Od počátku 17. století do konce prvního desetiletí 18. století byly určující náplní dění na hornouherském území mocenskopolitické zápasy mezi uherskou šlechtou a habsburským absolutismem, které v zásadní míře ovlivňovaly historický vývoj Horních Uher a jeho lidu. Hlavním cílem protihabsburských stavovských povstání bylo zachování práv a svobod uherské a sedmihradské šlechty proti sílícím centralizačním snahám Habsburků a osobní zájmy vůdců těchto povstání. Bohužel se tak dělo převážně za přispění mnohem hrozivějšího nepřítele, dychtivě toužícího po pádu Vídně a samotných Habsburků, tureckého sultána.

     Již od druhé poloviny 15. stol. se turecká hrozba pro krajiny jihovýchodní a střední Evropy stávala palčivou a turecká otázka se od první poloviny 16. stol. postupně řadila mezi základní problémy evropské politiky. Když se na turecký trůn dostal Sulejman, směr tureckých výbojů se začal stupňovat právě proti Evropě. Bránou, kterou musel turecký sultán projít, byly právě hranice s Uherskem. Chtěl ho vyřadit ze sféry Habsburků a utvořit z něho nárazníkový stát proti jejich moci. Pokoření Vídně mělo být zároveň za příznivých podmínek i východiskem pro případný další postup do západní Evropy.

     Přes varovné signály a zřejmému úsilí Turků prorazit uherskou obrannou linii na Sávě a Dunaji, věnovali uherští panovníci turecké rozpínavosti málo pozornosti. Matyáš Korvín si vybíjel svou energii příliš na dobyvačné politice směrem západním a získání císařské koruny, než aby ji rozdělil i proti turecké expanzi. Jeho nástupce pak stále více omezovala rostoucí moc baronsko-magnátské oligarchie a dlouhotrvající vnitřní rozpory, které oslabovali zemi a proto i pokus krále Vladislava Jagellonského r. 1500 začít válku s Turky po uzavření spojenectví s Francií, Benátkami, Polskem a papežem, žalostně ztroskotal pro neschopnost soustředit vojska šlechty. Za vlády Ludvíka II., kterého chod dějin postavil na čelo uherského vojska u Moháče, se vnitřní rozpory ještě více prohloubily.

     Nástup Habsburků na uherský trůn přinesl i změnu ve vztahu autority panovníka a mocenských pozic uherské šlechty. Ta postupně s narůstající centralizační politikou Habsburků ztrácela své dosavadní pozice a výsady, které byly před bitvou u Moháče (1526) téměř neomezené. Za vlády Maxmiliánova nástupce Rudolfa II. středoevropské habsburské soustátí procházelo vnitřní krizí. Důležitou úlohu hrálo na jedné straně zesílené úsilí o absolutistickou vládu, spojenou s výrazným rekatolizačním kurzem, na druhé straně vzrůst opozice nejen uherské šlechty vůči dvorské politice. Především uherská šlechta horlivě strážila své výsady, které jí zaručovali hlavní podíl na moci a řízení státu, osobní výhody v ekonomické, politické a vojenské oblasti. Konkrétní projevy centralizmu za vlády Rudolfa II. vyvolávaly mezi šlechtou čím dále větší nespokojenost. Uherská šlechta, která se cítila ohrožená touto politikou, domáhala se hlavně zvýšení pravomocí hlavních uherských úřadů, kde měla rozhodující postavení, a rozšíření vlivu na řízení krajiny. Žádala, aby velitelská místa na území Uherska byly obsazované domácími šlechtici a domáhala se vůbec většího podílu na řízení ozbrojených protitureckých sil rozmístěných v Uhrách. Stěžovala si také na otázku náboženské a politické oblasti a žádala od koruny, aby jí přiznala mnohem širší pravomoc i v řízení protitureckých akcí i v oblasti zahraniční politiky a diplomacie. Protestovala také proti svévoli cizích velitelů žoldnéřských vojsk a proti stupňování rekatolizačního úsilí církevní hierarchie podporovaného císařským dvorem.

     Tyto dlouhotrvající rozpory mezi absolutistickými Habsburky a hrdou uherskou šlechtou, nasáklou orientálním temperamentem, nemohly skončit jinak, než otevřeným ozbrojeným konfliktem. V podstatě šlo o národnostní, náboženský a zvyklostní problém v habsburském soustátí, který vyvrcholil tak nešťastně až na konci druhého desetiletí 20. století.

Sedmihradsko

            Důležitou úlohu v protihabsburských povstání hrálo Sedmihradské knížectví, které ačkoliv považované za součást Uherské říše, bylo od bitvy u Moháče stále více konfrontováno s Osmanskou říší a nakonec i Turky obsazeno. Stalo se pak díky relativní nezávislosti na Habsburském soustátí základnou většiny protihabsburských nepokojů podporovaných navíc i tureckou Portou.

     Sedmihradsko bylo začleňováno pod uherskou nadvládu postupně převážně v průběhu 11. a 12. století, ale ještě ve století 14. zde probíhaly boje s původními rumunskými vojvody. Ve snaze konsolidovat vládu nad Sedmihradskem, dospělo uherské království nakonec k dohodě s částí místní šlechty a Sedmihradsko si udrželo zvláštní politické tradice. Udrželo si tak alespoň zpočátku rozdíl ve feudální organizaci, která byla rozdílná od té uherské, neboť Uhři používali západní feudální model, který převzali převážně od Němců. Sedmihradsko tak bylo jedinou z uherských středověkých provincií, které bylo uznáváno jako vojvodství (vévodství). Uherská koruna zde pak prosazovala politiku usidlování Maďarů v částech vojvodství a uherští králové kolonizovali Sedmihradsko a přilehlé rumunské oblasti pod svou kontrolu i s lidmi z jiných národů. Z hospodářských důvodů povolal král Gejza II. do Sedmihradska první skupiny německých obyvatel. Především ve 12. a 13. století přispěla tato kolonizace v jižních částech Sedmihradska k rozkvětu měst, obchodu a hospodářského života. Sedmihradsko ač pod uherskou nadvládou mělo rozsáhlou autonomii a politicky a hospodářsky se spíše orientovalo na jih a východ od Karpat. Moháčská tragedie pak zapříčinila sílící politický vliv Osmanské říše na sedmihradský prostor a turecká lenní svrchovanost se od r. 1541 uplatňovala i na celé Sedmihradsko, které tak získalo statut autonomního knížectví (naproti dřívějšímu středověkému vévodství). Turci se pak snažili zabránit Habsburkům, aby nad ním získali kontrolu.

      Z právního hlediska bylo Sedmihradsko v dobách protihabsburských povstání (kol. poloviny 16. stol. až do konce 17. stol.) autonomním knížectvím ve vazalském poměru k Osmanské říši a stalo se knížectvím na místo vévodství. Po zřízení budínského pašalíku r. 1541 se knížectví orientovalo více také na rumunské oblasti Valašska a Moldavska. Ovšem půdu a velkou politickou moc měla v Sedmihradsku stále především uherská šlechta, která však musela větší a důležitější vojenské a politické kroky konzultovat s tureckou Portou a sedmihradská knížata musela často čekat na její souhlas. Přesto, že se jednalo vlastně o rumunská území, Rumuni, kteří postrádali politickou moc, neměli právo nazývat se národem. Vlastníky půdy byly v naprosté většině příslušníci uherské šlechty a Rumuni tvořili většinu nevolníků. Situaci dokládá i událost z r. 1551, kdy sedmihradský sněm požadoval, aby Habsburci soupeřící o kontrolu nad Sedmihradskem s Turky, vyslovili souhlas s tím, že kníže země bude vždy vybírán „ze středu uherského národa“ – z tzv. „Natio Hungarica“, tedy příslušníků uherské šlechty, kteří tvořili bez ohledu na jejich etnický původ uherský politický národ. Úředním a spojovacím jazykem byla v celých Uhrách latina. Když se r. 1599 snažil valašský kníže Michal Chrabrý sjednotit „rumunské oblasti“ Valašsko, Moldavsko a Sedmihradsko pod svou vládu a dokonce porazil sedmihradského knížete Ondřeje Báthoryho, nezískal důvěru uherských šlechticů, kteří k němu měli odpor jako k cizinci a také byl po větších intrikách za pomoci Habsburků a uherské šlechty odstraněn ze sedmihradského trůnu a r. 1601 zavražděn. Habsburci vždy považovali Sedmihradsko za území přidružené k Uhrám a snažili se tak z titulu uherských králů o jeho ovládnutí. R. 1688 připojil Leopold I. Sedmihradsko pod svou vládu a smrt knížete Apaffyho r. 1690 otevřela Habsburkům cestu k likvidaci posledních zbytků sedmihradské autonomie. Povstání Thökölyho, dosazeného Portou na sedmihradský knížecí stolec už na tom nic nezměnilo. Leopold I. koncem r. 1691 vydal Leopoldův diplom, který uzavřel statut Sedmihradska v rámci impéria. Knížectví si sice zachovalo samostatnost a tradiční politické struktury v níž vládla uherská šlechta, sasští patriciové a předáci Sékelů, ale Sedmihradsko se zavázalo Habsburkům platit ročně 112 tisíc zlatých v míru a 400 tisíc zlatých ve válce.