POVSTÁNÍ FRANTIŠKA II. RÁKOCZIHO

       Po studiích v Rakousku a v Čechách kde Rákoczi získal vzdělání na pražské univerzitrě hodné budoucího dvorského aristokrata a po okružní cestě po Itálii, se mladý 18-letý František II. Rákoczi roku 1694 vrátil na svá velká panství do Horních Uher. Působil jako hlavní župan Šarišské stolice, usiloval si dát do pořádku své majetky a právně si zabezpečit své stavovské postavení a tituly. Jednal opatrně, neboť cítil, že Vídeň bdí nad jeho činy a nedůvěřuje mu. Byl nositelem jména, které bylo symbolem protihabsburského úsilí a okolí mu to dávalo náležitě cítit. V žilách tohoto chlapce kolovala krev dvou nejznámějších a nejbohatších uherských šlechtických rodů – Rákocziů a Zrínských. Mezi jeho předky patřili sedmihradský kníže Jiří I. Rákoczi, vůdce stavovského povstání i Jiří II. Rákoczi, který chtěl získat polský trůn a zahynul v bojích s Turky. Děd z matčiny strany, chorvatský bán Petr Zrínský, skončil pod katovou sekerou za účast na Wesselényiho povstání. Prastrýc Mikuláš Zrínský byl hrdinou v protitureckých bojích. Otec František I. Rákoczi, který zemřel v tom samém roce, kdy se tento chlapec narodil, byl sice zvoleným za sedmihradského knížete už jako 7-letý, avšak na trůn nikdy nezasedl a volba byla jen formální, zapojil se do protihabsburského povstání uherských magnátů. Matka Helena Zrínská zdědila bojového ducha svých předků a zapsala se do dějin jako obránce Mukačevského hradu. A aby ten výčet byl úplný, jeho nevlastní otec byl známý “kurucký král” Imrich Thököly. František byl jako mladý vychováván odděleně od matky u známého představitele klerikánů arcibiskupa Leopolda Kollonicha (Koloniče). Arcibiskup chtěl z něho vychovat duchovního a tomu také přizpůsobil i jeho výuku. Proněmecká a jezuitská výchova na něm zanechala hluboké stopy.

       Postavení Uherska bylo koncem 17. století a začátkem 18. století skutečně bídné. V důsledku válek s Turky a protihabsburských stavovských povstání byla větší část krajiny zničená a vyrabovaná. Obchod se v Horních Uhrách omezil a nastal hospodářský úpadek, hlavně v oblasti řemeslné a bánské výroby. “Prešovská jatka” ukázala, že ve Vídni míní v budoucnu řešit své problémy v Uhrách tvrdou rukou, což ohlašovalo už i nejen kruté vypořádání s protihabsburskými představiteli hnutí v Uhersku, vojenské potlačení rolnických nepokojů, ale i opatření sahající na stavovské svobody uherské šlechty. Právo postavit se na odpor panovníkovi, zaručené ještě Zlatou bulou, se zrušilo. Sněm zasedající roku 1687 v Prešpurku přijal zákon o dědičnosti uherské koruny pro habsburskou dynastii “po meči”. Přísliby císařského dvoru, vynucené stavovským odbojem v oblasti náboženských svobod, se nedodržovaly a začala se nová vlna rekatolizace. Uherská šlechta ztrácela politický vliv v kraji.

       Koncem 17. a začátkem 18. stol. vrcholil všeobecný hospodářský úpadek, a proto i mimořádně těžké bylo postavení poddaných. Zvyšování daní, poddanské dávky, pustošení žoldnéřů, násilné odvody k vojsku dolehly na lid natolik, že celé rodiny hladověly a hledaly záchranu v útěku. Roku 1697 vypuklo rolnické povstání za podpory kuruců = křižáků, zástupci povstalců chtěli s Rákoczim navázat kontakt a doufali, že se k nim přidá. František Rákoczi však urychleně odjel do Vídně. Chtěl se vyhnout třeba i jen nejmenšímu náznaku podezření z nějakých protihabsburských úkladů. Povstání bylo potlačené, ale Rákoczi stejně podezřívavému pohledu Vídně neušel. Na svých rozsáhlých panství v Uhrách se navíc díky své výchově necítil jako doma a jakožto kníže Svaté říše římské, navíc ženatý s německou vévodkyní, se pokusil vyměnit své statky za obdobné v Německu. Tato žádost byla ovšem zamítnuta, a tak se po roce vrátil na své uherské majetky, pustil se do jejich obnovy a modernizace a začal se sbližovat s hlavním županem Užské stolice Mikulášem Bercsényim. Tento vzdělaný a ambiciózní muž měl na Rákocziho velký vliv. V Rákocziho myšlení v tomto období nastává zvrat. Na formování jeho protihabsburského postoje mělo i svůj podíl nařízení Leopolda z roku 1698 vybírat daně i od šlechty a duchovenstva. Spolu s Bercsényim začíná spřádat plány na protihabsburské povstání za pomoci a podpory francouzského krále a Polska. Kapitán Longueval, který dělal spojku mezi Paříží a Rákoczim, informoval Vídeň, a tak rozkaz k zatčení Rákocziho nedal na sebe dlouho čekat. Povstání přitom ve skutečnosti bylo značně omezené, šlo zatím jen o zkoumání postoje na francouzském dvoře. Do plánů bylo zasvěceno jen málo lidí a organizační přípravy se ještě žádné nekonaly. Vídeň se však rozhodla jednat rázně.

       Rákocziho zadrželi v noci v dubnu 1701, tři týdny ho drželi pod dozorem v Prešově a potom ho převezli do vězení ve Vídeňském Novém Městě. Avšak Rákoczi se z vězení za dobrodružných událostí vysvobodil. Za pomoci své manželky a kapitána věznice utekl ze žaláře v převlečení za dragouna. Městská stráž u brány vůbec netušila, že ten klátící se „opilý” dragoun na koni, který pozdě večer opouštěl město, je přísně střežený vězeň Jeho Veličenstva, pozdější vůdce největšího protihabsburského stavovského povstání v Uhrách. Rákoczi se uchýlil do Polska, kde ho už čekal Bercsényi, kterému se z Uher včas podařilo utéci. Z Polska se usilovali navázat kontakty s nepřáteli Habsburků v zahraničí, v první řadě s tradičním nepřítelem, francouzským králem Ludvíkem XIV. Začátkem roku 1703 vyhledali Rákocziho opět vyslanci poddaných, utečenců a kuruců s tím, že nastal vhodný čas pro povstání, chybí jen vůdce. Rákoczi si uvědomil, že pokud chce zasáhnout do domácích událostí a získat zpět své majetky a postavení, nemá jinou možnost, než využít nabídku, získat co nejširší podporu domácího obyvatelstva a nepromeškat vhodnou chvíli. A tak 6. května 1703 vydal spolu s Bercsényim patent – výzvu k stavům a obyvatelstvu Uherska, aby se zbraní v ruce povstali za „vlast, národ a svobodu“. Důraz v tomto patentu byl kladen na navrácení starých „svobod krajiny“, stavovských výsad, ale i uznání hnutí poddaných – ovšem samozřejmě bylo třeba dávat pozor, aby se hnutí neobrátilo proti šlechtě. 14. červa se v polské Klimeczi setkal Rákoczi s vůdci povstalců na čele s Tomášem Ese a o dva dny později překročil na čele povstalců uherské hranice. Musel si pospíšit, neboť mezitím už Alexander Károlyi, hlavní župan Satumarské a Maramurešské stolice přemohl asi dvojtisícový oddíl povstalců. Proto Rákoczi ani nepočkal na návrat Bercsényiho, který ve Varšavě jednal o francouzské pomoci a rozhodl se k vojenskému zásahu. Začalo se osm let trvající stavovské povstání Františka II. Rákocziho.

       Jádro Rákocziho armády tvořili z počátku povstání veteráni Tököliho povstání – kuruci, poddaní, různé skupiny utečenců a pomalu se přidávali i příslušníci ostatních vrstev společnosti. Kvalitnější síly vznikaly z jezdeckých oddílů, které se skládaly z příslušníků bývalých hradních posádek a kuruců. Později získal Rákoczi i cizí žoldnéřské oddíly, které se skládaly především z německých, švédských a polských bojovníků a několika francouzských pluků. Když Rákoczi překročil hranice, měl okolo sebe jen 200 pěšáků Tomáše Eseho a 50 jezdců. O několik dní později již 7000 mužů a koncem roku 1703 velel asi třicetitisícové armádě. O tři roky později některé prameny uvádějí dokonce číslo 116 700 mužů. Přibližně do konce roku 1703 byl viditelný příliv šlechty pod Rákocziho zástavou, nesoucí heslo „Pro Patria et Libertate“ (za vlast a svobodu), kteří vtiskly povstání stavovský charakter. Přišli bojovat za svá postavení, svobodu vyznání, omezení centralismu a uherská stavovská práva. Naopak poddaní viděli v Rákoczim, resp. v jeho odboji, v první řadě příležitost a možnost najít východisko ze svého postavení. Tato vidina však netrvala dlouho. První vítězství a postupné přidávání se šlechty k povstání mělo za následek, že Rákoczi jasněji začal proklamovat pravé cíle povstání – již zmíněné ubránění stavovských výsad uherské šlechty, obnovení uherské stavovské ústavy, vyhnání cizinců a přívrženců Habsburků z krajiny a vyřešení mocenských otázek souvisejících ze Sedmihradskem. Především poslední bod byl v požadavcích povstalců oproti dřívějšku nový, neboť Turci byli v bitvě u Zenty r. 1697 poraženi na hlavu princem Eugenem Savojským a vyhnáni z Uher a Sedmihradska. Bylo také jasné, že povstání poddaných by bez pomoci šlechty nemělo žádný smysl a Rákoczi i jednoznačně vystoupil proti odmítání poddanských povinností, a na stížnosti kuruckých vojáků, že se jim na začátku povstání slibovalo více, než ve skutečnosti dostávali, Rákoczi napsal: „Ne proto jsme se chopili zbraní, abychom práva a svobody zeměpánů narušovali, ale abychom práva zeměpánů, podobně jako jiných obnovily,“ a dodal „bylo by to proti zákonům krajiny, kdyby se i příslušníci kuruckých rodin osvobodili od zeměpanských služeb“. V důsledku tohoto postoje bojové nadšení poddaných na jaře 1704 natolik ochablo, že Bercsényi uznal za vhodné vydat nový patent, ve kterém poddaným sliboval, že pokud se chopí zbraně, budou osvobozeni na věčné časy od poddanských dávek a povinných poplatků. Tento patent měl na poddané velký vliv a rozšířil tak řady kuruců, ale ve skutečnosti se postupovalo podle dřívějších usnesení.

       Povstání vypuklo za příznivé situace, kdy válka o španělské dědictví vázala největší císařské síly a císařská vojska v Sedmihradsku pod velením generála Bussy-Rabutina musela být v pohotovosti v této oblasti, pokud by zasáhli Turci, a proto nemohly zasáhnout proti Rákoczimu. Rákoczi nejdříve zaútočil na svůj vlastní hrad Mukačevo. Město sice obsadil, ale hrad nedokázal dobýt. Doplnil své jednotky o 600 žoldnéřů, kteří dorazili z Polska, a kuruci z okolí, mezi jinými i jezdeckými oddíly Ladislava Očkaie a Blažeje Borbéla. Rákoczi obsadil Debrecín i Ecsed a další oddíly obsadily okolní menší pevnosti a obce. Bercsényi se pak vydal na pomoc Ondřejovi Bónemu a porazil jednotky vzdorujících Srbů u Velkého Varadína. Postupně kuruci obsadili stolice Bihar, Maramureš a odřízli od světa i pevnost Satu Mare, kterou bránilo 1200 císařských vojáků. Kurucké oddíly pak koncem roku 1703 postupovaly pod velením Očkaie přes Gemer do Horních Uher. Císařský pluk Montecuccoli se omezil jen na obranu Košic a blízkého okolí, a tak kuruci bez větších problémů ovládli Abovskou, Šarišskou, Spišskou, Liptovskou i Trenčínskou stolici, získaly většinu významnější měst, pevností a hradů kromě samotného Trenčína, které bránila silná německá posádka a více práce měli kuruci se Spišským hradem. Ten v tomto čase patřil rodině Csákyů. Michal Csáky se uzavřel na hradě i s německou posádkou. Hrad na Rákocziho příkaz oblehli kuruci a šlechtická stoliční pohotovost pod velením Jana Görgeie. Csáky po krátkém čase začal s Rákoczim vyjednávat. Německý velitel hradu se však nemínil vzdát, a tak Csáky utekl z hradu a přidal se na stranu Rákocziho. Neboť hradní kapitán zůstal věrný panovníkovi, musela přijít na řadu lest za pomoci jednoho z místních občanů, který tajně vnikl po laně do hradu, poranil velitele který nemaje na hradě lékaře, musel po pár dnech kapitulovat.

       Lehkost a rychlost s jakou si Rákoczi získal většinu Horních Uher byla dána především tím, že řada měst přešla na jejich stranu nebo kapitulovala bez boje. K Rákoczimu se přidalo především mnoho hornouherských protestantských šlechticů a měšťanů. Začali k němu přecházet i bývalí císařovi přívrženci v Uhrách, mezi nimi i Alexander Károlyi. Dále na jeho stranu přešel již zmíněný Michal Csáky, který se poté stal kuruckým generálem, Pavel Ráday, František Barkóczi, Jan Bottyán, Urban Czelder, zmocněncem a vedoucím Rákocziho dvorní kanceláře byl pověřen Zikmund Jánoky, hlavním vojenským komisařem Pavel Lányi, kežmarský rychtář Jakub Kray se stal jeho diplomatem v Gdaňsku, příslušníci rodů Andrássy, Berthóti a mnoho dalších. Ovšem ne všichni byli nakloněni Rákoczimu postoji a řada významných uherských magnátů zůstala věrna císaři, a tak se jednotlivé rody také rozdělily. Například bratři Michala Csákyho, Jiří a Zikmund stáli na straně Habsburků, přívrženec Rákocziho Šimon Forgách r. 1705 útočil neúspěšně na Prešpurk, kde v tu dobu pobýval zastánce habsburského domu jeho bratr Adam Forgách a také Štěpán Forgách byl taktéž věrný Habsburkům. Napjatá situace pak byla i v rozvětveném rodu Esterházy. Zde na straně kuruců stál příslušník česnecké větve rodu Daniel Esterházy a na straně císařského dvora příslušník knížecí větve Pavel Esterházy. Ve fraknóiské větvi rodu proti sobě stály bratři, kurucký maršál Anton Esterházy a císařský generál Josef Esterházy, přičemž oba se přímo utkali r. 1708 v bitvě u Trenčína.

       Rákocziho dosavadní úspěchy přinutily Vídeň k rozhodnějšímu konání. Nehledě na to, že při takovém rychlém postupu hrozilo spojení kuruců s jednotkami bavorského vévody, který by jistě nepohrdl uherskou korunou. Bylo však jasné, že jen s uherskými insurekčními jednotkami, kterým velel hrabě Štěpán Koháry, generál Imrich Gomboš, hrabě Štěpán Forgách a v této době ještě Jan Bottyán, se kurucký příboj zastavit nedá. Proto se pod velením generála Leopolda Šlika u Prešpurku začaly organizovat císařské sbory. Tyto oddíly se poté v říjnu 1703 začaly přibližovat k Levicím, kde se k nim připojil i Forgách s podpůrnými uherskými jednotkami a další procísařští šlechtici. 31. října 1703 došlo u Levic k boji ze kterého vyšly vítězně Šlikovi voje a kuruci byli zatlačeni na předměstí. Očkai se poté se zbytkem svých oddílů stáhl k Lučenci a Šlik s Forgáchem postupovali na banská města. Po porážce u Levic se i Bercsényi spojil s Alexandrem Károlyim, který sem dorazil od Tisy. Šlik se nechal unést svými prvními vítězstvími a po obsazení banských měst stáhl své jednotky ke Zvolenu. Podcenil schopnosti kuruců a nebezpečí útoku na tuto oblast, a tak spojená kurucká vojska pod Bercsényiho velením bez těžkostí dorazila 15. listopadu 1703 ke Zvolenu. Nepředvídavý Šlik odejel od vojska slavit narozeniny císaře a velení převzal Štěpán Forgách. V následující bitvě byli císařští poraženi a zatlačeni do hradu, který kuruci obklíčili. Šlik ihned odejel do Bojnic, kde se k němu o pár dní později připojil i Forgách, kterému se podařilo díky nepozornosti kuruců v tichosti opustit Zvolen s většinou svých vojáků. Zbytek obránců se 7. prosince vzdal. Kurucké oddíly potom do konce roku 1703 obsadily většinu západní hornouherské oblasti a objevily se před Prešpurkem, kam se stáhl i Šlik. Jejich přítomnost u Prešpurku vyvolala ve Vídni značnou nervozitu, a proto Eugen Savojský, vrchní velitel císařských vojsk, přijel do Prešpurku osobně dohlídnout na obranu města a nechal opevnit hranice s Rakouskem. Šlika zbavil velení a nahradil ho generálem Heisterem. Kuruci mezitím několikráte vpadli na Moravu a Bercsényi se pokusil přes Jablunkovský průsmyk přejít do Slezska. Károlyi zase operoval v Zadunajsku a přesto, že získal řadu významných center, nedosáhl zde trvalejších úspěchů. Jakmile Forgách přešel Dunaj, Heister se vrátil do Zadunajska a vedením vojenských operací v Horních Uhrách byl pověřen Jan Pálffy, který měl v úmyslu spojit se s jednotkami generála Ritschana. Kuruci však jeho záměr vystihli a připravili Ritschanovi past u Smolenic. Pod velením Očkaie, kterému přijeli na pomoc i Károlyiho jezdci zaútočili v květnu 1704 u Trstína. Císařští vojáci útoky odrazili, ale dostali se do velmi nevýhodné situace. Kuruci obklíčili Jablonici a chystali se jí odstřelovat. Ritschan, který viděl svou marnost odporu, složil zbraně. Ztráty císařských vojsk dosáhly téměř 4000 mužů. Ve Vídni zavládla panika, narychlo začali kopat zákopy a opravovat hradby. Kuruci již ovládali celou západní část Horních Uher a pronikli až do císařského letohrádku u Vídně. V červu 1704 krutý Heister vytáhl z Komárna a nedaleko Koroncó využijíc silnou dělostřeleckou palbu, porazil kuruckého velitele Šimona Forgácha přesto, že byli kuruci v přesile. Rákoczi zde ztratil nejschopnější vojáky z bývalých hradních posádek, ale vojenskou iniciativu měl stále v rukách. Koncem srpna získal Rákoczi Nitru, koncem října Košice a 17. listopadu 1704 Jan Bottyán, který mezitím přešel také na Rákocziho stranu, obsadil i s pomocí francouzských vojenských inženýrů Nové Zámky. Začátkem prosince pak kapituloval Prešov. Tyto Rákocziho úspěchy donutily císaře Leopolda, aby se pokusil uzavřít mír. Jednání však k míru nevedla a navíc Rákoczi dostal od svého spojence Ludvíka XIV. finanční podporu, několik francouzských dělostřeleckých odborníků a vojenských inženýrů a pokračoval v boji.

       Heister chtěl ještě v prosinci 1704 vysvobodit z obklíčení Leopoldov, ale Rákoczi na čele svých vojsk se ho pokusil zastavit u Trnavy. Rákoczi disponoval s 12000 jezdci a 7800 pěšáky, ovšem měl pouze 6 děl. Heister měl přibližně stejně mužů, ale měl čtyřikrát více děl. Bercsényi měl vést do útoku pravé křídlo a levému velel hrabě Esterházy. Pěchota byla zatlačena do středu bojové zástavy. Heister rozestavil své řady podle dobového zvyku do pravidelného obdélníka. Útok na levé křídlo císařských vojsk začalo Bercsényiho jezdectvem a pěchotou a mělo úspěch. Kuruci vnikli do nepřátelských řad a vítězství se zdálo býti na dosah. Ovšem část kuruců začala také plenit císařský tábor a Heister s dragouny zaútočil na pěchotu. Téměř zničené německé jezdectvo se taktéž vzpamatovalo a napadlo Bercsényiho plenící jezdectvo. Navíc jeden Rákocziho pluk složený z Němců zradil a přešel na císařskou stranu a začal odstřelovat sousední kurucký pluk. Rákoczi se stáhl do Šintavy a netrpělivě očekával příchod Károlyiho. Heister vtrhl do Trnavy a poté osvobodil z obklíčení Leopoldov. Především nedisciplinovanost a také zrada německého pluku měla za následek porážku povstalců v prozatím největší bitvě v Horních Uhrách.

       Ani mezinárodní situace se nevyvíjela pro Rákocziho a jeho spojence příznivě. Bavorsko-francouzské oddíly, které měli ohrozit Vídeň ze západu utrpěly několik porážek – především v létě 1704 u Höchstädu a plány na spojení se tak rozplynuly. Přesto však byli kuruci stále v nástupu a začátkem roku 1705 dobyli po půldruhém roce pevnost Satu Mare. Rákoczi zmobilizoval své síly především z jezdectva, které se na rozdíl od pěchoty téměř celé zachránilo a několikráte kuruci vpadli až na Moravu, vypálili Holič i Hodonín a dostali se až za Břeclav. Na druhé straně Heister vyvolával svou krutostí jen odpor a nevoli a když kromě jen tak tak vybojovaného vítězství u Trnavy nemohl dosáhnout významnějších úspěchů, byl vystřídán hrabětem Pálffym a později generálem Herbevillem. Posledně jmenovanému se pokusil Rákoczi připravit past mezi Váhem a Dunajem poblíž Šintavy. Herbeville sice skutečně napochodoval do pasti, kterou připravili francouzští inženýři v podobě systému příkopů, ale Rákoczi zde podcenil schopnosti „starého dragouna“ a přecenil schopnosti svých velitelů. Zklamal zde Bercényi a Gabriel Géci, kteří byli pověřeni obchvatem a poté když se pokusil Rákoczi zastavit Herbevilla táhnoucího na Sedmihradsko u Vlčkovic, zklamal opět Bercsényi i Esterházy a Herbevillovi se opět podařilo vyklouznout. Poté se pokusil zastavit postupující císařské oddíly, které se zatím stále vyhýbaly přímému boji u Budmeric, ale zde zklamala i výzvědná služba a Herbeville zaútočil na Rákocziho z jiné strany než to původně kuruci očekávali. Rákoczi ustoupil a přesto, že jeho ztráty byli jen malé, neměly tyto události dobrý vliv na kuruckou armádu. V září 1705 Rákoczi svolal do Sečan sněm, na kterém se zúčastnili zástupci 25 stolic. Sněm měl posoudit mírové návrhy císařského dvora a řešit další případný postup. Srazily se zde však názory dvou táborů. Tábor magnátů a vysokého kléru s táborem zemanů, měst a vojáků, který podporoval centralizační úsilí Rákocziho. Obě skupiny však nakonec odmítly návrhy nového císaře Josefa I.. který vůči Uhersku a povstalcům měl přívětivější postoj nežli jeho předchůdci. Dne 17. září zvolili přítomní Rákocziho za vůdce konfederačních uherských stavů a Rákoczi se zavázal chránit svobodu vyznání třech uznávaných církví v Uhrách – katolíků, evangelíků a kalvínů.

       Ještě v době zasedání sečanského sněmu generál Herbeville po doplnění svých vojsk postupoval na Sedmihradsko. Rákoczi se pokusil zastavil císařské vojsko u Zsibó, ale neúspěšně. Károlyi, který se držel v týlu nepřítele do bojů nezasáhl, a tak 15 tisícové vojsko s převahou v dělostřelectvu podlehlo asi 16 tisícové císařské armádě. Císařští se dostaly do číselné převahy a také ji využili. Rákoczimu se poté už nikdy nepodařilo upevnit zcela svou moc v Sedmihradsku. Naopak kurucké vojenské akce v Zadunajsku byly úspěšnější, neboť Jan Bottyán odtud vytlačil za 6 týdnů císařské vojsko. Roku 1706 se podařilo Rákoczimu opět za přispění francouzských inženýrů přinutit ke kapitulaci Ostřihom. Brzy na to ho ovšem zase ztratil, když Šimon Forgách neposlechl jeho rozkaz, aby vázal síly nového hlavního velitele císařských vojsk hraběte Stahremberga u Prešpurku a na vlastní pěst vtrhl na Moravu. Jan Radič a Tomáš Ese se zatím připravovali na obranu Košic kam se blížil ze Sedmihradska císařský generál Rabutin. Ten započal odstřelovat hradby města, ale bez úspěchu a před blížícím se Rákoczim odtáhl s vojskem k Budínu. Zde se také na začátku roku 1707 shromažďovala císařská vojska, aby zaútočila na Zadunajsko, a tak zabránila ustavičným kuruckým vpádů hlavně do Rakouska a Štýrska. Očekávání Vídně se však nesplnilo a Rákoczi ihned využil Rabutinova odchodu ze Sedmihradska a téhož roku se na sněmu v Marosvásárhelyi (Tirgu Mures) nechal zvolit sedmihradským knížetem. Sněm vyhlásil odtržení Sedmihradska od Habsburků a Rákoczi dostal zplnomocnění řešit zahraničně-politické otázky země. Sněm odsouhlasil i konfederaci s uherskými stavy na čele s Rákoczim. Poté musel Rákoczi začít řešit řadu především hospodářských problémů, které se množily. Dlouhotrvající boje vyčerpávaly Uhersko. Za nové měděné mince – libertáše, které nechal Rákoczi razit, se nedalo téměř nic koupit. Některé stolice se odvolávaly na špatné hospodářské poměry a odmítaly plnit Rákocziho vojenské požadavky, anebo je plnily zdlouhavě. Od Francouzů nedostával Rákoczi dostatečnou podporu a navíc Francie požadovala jako záruku za pomoc v odboji sesazení Habsburků z uherského trůnu. To se nakonec podařilo na sněmu, který se konal roku 1707 na ónodském poli. Zde byli nejdříve popraveni zástupci Turčanské stolice, neboť Turec poslal Rákoczimu a vícero městům list, ve kterém shrnul protesty severozápadních stolic proti vysokým daním, clům a monopolistickým nařízením a turčanští vyslanci na sněmu propagovali uzavření čestného míru. Dále se zde přijalo nařízení zkonfiskovat majetek té části šlechty, která do dvou měsíců nepřijme usnesení sněmu a nepřidá se ke konfederaci uherských stavů. Sněm pak především odhlasoval všeobecné zdanění a sesadil Habsburky z uherského trůnu. Uherská koruna byla poté nabídnuta bavorskému kurfiřtu Maxmiliánovi II. Emanuelovi z rodu Wittelsbachů a sám Rákoczi doufal, že bude zvolen polským králem. První z těchto plánů však skončil nezdarem a ani polský sen se nakonec neuskutečnil.

        Rok 1708 pak znamenal zásadní a definitivní zlom v Rákocziho povstání. Začátek roku se nesl v duchu úspěšného politického roku předminulého. Kníže se připravoval na výpravu do Slezska, aby jednak připravil cestu na uherský trůn pruskému následníkovi trůnu Fridrichu Vilémovi I., jehož otec pruský král Fridrich I., přislíbil Rákoczimu pomoc, a jednak aby přinutil k povstání slezské protestantské stavy. Ovšem dříve nežli mohl vůdce povstání realizovat své plány, odehrálo se několik vojenských událostí, které úplně změnily knížecí plány i celkovou vojenskou situaci. Vítězství císařských vojsk u Turína roku 1707, kde se bojovalo o španělské dědictví, uvolnilo vojenské síly pro domácí frontu. Kuruci na začátku roku vpadli několikrát do Rakouska a na Moravu a posádku bránící Vsetín dokonce porazili na hlavu. Zajali i generála Stahrenberga, bratra bývalého hlavního císařského velitele v Horních Uhrách. Tyto počáteční úspěchy však jen znamenali předehru velké a rozhodující bitvy, která se odehrála u Trenčína.

       Ze strategického hlediska znamenal Trenčín v případě výpravy do Slezska a na Moravu důležitý opěrný bod. Rákoczi tedy 2. srpna 1708 pod Trenčínským hradem očekával příchod císařských oddílů, na čele kterých opět stál nelítostný Heister. Rákoczi měl asi 15000 vojsko a 14 děl, naopak Heister disponoval 8000 jezdci. Na pravém křídle kuruckých vojsk stálo lehké jezdectvo pod velením hraběte Pekriho. Střed armády tvořilo německé jezdectvo a němečtí a polští karabiniéři. Ve středu stálo také dělostřelectvo pod velením plukovníka La Mothe. Heister měl horší pozici, a tak se chtěl přemístit. Rákoczi využil tuto chvíli a nařídil Pekrimu, aby zaútočil. Pekri, šlechtic původem ze Sedmihradska se však jako velitel moc nevyznamenal. Zaváhal a vydal nesmyslný rozkaz k ústupu a způsobil obrovský zmatek, který využil ostřílený císařský velitel Pálffy a zaútočil na Pekriho. Toho nerozvinuté jezdectvo se dalo na bezhlavý útěk. Mezitím se rozvinul boj na vícero místech a Rákoczi se snažil vše zachránit a podařilo se mu i střídavě zaznamenat úspěch. Ovšem to už Pekriho pravé křídlo vneslo zmatek do řad kuruců. Rákoczi ještě poslal na pomoc Pekrimu německý jezdecký oddíl karabiniérů, ale ti už postup císařských vojáků nedokázali zastavit. Rákoczi se stále chtěl i svou osobní přítomností v boji pokusit o zvrat. Před jeho zajetím ho však zachránila jen udatnost jeho osobní stráže. U Trenčína byla poražena nejkvalitnější kurucká armáda. Padlo zde 3000 kuruců, asi 500 jich bylo zajato a Rákoczi přišel o dělostřelectvo. Poté Heister postupoval bez odporu a obsazoval pevnosti, hrady i města. Rákocziho opustili někteří bývalí velitelé a šlechtici, mezi nimi i vždy bojechtivý Očkai.

       Na podzim roku 1708 docházelo ještě k dalším bojům, ale iniciativu stále přebírali císařští velitelé. Předvoj kuruckých vojsk se v tomto období zdržoval pevně v Novohradě. Větší iniciativu ještě převzal Jan Bottyán, který obsadil Modru, Pezinok, vpadl za Bílé Karpaty, porazil císařské oddíly u Galanty a získal na čas zpět Levice. Ovšem ani tyto úspěchy nezastavily celkový úpadek kuruců. K nedostatku financí, vojáků, vhodných velitelů a výzbroje se navíc přidal i mor. V následujících letech císařští velitelé v Horních Uhrách soustavně vytlačovali konfederanty na východ, takže ztratily i Zadunajsko. Začátkem roku 1709 Pálffy ovládl Oravu, Liptov a Turiec a jeho velitel Viard vpadl i do Spiše, ale získat Levoču se mu nepodařilo. Kuruci se pokusili získat v těžkých bojích zpět Liptov, ale marně. V druhé polovině roku 1709 Pálffy obklíčil Filákovo, ale před útokem Bercsényiho se stáhl do Zvolena. Generál Heister a Pálffy pak opět vtrhli přes Gemer do Spiše a zastavili se v prosinci 1709 před Kežmarkem. Do něho se již předtím stačil vrátit z Gdaňsku jeho rychtář Jakub Kray, který působil v diplomatických službách Rákocziho a pomáhal řídit obranu města proti císařským. 12. prosince začal rozhodující útok císařských vojsk. Po pětidenním odstřelování se podařilo císařským prolomit městské hradby a podpálit město. Porážka byla neodvratná. Dne 16. prosince velitel města Martin Lányi-Jacoby a jeho další představitelé kapitulovali. Heister začal vyhánět protestanty a vícero jich dal uvěznit. Lányho, Kraye a s nimi i dalšího představitele města Topertzera nechal tentýž den nemilosrdně popravit. Tím se hranice území ovládaného císařským vojskem posouvala stále více na východ. Začátkem roku 1710 se Rákoczi pokusil prorazit obrannou linii císařských vojsk a osvobodit Nové Zámky z obklíčení. Rákoczi ještě stále doufal, že nějaké výraznější vítězství by mohlo zlepšit tento nevábný stav. Připravoval se tedy přes Novohrad vpadnout do Horních Uher a posilnit obranu u Nových Zámků. 22. ledna 1710 jeho armádu, ve které bojovaly i švédské a polské pomocné oddíly však porazilo císařské vojsko a zpečetilo tak osud dalších Rákocziho pevností. Po téměř čtyřměsíčním obléhání pak v září 1710 Nové Zámky kapitulovaly a ještě předtím i Levoča, kterou bránilo 1500 kuruců. Rákoczi téhož roku také prohrál v bitvě u Romhány. Po Levoči kapitulovala i Spišská Nová Ves a koncem roku otevřela své brány i Krásná Hůrka, Bardějov a Prešov. Muráň a Košice odevzdali povstalci do dubna roku 1711. Nejdéle vzdoroval Rákocziho hrad Mukačevo, kde František Rákoczi ještě jako chlapec získával své první vojenské zkušenosti. Tento hrad však kapituloval až po podepsání míru.

       Rákoczi se ještě po pádu Nových Zámků snažil vést válku v Potisí, aby mír s císařem mohl uzavřít po připravovaných mírových jednáních v Evropě, nebo aspoň současně s nimi. Sám odešel do Polska, kde se ještě pokusil získat podporu pro svůj odboj od ruského cara. Po odchodu Bercsényiho z Uher, který byl pověřený diplomatickými úlohami, se hlavním velitelem kurucké armády stal Alexander Károlyi. S vědomím Rákocziho začal jednat o míru s novým hlavním císařským velitelem Janem Pálffym, který byl přístupnější ústupkům než jeho předchůdce Heister. Jednání o míru však dovedl do konce Károlyi už proti vůli samotného Rákocziho. 1. května 1711 na Majténském poli dvanácti tisícové kurucké vojsko složilo zbraně symbolickým odevzdáním 147 kuruckých zástav a přísahalo věrnost tehdy už dva týdny mrtvému císaři Josefovi I. Ještě ten stejný měsíc ratifikovali satumárský mír. Ten zaručoval amnestii všem Rákocziho přívržencům a účastníkům povstání, pokud do tří týdnů složí přísahu věrnosti panovníkovi. Tento bod se vztahoval i na samotného Rákocziho, který měl po složení přísahy dostat zpět své majetky i ve Vídni internované děti. Vůdce povstání však za svou osobu považoval podmínky míru za nepřijatelné. Panovník se zavázal, že nebude bránit svobodě vyznání a že sporné otázky týkající se země předloží uherskému sněmu. Uherský sněm v následujícím roce 1712 dosáhl, že panovník bude respektovat výsady uherské šlechty, uherská královská koruna zůstane v zemi, po vymření Habsburského rodu po meči bude volba nového uherského krále naslouchat uherskému sněmu a ten se sejde alespoň každé tři roky. Usnesení ónodksého i sečanského sněmu se zrušily. Otázku svobody poddaných, o které se mluvilo v době povstání, dával mír do pravomoce šlechty.

            Samotný Rákoczi byl v době satumarského míru již v Polsku a jak jsem již naznačil, odmítl nabídnutou amnestii. Vyhnul se dvěma atentátům, které mu připravili z Vídně, a nepřestával doufat v lepší obrat pro sebe, ale ten nepřicházel. Odešel do Francie a vedl čilou diplomatickou činnost. Po vypuknutí rakousko-turecké války roku 1717 přišel do Turecka a věřil, že zde najde podporu pro své politické cíle. Při mírových jednáních pak Vídeň žádala jeho vydání. A neboť politické zájmy byly důležitější než „čestná povinnost“ sultána ochránit Rákocziho, změnila se tato „čestná ochrana“ na skutečné vyhnanství na pobřeží Marmarského moře v městě Rodosto. Vůdce největšího stavovského povstání v Uhrách zde dožíval svůj život v nábožném rozjímání a při psaní vzpomínek. Zemřel ve věku 59 let 8. dubna 1735. Podle závěti mu srdce vyňali z těla a poslali do Paříže, kde ho uložili v grosboiském klášteře. Tělesné ostatky jeho přívrženci tajně pochovaly vedle jeho matky v jezuitském kostele v Cařihradu. Roku 1906 je převezly do Košic a za obrovského zájmu několika tisícového davu je pochovali v dómu sv. Alžběty.