburgu v okolí dnešní Bratislavy či na území Slovenska. Tento kmenový svaz trval přibližně 35 let a poté zanikl. Z druhé poloviny 7. a z 8. stol. se nám žádné zprávy o jiném slovanském kmenovém svazu nezachovaly a jen se předpokládá, že organizování naddunajských Slovanů pokračovalo. Jiný názor na polohu hradiště Vogastisburgu na jdete na www.wogastisburc.com. 

     Další zprávy máme až od počátku 9. stol. o politickém útvaru v Nitře a jejím knížeti Pribinovi. Centrum se nacházelo na dnešním jihozápadě Slovenska a knížectví sahalo až po Gemer a Spiš. Pronikání franského vlivu na jeho území je dokladováno vysvěcením prvního křesťanského kostela v Nitře salcburským biskupem Adalramem. R. 833 porazil sousední moravský kníže Mojmír I. Pribinu a spojil obě knížectví v jeden celek, čímž položil základ vzniku Velkomoravské říše. Pribina utekl na jih a za pomoci franské říše získal území v Panonii a přijal křesťanství. Velká Morava se stala poměrně velkým státním útvarem, v jehož politice hrál hlavní roli především neustálí konflikt s východofranskou říší. Podle archeologických nálezů se centrum nacházelo pravděpodobně v Mikulčicích na Moravě, ale přesně lokalizovat ho nemůžeme. Druhé významné centrum se nacházelo právě v Nitře. Nitra si zachovala v rámci Velké Moravy zvláštní postavení, nitranským knížetem býval pak jmenován následník velkomoravského knížete z dynastie Mojmírovců. Podle posledních studií je pravděpodobné, že Pribina již před r. 833 byl pod vlivem Mojmíra a nastalý vojenský konflikt byl již jen důsledkem Pribinovi snahy o samostatnou vládu. Proto výroky, že Velkomoravskou říši založili „staří Slováci“, jak je tomu na stránkách slovenské prezidentské kanceláře, vykouzlí na tváři historika spíše úsměv. Smysl Velké Moravy chápeme jako první silný středoevropský historický státní útvar starých Slovanů (Slověnů), nikoliv však Slováků ani Čechů. Velkomoravskou říši si snažili nesprávně přisvojit jak Moravané, Češi, tak i Slováci, což však z historického hlediska nelze. Je třeba si uvědomit, že v 9. stol. ještě moderní národy Moravanů, Čechů ani Slováků nebyly. Jak vidíme u předních slovenských a českých historiků, pokud mluvíme o Moravanech ve smyslu s Velkomoravskou říší, nejsou tím míněni současní Moraváci, ale raněstředověké slovanské (staroslovanské) obyvatelstvo obývající oblasti tehdejší Velké Moravy (terminos Marahensium). Stejně tak podle slovenských a českých historiků nemůžeme hovořit o šlechtě slovenské, ale pouze o velkomoravské. Velká Morava měla pro pozdější národy Slováků a Čechů význam především v šíření křesťanství a v příchodu misionářů znalých staroslověnštinu, Konstantina (Cyrila) a Metoděje z Byzancie.

     Na konci 9. století byla moc Velkomoravské říše značně oslabena jednak domácími rozpory, jednak nájezdy nomádských kmenů Uhrů a sílícími snahami východofranského krále Arnufa o větší vliv na Velkou Moravu. Uherské kmeny od konce 9. stol. stupňovaly své nájezdy do střední Evropy a jejich zdejší přítomnost začala ovlivňovat politické i obchodní vztahy dříve zde usazených národů a etnik. Zejména můžeme sledovat vzájemné měnící se vztahy Maďarů s Východofranskou říší, Velkou Moravou a jižními slovanskými kmeny. Nešlo přitom vždy jen o nepřátelské vztahy Maďarů s původními obyvateli, ale jak uvidíme, tak i o vztahy vcelku „přátelské“ a spojenecké. Již z poloviny roku 900 se nám zachovaly zprávy bavorských biskupů, že Moravané „přijali mezi sebe nemalý počet Maďarů“ a ti s jejich svolením obsadili tehdy jen zřídka osídlené Potisí. Víme, že Maďaři v letech  896-900 bojovali jako Mojmírovi (Mojmír II.) spojenci nebo přímo v jeho vojsku proti Bavorům. Zde vidíme, že ne vždy si Maďaři podrobili území jen vojenskou silou a vyhnali původní obyvatelstvo, jak jim to neustále připisovala především starší nemaďarská literatura. Na konci roku 900 však moravsko-maďarské spojenectví končí. Další vlna Maďarů podle uherských kronikářů překročila Dunaj u Pešti a Szoby a v bitvě u Bánhidy porazili moravské vojsko. Ovšem na útoku se podílely i maďarské kmeny z Potisí, které před léty dostaly toto území právě od Moravanů. Maďaři přišli do Karpatské kotliny ve třech hlavních vlnách. Ta první pod vedením Arpáda se usídlila již ve zmíněném Potisí, druhou vedl kol. r. 899 Kál, který byl zprvu rovněž asi necelý rok spojencem Moravanů a třetí vedl r. 900 Kursán. Maďarům se stala oblast Potisí již velmi těsná, a proto došlo ke konfliktu s Moravany. Maďaři dobyli jejich území mezi Ostřihomí, Rábem a Veszprémem. Mojmír II. uzavřel mír s Bavory a svou pozornost obrátil k nezadržitelným Maďarům. Podle slovenského historika Jána Steinhübela se do následného spojenectví Bavorů a Moravanů přidali i Češi, kteří v té době uznávali Bavorskou svrchovanost. Nepřátelství pak přiostřila zákeřná vražda vojvody Kursána i s celým průvodem r. 904, kterého Bavoři pozvali na hostinu. Následovala odplata proti Moravanům i Bavorům, kterou nám přibližuje západofranský kronikář Regino z Prümu jenž píše, že po smrti Svatopluka Velkomoravskou říši nešťastně spravovali jeho synové a „Maďaři všechno až do základu vyplenili“. Dále Regino potvrzuje, že Velkou Moravu Maďaři rozvrátili kol. r. 907 ještě předtím, než Regino v r. 908 dopsal svou kroniku. Zároveň s těmito událostmi probíhala maďarská tažení na německá území a pustošení Saska. Saská rozpínavost přitom vadila především Čechům, kteří uvolnili Maďarům cestu přes svá území a k jejich spojenectví se podle  Jána Steinhübela přidali i Havolané. Tato spojenectví změnila politické poměry ve střední Evropě. Steinhübel se dále zmiňuje, že na základě starého příbuzenského vztahu Moravanů a Čechů měli čeští Přemyslovci po vymření Mojmírovců hlavní slovo na Moravě i v Nitransku. Ovšem jejich vliv nebyl v těchto územích nikterak silný. Maďarsko-české spojenectví pomohlo Maďarům k rychlým vpádům do Bavor a Saska a Čechům zase na omezení vlivu Bavorska na své území. Toto spojenectví ukončily až rozpory bavorského vévody Arnulfa a saského vévody Jindřicha I. Ptáčníka v r. 920. Český kníže Vratislav nepřímo podpořil Jindřicha I., který byl nepřítelem Maďarů. Maďaři doposud považovali sousední Nitransko za svého spojence a proto toto území ani nenapadali. Nyní jim však již nic nebránilo k jeho přepadení a Vratislav, který považoval alespoň formálně Nitru za Mojmírovské dědictví, nyní přihlížel postupnému záboru tohoto území Maďary. Ti si Nitransko podrobili stejně, jako ostatní části Karpatské kotliny. Přesto si Nitra jako údělné knížectví zachovala i v rámci raněstředověkého Uherska určité samostatné postavení. Následné Maďarské kořistnické výpravy definitivně skončily až roku 955 jejich porážkou na bavorské řece Lechu německým panovníkem Otou I., jemuž pomáhal i český kníže Boleslav I. V podunajské Panonii mezi dnešním Veszprémem a Ostřihomí se nejsilnější z uherských kmenů, Maďaři, přizpůsoboval podmínkám evropského způsobu života a soustředil se na upevňování své moci pod vedením dynastie Arpádovců. Starší převážně slovanské obyvatelstvo bylo v nejhustěji osídlené oblasti dnešního jihozápadního Slovenska maďarskými kmeny vytlačeno nebo asimilováno. Původní obyvatelstvo zůstalo zachováno převážně v horských oblastech dnešního středního a severního Slovenska, kde žilo díky členitému terénu převážně odděleno a roztříštěno. Maďarské kmeny na Velkou Moravu nenavázaly, ale i tak byly do značné míry ovlivněny slovanským způsobem života. Karpatská a podunajská oblast se stále více dostávala pod nadvládu utvářejícího se uherského státu jednak násilím, tak i dohodami, což bylo v raném středověku zcela obvyklé. Staří Maďaři nepřevzali od Slovanů jen řemeslnou výrobu a způsob zemědělského života, ale i formu správního uspořádání, což bylo pro současné Slováky obrovsky důležité. Původní velmožové obývající dnešní část Slovenska, ať již slovanského nebo ještě germánského původu, se totiž začali podílet na utváření společného uherského státu, což nám dokládají i záznamy o starém velmožském rodu Hunt-Poznan, z něhož později vzešly známé uherské šlechtické rody. Došlo tedy k tomu, že část původních slovanských velmožů a s nimi i obyvatelstva nebylo zcela poraženo či vyhnáno, ale bylo do jisté míry akceptováno jako spojenci a mohlo se podílet na uspořádání nového uherského státu. V této době však ještě stále nemůžeme hovořit o Slovácích, ale o slovanském obyvatelstvu. Jak u slovenských, tak i u českých historiků se pak setkáváme se zcela běžným označením „šlechta velkomoravského původu“ nikoliv slovenského. Slovenští historici pak poukazují na „pokračovanie někoľkých členov veľkomoravskej aristokracie a ich zaradenie medzi uhorskú šľachtu“. Území dnešního Slovenska bylo do uherského soustátí začleňováno postupně a staroslověnština zde přežívala v horských oblastech s postupnými vlivy latiny, němčiny a češtiny, méně pak maďarštiny.

     Je vždy velmi těžké dotýkat se národní svébytnosti a ne vždy se fakta přijímají bez rozhořčení. Přesto však je třeba si uvědomit, že o Slovácích, jako moderním evropském národě v pravém slova smyslu lze hovořit až v průběhu 19. stol., kdy se tato myšlenka dostává do širšího povědomí. Někdo by mohl namítat, že již za dob palatina Thurzo, na přelomu 16. a 17. stol. docházelo k vyzdvihování slovenštiny a k hlášení se části evangelických církevních hodnostářů okolo Eliáše Lányho i některých šlechticů ke slovenské národnosti, ovšem není tomu tak jednoznačně. Jednak pokud jde o písemné doklady, na konci 16. stol. se jednalo spíše o převzetí češtiny a její použití v hornouherské oblasti pro tamní slovensky hovořící obyvatelstvo, jednak Thurzové a další šlechta se sice hlásila ke slovanskému původu, ale do jisté míry dávala najevo více svou starobylost a vážnost pro naddunajskou oblast, nežli odlišnost od Maďarů. Už z politického hlediska by výrazné hlásání o „slovenské šlechtě“ patrně nesklidilo na opačné straně, tedy u šlechty hrdé naopak na svůj maďarským původ ovace a navíc feudálové většinou upřednostňovali svá práva stavovská a náboženskou příslušnost před národnostními otázkami. Dále pak nemůžeme přehlédnout jazykovou politiku v celých Uhrách a odkaz sv. Štěpána: „Zapamatuj si synu můj, že pokud by se v našem království mluvilo jen jedním jazykem, bylo by to velmi slabé a nestálé“. Úředním jazykem byla proto v mnohonárodnostních středověkých Uhrách latina, nikoliv maďarština, přičemž ostatní jazyky nebyly nikterak potlačovány. Proto pokud se někde setkáme s názorem, že po celou dobu Uher docházelo k utlačování Slováků a Slovenštiny, je to nesmysl. Odbornice na slovensko-maďarské vztahy slovenská historička Hana Chorvátová sama připomíná, že: „na spoločnú históriu Maďarov a Slovanov pod Tatrami, neskoršími Slovákmi, nie sú známe do konca 18. storočia výrazné spory a nezhody.“  Problémy sebeurčení Slováků jsou záležitostí až období 19. století a také běžné nazývání obyvatel Horních Uher Slovany nikoliv Slováky je zcela správné. Stejný názor pak přijímá většina současných českých, slovenských a maďarských historiků. Na druhou stranu v dnešní historiografii není problém psát po celou dobu uherského státu o Slovácích, neboť díky vytvoření státní hranice mezi slovanskými Čechy, Moravany a uherským státem, můžeme slovanské obyvatelstvo v Uhrách nazývat Slováky, což považují také některé odborné publikace za správné. Pokud si dnes navíc přečteme odborné články a publikace o jazykové otázce v Uhrách, nikde nenalezneme, že se již v raněstředověkých Uhrách hovořilo slovensky. Současní slovenští jazykovědci a historici hovoří jednotně o slovanském jazyku. Ve sporech mezi slovenskými a maďarskými historiky ve 20 stol. můžeme sledovat boj o jazykovou otázku v Uhrách, která tehdejší historiografii zavedla téměř do slepé uličky. Každá strana si hájila svou pravdu i za cenu nesmyslných názorů. Například Maďaři nebyli schopni připustit slovanské ovlivnění staromaďarštiny, ke které docházelo zcela hojně. Historička Chorvátová poukazuje také na to, že nám chybí zprávy o vzájemném soužití „Slovanů a Maďarů“ v 9. a na začátku 10. století.  Poté se vztahy na čas zhoršily, ale od druhé poloviny 10. stol. se již napravovaly a byly velmi dobré. Současná moderní historiografie se již naštěstí odpoutává od nacionalistických podání v otázce soužití Slováků a Maďarů v jednom státě a snaží se podat dějiny tak, jak se skutečně udály. Přesto, jak bylo patrné z článku na stránkách slovenské prezidentské kanceláře, jsou i dnes články, jenž zbytečně rozdmýchávají místy až nepřátelství mezi současnými Maďary a Slováky. Neodborné články s fatálními chybami by se u veřejných institucí neměly vůbec objevit.

Literatura:

Ratkoš, Podmanenie Slovenska Maďarmi, Bratislava 1965

Kučera, Slovensko po páde Veľkej Moravy, Bratislava 1974

Urban, České a Slovenské dějiny do roku 1918, Praha 1991

Kováč, Dějiny Slovenska, Praha 1999

Steinhübel, Pôvod a najstaršie dejiny Nitranskeho kniežatstva. In.: Historický časopis 46, 1998, s. 369-415

Týž, Vznik Uhorska a Nitranske kniežatstvo. In: Historický časopis 47, 1999. s. 606-609

Třeštík, Veliké město Slovanů jménem Praha. Státy a otroci ve střední Evropě v 10. století, Praha 2000

Steinhübel, Príchod Maďarov do Karpatskej kotliny. In: Dějiny a současnost 3, 2002. s. 1-5

Chorvátová, Maďari, Slovania a ich vzájomné ovplyvňovanie. In: Dějiny a současnost 3, 2002. s. 6-9

Lendvai, Tisíc let maďarského národa, Praha 2002