VESTFÁLSKÝ MÍR, POVSTÁNÍ FRANTIŠKA WESSELÉNYIHO A KURUCÚ

       Vestfálský mír z roku 1648 znamenal nejen ukončení do té doby nejvyčerpávající evropské války, ale i utvoření základů pro nové mocenské poměry na kontinentu. Habsburkům se nepodařilo získat převahu v západní Evropě, realizovat své plány na sjednocení Německa a na obklíčení Francie. Naopak Francie dosáhla značných územních zisků, zčásti v zájmové oblasti Habsburků v jihozápadním Německu a rozšířila své hranice po Rýn. Francouzská diplomacie vysoce hodnotila fakt, že překazila Habsburkům jejich pokusy na podmanění německých knížectví. Politická roztříštěnost Německa a Itálie tedy zůstala. Pro Španělsko znamenal tento mír ústup do postavení druhořadé mocnosti. Mírovou smlouvou ve Vestfálsku byla definitivně uznaná samostatnost Holandska a Švýcarsko získalo nezávislost od říše. Z třicetileté války značně posilněný vyšel i francouzský spojenec Švédsko. Tento mír sice narušil světovládní plány Habsburků, ale nevyloučil je ze spolurozhodování o důležitých evropských otázkách. Habsburci museli i nadále čelit dvěma protivníkům: na západě Francii a na jihu Osmanské říši.

       Nejvýraznější příčinou sporů mezi Rakouskem a sultánem se stalo opět Sedmihradsko. Syn Jiřího I. Rákocziho, sedmihradský kníže Jiří II. Rákoczi, bez souhlasu turecké Porty zasáhl do severní války, aby získal polskou korunu. Turci ho nechali sesadit, a když se Rákoczi postavil na odpor, v bitvě u Kluže roku 1660 rozprášili jeho oddíly a Sedmihradsko se stalo tureckým vazalem. Císař Leopold I. se však nehodlal zříci jakožto uherský král svých nároků na Sedmihradsko a vojensky obsadil Satumarskou a Sabolčskou stolici. Podporoval zároveň bývalého Rákocziho přívržence Jana Keményie, který se postavil Turkům na odpor a dal se zvolit sedmihradským knížetem. Roku 1661 Turci Kéményie porazili a na sedmihradský stolec dosadili svého kandidáta Michala Apáffyho. Císařský generál Raimund Montecuccoli nato zareagoval tak, že obsadil Kluž a posilnil pohraniční pevnosti a hrady, které císařským vojskům přepustil Keményi. Následující jednání nevedla k žádnému úspěchu. Naopak, spory se vyhrotily dále a to v souvislosti s vybudováním pevnosti Zrinski Novigrad na levém břehu řeky Mureš. Urychlená výstavba této pevnosti chorvatským bánem Mikulášem Zrínským měla zabránit tureckým nájezdům na jeho majetky. Turci to považovali za porušení mírových podmínek a bojovný velkovezír Ahmed Köprülü na jaře 1663 vyhlásil Habsburkům válku. Velkovezír se pohnul přes Ostřihom na Nové Zámky. Do cesty se mu postavil 6. srpna 1663 u Šťúrova velitel Nových Zámků Adam Forgách. Bitva která se poté rozpoutala, probíhala zpočátku nerozhodně, ba na začátku bitvy se dokonce zdálo, že uherská a německá vojska zatlačí Turky. Zůstalo jen u snů. Forgách se zachránil útěkem a do Nových Zámků se vrátil údajně jen s devíti muži. Turci po tomto vítězství zanechali své posádky v Ostřihomu a Šťúrovu a postoupili pod Nové Zámky. Následující pád Nových Zámků měl dalekosáhlé následky. Začala řetězová ztráta další pevností. Turci velmi zpustošili Horní Uhry a přešli na Moravu, kterou taktéž ohněm i mečem pustošili a rabovali. V průběhu zimy se situace začala zlepšovat hlavně zásluhou vítězstvích Mikuláše Zrínského na jihu země. Navíc pád Nových Zámků vyvolal v Evropě velké obavy, čehož Habsburci šikovně využili, aby získali vojenskou i finanční pomoc a to především z Bavorska a Francie. Tato pomoc umožnila zkonsolidovat síly a přejít do protiofenzívy i na území Horních Uher. Pod velením schopného generála de Souchésa císařská a uherská vojska zvítězila nad Turky u Žarnovic a Hronském Beňadiku. Dne 20. července 1664 se mezi spojenými císařsko-uherskými vojsky v počtu asi 30 000 mužů a Turky, rozpoutal rozhořčený boj nedaleko Levic. Zvítězila spojená vojska generála de Souchésa a Turci se dali na útěk. Deset dní po této bitvě byl uzavřen mír u Vasváru mezi Turky a Habsburky, ale byl přes vojenské úspěchy císařské strany roku 1664 velmi nevýhodný, často nazýván jako „hanebný“. Tento mír vyvolal především mezi uherskou šlechtu velké rozuzlení, neboť potvrzoval Turkům i přes jejich pozdější porážky velké zisky na úkor Uher a uherského lidu. Císař Leopold I. uzavřel mír u Vavsáru proto, neboť měl jiné zahraničně-politické zájmy. Chtěl si jen zabezpečit klid na jižních hranicích, aby se mohl soustředit na mocenské problémy v západní Evropě. K uzavření míru ho také nutil nedostatek financí na udržování protitureckých pevností a bojové pohotovosti a vydržování polních vojsk.

       Není tedy divu, že Vasvárský mír vyvolal mezi uherskou šlechtou velkou nevůli. Šlechta se snažila získat nazpět své majetky na území zabrané Turky a uherský lid doufal v úplné vyhnání Turků z uherských zemí. Přitom vojenské úspěchy z roku 1664 se zdály být v tomto ohledu slibné. „Podivný mír“ byl v Uhrách oprávněně chápán jako nezájem Vídně o uherské problémy. Přitom nešlo jen o uherský, ale spíše celoevropský problém, přinejmenším středoevropský. Uherské šlechty se dotklo, že nebyla zastoupená při mírových jednání a nesouhlasila ani s mírovými podmínkami. Uherské stavy protestovaly, že podmínky míru Turci stejně nedodržují a pokračují v menších kořistnických výpravách. Stěžovaly si na vojenskou politiku panovníka, která omezovala uherskou šlechtu, aby získala vysoké vojenské funkce. Uherská šlechta byla vytláčena i z politických pozic a její vliv na řízení vnitřní správy země byl ve značné míře omezený. Absolutistické úsilí Vídně se projevovalo i v hospodářské oblasti, jako například ve snaze podřídit uherskou ekonomiku rakouským zájmům, ovládnout výnosný uherský obchod s dobytkem apod. Centralizační úsilí dvora narazilo tentokrát na odpor uherských magnátů a šlechty, a to bez rozdílu náboženského vyznání. Odpor stavů vůči Habsburkům měl už v tomto období značné odlišnosti od protihabsburského stavovského odboje z první poloviny 17. století. Nyní se už šlechta stále otevřeněji domáhala nejen boje za náboženskou svobodu, ale i svých politických, stavovských a vojenských požadavků. Uherská katolická a protestantská šlechta začala mít stejné cíle a požadavky. Základnou protihabsburského odporu a politického úsilí uherské šlechty přestávalo být Sedmihradsko, které se po dosazení Michala Apáffyho na sedmihradský stolec stalo vazalem Porty. V opozici, která se formovala proti vídeňskému dvoru, se začaly rodit i náznaky uherského stavovského patriotizmu. Jeho nejvýraznějším představitelem se v tomto období stal chorvatský bán Mikuláš Zrínský. Pokoušel se vytvořit dostatečně silné uherské vojsko, které by bylo schopné čelit tureckým útokům, nebo dokonce zatlačit tureckou moc za hranice země vlastní silou. Do čela otevřeného projevu odporu se pak po nešťastné smrti Mikuláše Zrínského postavil r. 1664 sám uherský palatin František II. Wesselényi.  

       František Wesselényi byl synem župana Středosolnocké stolice a sriemského bána Štěpána Wesselényiho. Štěpán byl přívržencem císařského dvora a byl také za to často odměněn a získal i titul královského stolníka. Taktéž František stál na straně krále a za své zásluhy získal i hraběcí titul. Byl schopný nejen jako voják, ale i jako vzdělaný a společenský muž. Získal ohromné majetky a stal se hlavním kapitánem hornouherských vojsk. R. 1655 získal i nejvyšší možnou hodnost – úřad uherského palatina. Po uzavření „hanebného míru“ s Turky r. 1664 se stal naopak hlavní odpůrcem a kritikem Leopolda I. a postavil se do čela nespokojenců. Ihned začal na přípravách otevřené vzpoury a hledal spojence v širokém okolí i v zahraničí. Do tohoto povstání se zapojila vedle mnoha mocných magnátů i střední šlechta a zemané. Mezi přední představitele patřili vedle již zmíněného Wesselényiho také Petr Zrínský, zemský soudce František Nádasdy, Štěpán Thököly, František I. Rákoczi, František Frangepán i arcibiskup Jiří Lipai, dále E. Tattenbach ve Štýrsku a Karel z Thurnu v Gorici a mnoho dalších. Bohužel defacto ještě během příprav r. 1667 zemřel palatin Wesselényi a samotní vůdcové hlavně po jeho smrti nebyli jednotní. Hledali pomoc a podporu v zahraničí. Jednání s Francií však nepřineslo žádné výsledky, a tak se prostřednictvím Appafyho obrátili na tureckou Portu. Během těchto taktéž neúspěšných jednání r. 1668 však došlo i k prvnímu a ne poslednímu vyzrazení plánů povstalců. R. 1669 vyrazil generál Špork na čele asi dvacetitisícové armády potlačit šlechtické povstání, které už začalo v Abovské, Zemplínské, Šarišsé a Spišské stolici. Povstání však ztroskotalo dříve, než tam Špork dorazil. Pokusy o odpor nebyly pořádně domyšlené a protihabsburské povstání uherských magnátů bylo ještě v zárodku r. 1669 odhalené. Císařský generál poté do všech významnějších hradů dosadil německé posádky, takže koncem léta už ve všech hornouherských hradech kromě Muráně byly německé stráže. V Levoči a Prešpurku začaly svoji činnost soudy pod předsednictvím hraběte Rottala. Na dvatisíce lidí bylo zatčeno, ale po čase většinu propustili. V dubnu r. 1670 Zrínského, Frangepána, Nádasdyho a Tattenbacha přes veškeré intervence ze zahraničí, mezi nimi i papeže, ve Vídni popravili. Lipaie a Thökölyho zachránila od popravy jen jejich předčasná smrt. Rákoczi se vykoupil za obrovské výkupné a přispění své matky, která přenechala jeho hrady německému vojsku. Vídeňský dvůr využil naskytnutou příležitost na frontální útok. A skutečně. Začali represálie – hromadné procesy, popravy, pronásledování a hlavně konfiskace majetku. Jen na jednom zasedání tajné rady odebrali bývalým majitelům 11 hradů, 70 zemanských kurií a 367 usedlostí. Tito majitelé, samozřejmě, potom jen rozšířili počet utečenců a stali se zapřísáhlými nepřáteli císaře a vykonavatelů jeho vůle. Uherská stavovská ústava byla zrušena a vládu v zemi převzala osmičlenná komise na čele s velmistrem řádu německých rytířů J. G. Ampringenem. Vojenských funkcí se ještě ve větší míře zmocnili cizinci. Tento útlak vyvolal různé formy třídního odporu a utváření zbojnických družin, hlavně v hornatých oblastech Horních Uher, individuální odpor proti zeměpánům, místní vzpoury a vzpoury menších oblastí. S hospodářským, sociálním a politickým útlakem šlo i o omezování náboženské svobody. Vídeň využila skutečnost, že na protihabsburském povstání uherské šlechty se zúčastnili i protestanti a sáhla ke svému programu rekatolizace. Protestantské duchovní, kteří neutekli, ale dostavili se před prešpurský soud a odmítli podepsat revers, uvrhli do vězení, část z nich potom poslali na nucené práce a nebo na galeje. Mnozí, v první řadě ti, které postihly císařské soudy, nové nařízení a zásahy vojska, utekli za hranice, hlavně do Sedmihradska a Německa. Šlechtici a zemané, většina mezitím již odsouzených prešpurským soudem „iudicium legate“, shromažďovali okolo sebe tyto ozbrojence – kuruce. Toto pojmenování vzniklo z latinského slova „crux“ = kříž, považujíc kuruce vlastně za jakési následovníky Dószova křižáckého vojska. Jádro kuruckých ozbrojenců tvořili bývalí hradní vojáci, které od r. 1670 v Uhrách hromadně propouštěli. K nim se potom přidávali hajduci a poddaní, dále studenti, protestantští kazatelé atd. V mimořádně velkém počtu byli mezi kuruci zastoupení drobní zemané, nižší i střední šlechta, což vyplívalo i z celkového smýšlení kuruců. Považovali se za jakýsi vojenský stav a velmi často opovrhovali poddanými, přesto, že mnozí z nich stáli v jejich řadách. Tito „poddaní“ kuruci s omezenými kulturními a společenskými hodnotami nebyli příliš na území, kde právě operovali oblíbení a vítaní, neboť právě poddaní a drobní zemané často rabovali, vraždili a pustošili, vidíc v tom možnost zbohatnout. Kuruci žili především v pohraničních oblastech Sedmihradska, Turecka a Uherska.

       Jejich první významnější vpády na území Horních Uher podnikli za tiché podpory sedmihradského knížete Michala Apáffyho roku 1672. V druhé polovině srpna zaútočili dvě skupiny pod velením Adama Ibrániho, Gabriela Kenedeho a Štěpána Petröciho a získali některá města v Zátisí. Hornouherský císařský kapitán Paris Spankau vytáhl proti jejich centru v Debrecíně, ale před přesilou brzy ustoupil ke Košicím. Počet kuruců se rychle rozrůstal. Překročili Tisu a v Abovské a Zemplínské stolici se k nim přidávalo hlavně domácí protestantské obyvatelstvo. Nějaký čas obléhali Onód a Tokaj, ale brzy si uvědomili, že bez silnějšího dělostřelectva si s pevnostmi neporadí. Proto poté mocnější hrady obcházeli. V září 1672 se houfy kuruckých vojáků sjednotily a jejich počáteční úspěchy podnítili i vlivného sedmihradského magnáta Michala Telekiho, že vytáhl do pole a pokusil se získat císařskou pevnost Satu Mare. Byl však poražen. Samotní kuruci pod velením Matyáše Suhaie a Petröciho zvítězili mezitím v několikahodinové bitvě u Hanisky, kde rozbili Spankauovi německé šiky a velkou část jeho žoldnéřů pobili. Spankau se se zbytkem svých oddílů stáhl za hradby Košic. Touto bitvou si kuruci otevřeli cestu do Abovské, Turnianské, Gmerské a Šarišské stolice a procházeli i do Spíše. Kurucký oddíl pod velením Kašpara Piky pronikl vedlejšími cestami až na Liptov a Oravu a za pomoci místního obyvatelstva se zmocnil Oravského hradu a jeho okolí. Kuruci zde však dlouho nezůstali. Už začátkem září 1672 začali ve Vídni připravovat protiúder. Dva vojenské sbory pod velením generálů Šporka a Cobba se vydaly proti povstalcům. Cobb měl asi desetitisícové vojsko, z toho asi čtyři až pět tisíc jezdců pod velením Pavla Esterházyho. Kuruci před nimi ustupovali k sedmihradským hranicím směrem na jihovýchod. Na Oravě zůstal osamocený Kašpar Pika, proti kterému se vydal generál Špork. Velitel stráže Oravského hradu Pikovi otevřel brány hradu, ale německá posádka se k němu nepřidala. Odtud Pika vzbouřil široké okolí a ve značné míře bránil Šporkovi ve styku se Slezskem. Poté se pokusil klást s pomocí místního protestantského obyvatelstva císařskému vojsku odpor, ale marně. Po potlačení Pikova povstání dal Špork samotného Piku, velitele stráže Oravského hradu a 24 rychtářů okolních vesnic po různých mučeních za živa napíchnout na kůly. Potom se všude začaly zavádět staré pořádky. Vídeňský dvůr se dal do uskutečňování svých absolutistických plánů. Již v r. 1670 se započaly soudy a pronásledování světské i církevní protestantské aristokracie jako i protestantského lidu a v této době (r. 1673) sáhla katolická reakce, jejíž duší byl arcibiskup Szelepcsényi, biskupové Kollonich a Bársony i k drastičtějším opatřením. V září 1673 se v Prešpurku konal soud s prvními 33 protestantskými knězi, které obvinili z urážení katolického náboženství, a tím i s urážením jeho císařského veličenstva, se spojením s Wesselényiho povstáním. Většina z nich odešla do vyhnanství. O rok později už vyzvali všechny protestantské duchovní, aby se dostavili před prešpurský soud. Většina z 350 kněží po vězení a mučení v pevnostech v Leopoldově, Komárně, na hradě Branč a v Eberhardě konvertovala. Asi 50 kněží, kteří odmítli přestoupit na katolickou víru pak poslali až do Neapole a prodali na galeje. Horní Uhry prožívali svou Bílou Horu. Mezi nejvýznamnější protestantské a kulturní představitele, kteří byli odsouzeni patřili Daniel Sinapius Horčička, Štěpán Pilárik, Tobiáš Masník, Jan Simonides a krupiňský rektor Jiří Lány, kterému se podařilo na území Itálie z transportu utéci a poté emigrovat do Saska a další.

       Kurucký odboj však nebyl ani zdaleka potlačený. Vůdcové kuruců navazovali spojení s Francouzi, Poláky, a Turky. Francouzská diplomacie usilovala využít kurucké hnutí na to, aby vázalo alespoň část habsburských sil na jihovýchodních hranicích. Francouzi podporovali kuruce i finančně. Na dosáhnutí větších vojenských úspěchů však tato pomoc nedostačovala, a tak francouzská diplomacie usilovala zabezpečit i podporu Sedmihradska a Polska. Roku 1676 se situace kuruců začala zlepšovat. Od Ludvíka XIV. dostali i přímou vojenskou pomoc a pomocné francouzsko-polské oddíly spolu s kuruci porazili císařského generála Schmidta v Maramurešské stolici. Vídeň nedocenila vážnost situace v Uhrách a kurucké hnutí se snažili využít různé politické síly ve svůj prospěch. Po nástupu Kara Mustafy do funkce velkovezíra r. 1676 se začal měnit také postoj Turecka. Porta dala souhlas Sedmihradsku k menším vpádům do Uher a poskytla kurucům nevelkou vojenskou pomoc. Důležitá změna nastala i uvnitř kuruckého tábora. Na jeho čelo se už od r. 1678 dostal mladý Imrich Thököly, kterému se dařilo sjednocovat roztříštěné kurucké skupiny a tyto postupně izolovat od vlivu sedmihradské politiky a ambiciózního Telekiho. Thököly pak započal otevřené povstání proti Habsburkům.