POVSTÁNÍ JIŘÍHO I. RÁKOCZIHO A ŠVÉDSKÝ SPOJENEC

   Jiří Rákoczi, byl to on, který utrpěl porážku u Humenného od Drugeta v době, kdy se Bethlen spolu s českými a moravskými stavy pokoušel oblehnout Vídeň. Jako vojenský velitel skutečně moc nevynikal a v době bojů se dopustil jako vojevůdce vícero taktických chyb, ba v souvislosti se zmeškáním včasného nástupu na pomoc Švédům roku 1645 se dopustil i strategické chyby. Byl až příliš opatrný a nerad riskoval. Přitom řízení vojenských akcí nepouštěl z ruky, a tak omezoval i iniciativu svých vojensky schopnějších velitelů. Byl spíše politikem a především mužem se značnými osobními a vladařskými ambicemi, tvrdý, často krutý.

   Byl synem sedmihradského knížete Zikmunda Rákocziho. Od Bethlena získal v době povstání titul hlavního hornouherského kapitána a později se stal velitelem jednoho z Bethlénových sborů. Když se po Bethlenově smrti vlády ujala jeho mladá manželka Kateřina Brandenburská a její švagr, Bethlenův mladší bratr Štěpán, došlo k vnitřnímu zápasu o moc, z kterého vítězně vyšel právě Jiří Rákoczi. Najal si vojsko, získal podporu Turků, a tak ho sněm 26. listopadu 1630 zasedající v Sighisoári zvolil za sedmihradského knížete. Sedmihradská šlechta chladnokrevně opustila jeho rivala, už předtím zvoleného Štěpána Bethlena, a dala své hlasy vojensky silnějšímu. Rákoczi se ujal moci tvrdou rukou. Udělal všechno pro to, aby se zbavil případných uchazečů o trůn a proti Štěpánu Bethlenovi roku 1636 zasáhnul vojensky. Potlačil všechny projevy odporu a zlomil moc sedmihradských stavů. Využíval pak své postavení a bohatství k zvelebení svých majetků mnohdy nevybíravým způsobem. Byl nejzámožnějším protestantským velmožem Horního Uherska a jedním z nejbohatších mužů v Uhersku vůbec. Disponoval takovými finančními prostředky, které mu umožňovaly vydržovat si velké vojsko. Rákoczi měl zásluhu i na budování sedmihradského a uherského dělostřelectva. Tuto vojenskou sílu také hodlal využít v boji proti Ferdinandovi III. Habsburskému.

    Jeho povstalecký osud se začal tvořit na východě Horních Uher, když jako dědic a zeměpán svých tamních majetků ještě roku 1632 prostřednictvím svých vojáků zapříčinil rozhodující porážku ozbrojených rolníků právě tehdy, když tito vkládali velké naděje do jeho protihabsburských plánů i do něho samého. Postavení poddaných se za poslední léta velmi zhoršovalo. Předkládali své stížnosti, prosby a zároveň poukazovali na svou bídu. Situaci v značné míře zhoršovaly ničivé války, které již od první třetiny 16. století téměř soustavně pustošily krajinu. Není divu, že se poddaní vícekrát vzbouřili. Jedno z nejznámějších povstání se uskutečnilo v letech 1631-1632, kdy bezprostředním popudem k jejich vystoupení byly činy vojáků uherského palatina a přívržence císaře Mikuláše Esterházyho, který se nevzdával myšlenky vypořádat se s Jiřím I. Rákoczim se zbraní v ruce a získat sedmihradský stolec. Esterházy si najímal žoldnéře z Uher, ale tito nebyli k místnímu obyvatelstvu o nic lepší, než cizí žoldnéři. Poddaní se rozhodli společně bránit a v srpnu 1631 se sešli ve velkém počtu v Gönci a začali se organizovat v tzv. sedlácké stolici. Záminkou na jejich potlačení měli být zvěsti o jejich spojení s Turky a podpoře Rákocziho. Přesto, že poté skutečně dokonce došlo k jakémusi bláhovému vyjednávání s tureckou pomocí, pro samotné poddané v Uhrách se zdála reálnější skutečně eventuelní podpora od sedmihradského knížete. Nebylo tajemstvím, že Rákoczi se připravuje na vojenské zúčtování s Esterházym. Podpora ze strany poddaných by byla v případě Rákocziho vpádu do Uher neocenitelná. Rákoczi přesto odmítl vyjednávat s povstalci osobně a jen přes své prostředníky s nimi navázal kontakt. Později jim dával vyhýbavé odpovědi, ze kterých se dalo jen vyrozumět, že v pravý čas vojensky zasáhne a podpoří povstalce. Mezitím se situace mezi povstalci a Mikulášem Forgáchem, který se stal novým hornouherským hlavním kapitánem, začala vyostřovat. Forgách vylákal vůdce povstalců, kapitána sedlácké stolice Petra Csaszára do Košic, zde ho dal zatknout, mučit a nakonec rozčtvrtit. Hlavní velení po Csaszárovi převzal radikálnější Ambrož Nagy. Když pak povstalci obklíčili Košice a začali přepadávat kašťele a majetky šlechty, ta začala dělat přípravy, aby hnutí potlačila. Šlechtická pohotovost však proti povstalcům nezasáhla. Předešel jí ten, který podle úvah měl být podněcovatelem a spojencem povstalců, sedmihradský kníže Jiří Rákoczi. Začátkem dubna 1632 Rákocziho velitelé překvapili povstalce. Když vojáci použili děla, nastala mezi povstalci panika a dali se na útěk. Tato bitva zpečetila osud povstání, kterého se společně zúčastnilo hornouherské i dolnouherské rolnictvo. Palatin Esterházy pak předložil císaři a uherskému sněmu návrhy na zrušení možnosti poddaných svobodně se stěhovat. Rákoczi zde dal přednost svému šlechtickému původu a ochraně svých majetků, před možností spojení s povstalci a rychlím zúčtováním s Esterházym přesto, že si uvědomoval, že Habsburci, jakmile se jim uvolní ruce, budou se snažit rozšířit svůj vliv na území Sedmihradska.

   To už v době rolnického povstání potvrzovaly i Esterházyho útoky. Proto si Rákoczi už od svého nástupu na sedmihradský stolec snažil mezinárodně, vnitřně i vojensky posílit své postavení a získat strategickou výhodu v tom, že si zvolí vojenský nástup. Vhodných chvil, jak se zdálo, bylo v posledních fázích třicetileté války více. Ale buď ztroskotala jednání s možnými západními mocnostmi, anebo vojenská připravenost a situace v Uhersku se nezdály Rákoczimu dost příznivé. Už roku 1631 navázal kontakty se Švédy a Francouzi. Ti začali boj proti Habsburkům na široké frontě – ve Španělsku, Itálii, Holandsku i Německu. Utvořili novou protihabsburskou koalici, ve které při Francii a Švédsku bojovali i Holandsko, Savojsko, Benátky a Mantova. Vhodná situace pro Rákocziho vznikla až počátkem čtyřicátých let, kdy císařské zbraně byly vázané na západě a Švédi přešli pod velením nového velitele Torstensona do nové ofenzívy. Torstenson několika skvělými vítězstvími dokázal své vůdcovské nadání. Na jaře 1642 vnikl do Slezska, u Svídnice porazil císařskou armádu a pronásledoval jí až na Moravu. V červenci Švédi u Holešova opět zvítězili a dobyli Olomouc, která se stala jejich základnou na Moravě. V létě 1643 dobyli další města a tyto úspěchy podnítily Rákocziho k větší aktivitě. Od srpna se už vážně připravoval na vojenský vpád do Uher a na spojení se Švédy na Moravě. V prosinci získal souhlas na vojenskou výpravu i od Turků.

   Absolutistické úsilí císařského dvora a důsledky protireformačního tlaku těžko snášelo protestantské obyvatelstvo. Rákoczi rychle pochopil situaci a začal vystupovat jako ochránce uherských protestantů. Na čele protireformační misie v Uhrách stál arcibiskup Petr Pazmányi. Získával nejvlivnější velmože pro římskokatolickou církev, a tak rozšiřoval pole protireformace. Už na sněmu roku 1635 tvořili protestanti menšinu, přesto měli ještě silné pozice. Proto chtěl také Rákoczi rychle využít i nespokojených poddaných. Jeho vojenský plán byl jednoduchý: s pomocí svých přívrženců v Uhrách rychle postoupit k moravským hranicím, spojit se se Švédy a společně s nimi postupovat. Když Rákoczi začal protihabsburský odboj roku 1644, v koutku duše doufal, že rozšíří svou moc až na celé Horní Uhry, nebo dokonce spojí celé Uhersko ze Sedmihradskem pod svou vládu. Sedmihradsko v této době bylo ještě stále pod vlivem Osmanské říše a uherská šlechta jako většinový vlastník sedmihradské půdy žijící na tomto území byla nucena složitá a důležitá rozhodnutí vždy konzultovat s tureckou Portou. Stále více bylo ale jasné, že k opětovnému připojení Sedmihradska k Uhrám nepůjde bez Habsburské pomoci. Přesto řada uherské šlechty vkládala do úsilí Jiřího Rákocziho (ale i předcházejícího Gabriela Bethlena) tajné naděje. Sedmihradská knížata však neměla ve svém protihabsburském úsilí štěstí na spojence. Když se v únoru 1644 Rákoczi na čele svého vojska pohnul z Alby Iulie, Torstenson už s hlavními švédskými silami ustoupil z Moravy, aby kryl své zázemí před útoky dánských vojsk. Ubezpečoval sice Rákocziho, že se vrátí na Moravu, kde zanechal posádky, ovšem hlavní strategický plán, který se zakládal na švédsko-sedmihradském spojení, utrpěl vážnou trhlinu. Na Moravě se ujaly iniciativy císařská vojska a Rákoczi nemohl spoléhat ani na moment překvapení, neboť jeho zdlouhavé přípravy byly v Uhrách známé a  císařští spojenci zde dělaly určitá protiopatření. Košický hlavní kapitán Adam Forgách nařídil pohotovost některých stolic a vydal instrukce na povolání šlechtické insurekcie. Na území Rakouska, Čech a Moravy se začaly soustřeďovat a přeskupovat císařská žoldnéřská vojska. Naproti tomu sedmihradské vojenské síly se začaly shromažďovat na vícero místech. Současně menší hajducké jednotky a posádky z Blatného Potoku vpadly do údolí Hornádu, aby zabránily posílení tamních pohraničních pevností císařským vojskem a zabránily soustředění oddílů Adama Forgáche u Szendrö. Jiné oddíly pod velením Jana Keménye obklíčily pevnost Satu Mare. Za krátkou dobu získal Rákoczi celé Zatisí a 12. března vešel do Košic. Vyslanci Prešova, Bardějova, Sabinova a východních stolic ho přišli přivítat, neboť se usilovaly zabránit především pustošení. Převážná většina šlechty na východě Horních Uher se mu podřídila a z části i poddaní protestantských pánů. Rákoczi stál na čele asi 40-tisícové armády, ze které asi tři čtvrtiny představovalo lehké jezdectvo. Dále disponoval asi s tisícem německých střelců, zbytek pěchoty tvořili sikulští a uherští pěšáci – kopijníci a měl celkem dobré dělostřelectvo.

   Jiří Rákoczi vyzval hornouherské stolice, aby ho podpořily a když Keményi získal i Satu Mare, v polovině března 1644 jeho vojska začaly postupovat na západ. Hlavním silám velel Jiří Kaproncai a dalším jednotkám Zikmund Rákoczi, Pavel Bornemisa, Gabriel Bakoš a Zikmund Korniša. Proti Rákoczimu byl v Horních Uhrách organizačními vojenskými přípravami pověřen Mikuláš Esterházy. Císařské jednotky se shromažďovaly v Hlohovci a v okolí Prešpurku. 8. března 1644 nařídil Ferdinand III. soustředit do Uher dvacet pluků v počtu 7200 jezdců a 2900 pěšáků a vyzval uherskou šlechtu plnit si své vojenské povinnosti. Za hlavního velitele žoldnéřských jednotek byl jmenovaný maršál Götz. Jeho zástupcem se stal generál Puchaim, osobně dobrý známý Rákocziho hlavního velitele Jana Keménye.

    Kaproncaiův předvoj narazil na císařské oddíly u Váhu a v stálém bojovém styku ustupoval k hlavnímu voji. Odtud vyrazil velitel na pomoc svým jezdcům, ale zasáhla ho smrtící kulka. V boji, který se poté rozpoutal, nakonec povstalci ustoupili. Neboť Kaproncai měl za úkol co nejrychleji se spojit se Švédy a to se mu nepodařilo, padly tak naděje na spojení se švédskými posádkami na Moravě. Pomstila se zde skutečnost, že Rákocziho jednotky postupovaly značně roztříštěně. Ústup Kaproncaiho sil měl kromě jiného za následek, že velitel filákovské pevnosti František Wesselényi, který se zavázal k neutralitě, nyní přešel na císařskou stranu. Nejschopnější z Rákocziho velitelů Jan Keményi postupoval přes Krupinu k Hronu, aby ochránil týl povstaleckých jednotek obléhajících Filákovo. Císařský generál Götz se v druhé polovině dubna 1644 pohnul s asi 12-tisícovým vojskem přes Nitru do Tekova. Hlavní úderní sílu tvořilo těžké německé žoldnéřské jezdectvo. Mezitím Keményi byl donucen před přesilou ustupovat, ale v povodí Iplu u Palanky se pokusil odtrhnout část císařských oddílů od hlavních sil a izolovaně je porazit. Akce se odehrála 5. května. Část jezdectva skutečně boj přijala, ale nemožnost odhadnout Keményho síly je donutila ustoupit. Ještě toho samého dne se dostali císařští střelci do boku Keményových vojáků a začali je ostřelovat. Nastala sice panika, ale díky nerozhodnosti císařských velitelů se povstalci zachránili od větších ztrát a následoval ústup. Po těchto neúspěších se Rákoczi soustředil na obranu hradů na východě a zároveň začal i jednat o míru. K uzavření výhodného míru však Ferdinandovi III. chybělo nějaké výrazné vítězství, a tak se Götz a Esterházy rozhodli dobýt Rákocziho nejdůležitější baštu – Košice.

   Košice bránil Urban Reöty, který dal Esterházyho vyslance uvěznit, když žádali, aby město vydal císaři. Měl dohromady s bojeschopnými obránci města kolem 4 tisíc mužů, zásoby na dlouhou dobu, a tak se rozhodl vydržet. Útok císařských na hradby byl neúspěšný, naopak, Reöty vyrazil zpoza hradeb a zahnal císařské vojsko. Esterházy nařídil zakopat se a požádal císaře o pomoc. Byl ve velmi zlé situaci – především mu chyběly potraviny. Obránci města podnikali výpady při kterých obsadili i některé okopy vybudované císařskými a vzdálené okolí kontroloval Rákoczi. Za takových podmínek nezbylo císařským velitelům nic jiného, než aby zanechali obléhání a ustoupili. Ferdinandova vítězná a rozhodující bitva se tak začala zdáti prozatím spíše nereálná. Esterházy ustoupil k Šariši a začal hrad obléhat, čekajíc přitom na posily, které verboval Štěpán Csáky. Csáky byl původně rivalem Rákocziho na sedmihradský knížecí stolec a po Rákocziho vpádu do Uher odešel do Polska a shromažďoval vojsko proti povstalcům. Esterházy očekával právě tyto posily. Mezitím Keményi a Bakoš pronásledovali ustupující císařské oddíly a Rákoczimu se podařilo rozprášit v Polsku naverbované jednotky císařského přívržence Jana Drugetha. Ovšem vzdal se pokusu k rozhodujícímu úderu proti císařským silám a raději se snažil zabezpečit okolní hrady a pevnosti, které ještě byly v císařových rukou. Z vojenského hlediska Rákoczi udělal chybu, kterou mu vyčítali i někteří jeho přívrženci, neboť morálka císařských vojáků byla malá a nastala příznivá situace k rozhodujícímu úderu. Rákoczi se však domníval, že bez švédské a turecké pomoci si vítězný postup trvale nezabezpečí. Zatím císařské voje ustupovaly k hornímu toku Nitry a u Bojnic rozložily tábor a čekaly na posily.

   V srpnu 1644 svolal Rákoczi do Košic sněm hornouherských stolic. Přišli zástupci třinácti stolic a pěti svobodných královských měst. Návrh pokračovat v boji podpořili i vyslanci Švédska a Polska, přičemž Torstenson nabídl Rákoczimu i švédské posádky některých moravských pevností. Sedmihradský kníže se tak rozhodl pokračovat v boji.

   Keményi, který kontroloval hlavní císařský tábor u Bojnic se pokusil nedaleko Prievidze překvapit císařské vojsko. Ovšem ti hlídali brody přes Nitru, a tak nebylo z překvapení nic. Naopak Götzovi žoldnéři přešli do protiútoku a donutili povstalce k útěku. Situaci zachránila Keményova duchapřítomnost, když poslal do týle nepřítele čerstvé jednotky, které zastavily protiútok. Keményi se po této bitvě rozhodl odpoutat od nepřítele a použít „Bethlenovu taktiku“. Tajně v noci ustupoval po levé straně Nitry na jih dále od nepřítele. Ovšem tentokrát došlo na rozdíl od Bethlénovsko-Valdštejnské bitvy ke kuriózní situaci. Když se rozednilo, tak povstalci s překvapením zjistili, že Ferdinandovi velitelé měli ten samý záměr. Pod rouškou tmy na druhé straně řeky taktéž zdvihli tábor a v tichosti postupovali jižním směrem. Nyní opět stáli na obou stranách řeky proti sobě. Po menších potyčkách v okolí Topolčan Keményi táhl k Darmotám. V patách mu táhl asi 1500-členný sbor pod velením Mikuláše Földváriho. Keményovi se podařilo nakonec spojit se s dalšími proudy Rákocziho vojsk. Velení převzal Bornemisa. V okolí Szendrö pak Rákocziho oddíly dobývaly důležitý hrad. Generál Götz následoval svůj předvoj, který zůstával v důležité blízkosti povstalců a v září 1644 se přiblížil k Szendrö a přinutil povstalce ustoupit. Císařská armáda se skládala z 2 tisíc německých pěšáků, asi 5 tisíc německých jezdců a okolo 3 tisíc chorvatských, uherských a polských jezdců. V polovině září přešel Götz k Aszló, kde se poté utábořil a opevnil. Měl rozkaz provokovat Rákocziho a přinutit ho k míru. Rákocziho bojovníci zase podnikali z východní části Horních Uher a z pohraničních oblastí Sedmihradska výpady proti císařským vojákům, takže nakonec donutil Götze, aby se pohnul kupředu. Ovšem Götz se zase ihned vrátil zpět a povstalci si tento manévr špatně vyložili. Domnívali se, že Götz začal ustupovat a to je i osmělilo. Početné hajducké oddíly přešly Tisu, aby pronásledovaly císařské vojsko, ale to se přepočítaly. Götzův zástupce generál Puchaim s jezdectvem v noci z 2. na 3. října přepadl tábor nic netušících hajduků, kteří se nikdy nevyznačovali velkou disciplínou jako strážní služba, a jejich tábor úplně zničili. Rákoczi postupoval na západ. Špatné počasí a epidemie zhoršovaly situaci a jeden z nejschopnějších Rákocziho velitelů Bornemisa podlehl nákaze. Z požadovaných tureckých oddílů přišlo jen 900 mužů. Přesto, že Torstenson na západě dosáhl nových úspěchů, začal připravovat jarní výpravu do Čecha na Moravu a nabádal Rákocziho, aby se nevzdával, Rákoczi zvážil situaci a zůstal nerozhodný zda přistoupit k mírovým jednáním či nikoliv.

   V říjnu 1644 se obnovila mírová jednání s císařem. Hlavně Vídeň, které hrozil další švédský útok, byla ochotná přistoupit k mírovým řešením. Ferdinand III. se ale zároveň usiloval přinutit Rákocziho k rychlému přijetí mírových podmínek i vojenskou hrozbou. Götz dostal posilu 3 tisíc jezdců a rozkaz přejít do útoku. Císařský generál však postupoval opatrně. Jeho oddíly pomalu, ale jistě postupovaly kupředu. Avšak Götze po příchodu do Bojnic čekal císařův rozkaz, aby s jedenácti pluky ihned táhl k Praze, kde se shromažďovala císařská vojska proti Švédům. Velení nad císařskými jednotkami v Uhrách převzal Puchaim a Esterházy.

    Začátkem února 1645 se vítr třicetileté války opět začal přibližovat k českým hranicím. Torstenson po vítězstvích v Dánsku a Sasku vtrhl opět do Čech. V bitvě u Jankova na hlavu porazil císařsko-bavorská vojska, přesto, že byla v početní převaze, a tím si otevřel cestu na Moravu a Vídeň. V této bitvě padlo 6 tisíc císařských a bavorských vojáků, mezi nimi i generál Götz a 3 tisíce jich padlo do zajetí. Torstenson obsadil Jihlavu, v březnu dorazil k Dunaji a 6. dubna 1645 stál před Vídní. Měl v plánu spojit se s Rákoczim a společnými silami oblehnout Vídeň. Sedmihradský kníže však dlouho váhal. Císař totiž pod vlivem Torstensonových úspěchů udělal vůči Rákoczimu ústupky, neboť věděl, že spojení Rákocziho s Torstensonem by pro císařský dvůr mohlo skončit katastrofálně. Navíc Rákoczi měl nedostatek finančních prostředků na výplatu žoldu. Nakonec Rákoczi pod vlivem výsledků diplomatických jednání s francouzským vyslancem se rozhodl odvolat své vyslance z mírových jednání a urychleně pokračovat ve vojenských přípravách. Ovšem svým otálením a dobýváním méně významných hradů vhodnou chvíli promeškal. Celý duben čekal Torstenson na příchod Rákocziho vojsk, ale až v květnu se pod Bakošovým velením uherské pomocné oddíly spojily severně od Trenčína se švédskými jednotkami a společně přešli na Moravu. Rákoczi se od Tokaje pohnul až v červnu. Mezitím se už švédský vojevůdce rozhodl s hlavními silami odtáhnout na Moravu a začal obléhat Brno. Po překročení hranic Sedmihradska se k Rákoczimu přidaly i oddíly jemu podřízených uherských stolic i hajduci. Od Hronu pokračoval směrem k Topolčanum, kde se spojil se švédskými jednotkami, které mu Torstenson poslal naproti. V červenci Rákoczi obsadil Trnavu a u Smolenic se k nim připojil i Bakošův oddíl. Jejich jednotky pak obsadily vícero pevností na Moravě i s Hodonínem. Torstenson a Rákoczi pak nebyli jednotní v dalším postupu. Zatím co Torstenson chtěl nejdříve obsadit Brno, Rákoczi chtěl zase co nejdříve dobýt Prešpurk. Nakonec uzavřeli kompromis. Rákoczi vyslal k Brnu asi 7-8 tisícové vojsko a sám pak zůstal s hlavními silami v západní hornouherské oblasti. Torstenson mu slíbil, že po úspěchu u Brna mu zase pomůže s Prešpurkem. Brněnská blokáda však neměla úspěch, a tak se ani oblehání hornouherské metropole neuskutečnilo. Naproti tomu ani pokus císařského jezdectva přepadnout Rákocziho tábor u Holiče se nepodařil.

    Sedmihradský kníže začal mít opět obavy o své zázemí a získané majetky. Posílal proto různé své jednotky zpět na východ, a tak oslaboval své síly. Zvažujíc pak všecky alternativy, rozhodl se s císařem uzavřít příměří. Podepsání příměří se uskutečnilo tři dny po neúspěšném švédském útoku na hradby Brna. Tohoto útoku se zúčastnila ještě část Rákocziho vojska, ale podepsáním příměří se skončila válka tehdy již 52-letého Jiřího Rákocziho.

   Mírové podmínky byly po dlouhých jednání přijaté i císařem a podepsané 16. prosince 1645 v Linci a ratifikované na sněmu roku 1647. Rákoczi tímto mírem dosáhl v podstatě ty výdobytky, které získal jeho předchůdce a vzor Gabriel Bethlen, ale za příznivějších mezinárodních podmínek pro protihabsburský tábor. Uherská šlechta si právně opět zabezpečila své stavovské výsady, sám Rákoczi rozšířil své panství o sedm stolic. Navíc dosáhl ústupek od císaře v tom, že se rozšířila náboženská svoboda i na města, vesnice a pohraniční hrady. Rákocziho smrtí r. 1648 upadlo Sedmihradsko do zmatků a přestalo být iniciátorem uherských protihabsburských povstání.