BOČKAJOVO POVSTÁNÍ A HAJDUCI

    Vůdce prvního protihabsburského povstání Štěpán Bočkaj (Bocskai) pocházel ze sedmihradské šlechtické rodiny. Narodil se roku 1557 v Kluži (Cluj), kde byl jeho otec Jiří Bočkaj, podle dobového zvyku, v čestném zajetí na dvoře královny Izabely. Štěpán byl vychován ve Vídni, kde jeho otec (po propuštění) působil jako tajemník uherské kanceláře a později v Praze. Jako devatenáctiletý se vrátil na své majetky do Sedmihradska, které v té době stálo v opozici proti habsburské moci. Sedmihradsko bylo formálně samostatným knížectvím začleněným do Uher a tvořilo jakousi nárazníkovou bariéru mezi Turky a Habsburky. Ovšem bylo podporované vojensky i tureckým sultánem, a tak zároveň do značné míry vydané na milost a nemilost Osmanské říši. Bočkaj patřil k habsburskofilské části sedmihradské šlechty, i když sám vyznával kalvinismus. Když ho roku 1592 jeho příbuzný, stávající sedmihradský kníže Zikmund Báthory, jmenoval hlavním varadínským kapitánem, stal se Bočkaj jedním z nejvýznamnějších a nejsilnějších mužů sedmihradské politiky. V následujícím roce začala otevřená válka s Turky a Sedmihradsko bylo v nelichotivé situaci. Stálo před rozhodnutím, jak se zapojit do války a neztratit přitom alespoň takovou nezávislost, jakou mělo doposud. V manévrech, kde důležitou úlohu sehrál i Bočkaj, byly osobnosti protureckého postoje zajaté a popravené a už r. 1594 započaly sedmihradské jednotky boje s Turky. Pod osobním Bočkajovým velením zvítězili v několika bitvách a po srážce u Giergiu, kde uherská vojska spojenců rozprášila část ustupujících vojsk paši Sinány, stoupla pověst Bočkaje i jako celkem schopného velitele. Když r. 1598 přenechal Zikmund Báthory sedmihradský trůn dobrovolně Habsburkům, Bočkaj, jako starý přívrženec císaře tento krok podporoval, ale moc vděku za to nezískal. Varadínský hlavní kapitanát připojili ke košickému a Bočkaj byl zbavený titulu hlavního kapitána. Načas se stáhl do pozadí a jeho postoj k Habsburkům se změnil. Události pak dostaly rychlý spád. Většina sedmihradské šlechty se postavila proti habsburskému usazení na sedmihradský stolec a Bočkaj, který si mezitím opět získal důvěru Rudolfa II., rozhodnutím sedmihradských stavů přišel o své majetky. Bočkaj, který několikrát bezvýsledně žádal císaře o navrácení svých sedmihradských majetků, se začal stále více sbližovat s opoziční uherskou šlechtou. Důležitou úlohu při jeho rozhodování pak sehrál dopis, ve kterém generál císařských vojsk sděluje císaři, že Bočkajovi majetky jsou již rozdělené, a tak se mu již nemohou navrátit. R. 1604 získává tajný příslib od Turků, kteří jsou již několik let ve válce s Habsburky, že budou podporovat jeho úsilí získat titul sedmihradského knížete a zahraniční emigrace byla také ochotna ho uznat za hlavu Sedmihradska, pokud se postaví na čelo protihabsburského odboje.

    Uprostřed jednání s Turky a uherskou emigrací pak nečekaně nastaly události, které nikdo nečekal, zvláště pak ne sám Bočkaj. Císař mu vrátil jeho sedmihradské majetky. Štěpán Bočkaj ihned přerušil styky s Turky i uherskou emigrací, ovšem sled událostí a náhod tomu chtěl, aby svému osudu stát v čele povstání neunikl. Při jednom z útoků císařských oddílů na tábor uherských utečenců, se dostal do rukou žoldnéřů dolomán (vojenský kabát) tehdy ještě mladého Gabriela Bethlena a v něm jeho dopis Bočkajovi. Bethlen v něm nabádá biharského pána, aby se postavil do čela povstání proti Habsburkům. Hlavní hornouherský kapitán Barbiano di Belgiojoso nařídil ihned odebrat Bočkajovy majetky. Ten se však postavil na odpor se zbraní v ruce. 

    Barbiánův velitel Cyprián Concini, když zprvu bez odporu obsadil majetky v Siniobe, v Kereki už narazil na organizovaný odpor a byl s pomocí hajduků pod vedením Štěpána Egriho, kterého velitel hradu najal, odražen a zahnán. Hajduci se pak stali rozhodující bojovou složkou Bočkajova povstání.

    Hajduci tvořili zvláštní ozbrojenou vrstvu, charakterizující tuto nepokojnou dobu. Hajduci (maďarsky hajtó – poháněč dobytka) byli původně ozbrojení pastýři, kteří žili na okraji společnosti a vyznačovali se nezkrotností, divokostí, smělostí a krutostí. Zachovali se například údaje o tom, že podnikli útok na hradby jen se šavlemi v rukách. Jistý německý vědec popsal, jak hajduci při obléhání Ostřihomi, aby ještě více nahněvali Turky, před jejich očima na dosah prudké střelby nepřítele začali tancovat svůj hajducký tanec přímo v hradním příkopu. Působilo to, jakoby ani nebyli v blízkosti smrti, ale na svatbě. Jiný hajducký bojovník údajně poté, co ho Turci natloukli na kůl, přes strašná muka pokojně kouřil z fajfky. Turci vůbec považovali hajduky právě pro jejich způsob boje a divokost za své nejnebezpečnější nepřátele v Uhrách.

    Když se Bočkaj po úspěchu při obraně hradu Kereki rozhodl přerušit shromažďování Barbiánových jednotek nečekaným útokem na jeho nejkvalitnější síly mezi Álmosdem a Diosigem roku 1604, jednal prozíravě. Žoldnéřům, na které hajduci podle vžitého zvyku zaútočili v noci, velel plukovník Jan Petz. Bočkajovci nechali projet jezdectvo s Petzem a zaútočili na pěchotu a tím ji odřízli od jezdectva, které se nemohlo rychle vrátit a v lese rozvinout. Petz byl zajat a jeho oddíly zničeny. K Belgiojosovi docházeli různorodé zprávy o síle nepřítele. Rozhodl se tedy desinformovaný stáhnout do opevňeného Varadína (Oradey) a odtud do Tokaje. Tím tedy přenechal defacto bez většího boje sedmihradské a zátiské oblasti Bočkajovi a svou váhavostí zároveň poskytl čas a možnost hajdukům, aby se zformovali a převzali bojové akce do svých rukou. Barbiano di Belgiojoso jakoby se neuměl přemisťovat vpřed, stále jen ustupoval k Rakamazu, kde s částí svých vojsk překročil Tisu. Druhou část jeho oddílů, které zůstaly na levém břehu řeky, Bočkaj přepadl a zničil. Barbiano se opět neodhodlal pomoci ohroženým a urychleně ustupoval ke Košicím. Jaké však bylo jeho překvapení, když ho měšťané odmítli vpustit za hradby města. Vojáci ho začali opouštět a část z nich byl pro nedostatek financí nucen propustit sám. Na Spišský hrad už dorazil jen s několika přívrženci a odtud poslal žádost k císaři o pomoc. Zatím Bočkaj, který si rozložil svůj hlavní stan v Debrecíně, vyvíjel horlivou činnost, aby získal podporu u širokého okolí. Na jeho stranu přešel velitel hradu Kálló i velitel hornouherských jednotek tábořících při Siskově Valent Druget z Humenného. Mezitím hajduci pod velením Blažeje Németiho a Blažeje Lipaie pronásledovali Barbiana a snažili se oslabit jeho síly. Nedlouho po odchodu císařského velitele z okolí Košic, se tu koncem října 1604 objevil Lipai. V městě zavládla nejistota a napjetí. Jak se ihned vzápětí ukázalo, jejich obavy byly oprávněné. Hajduci začali zavádět vlastní pořádek, vyplenili domy katolíků a rozličným způsobem je pronásledovali a majetek zámožných německých občanů zkonfiskovali. Lipai zabral i pokladnu královské komory a dal popravit generálního profóze, aby se zmocnil jeho majetku. Tyto činy velmi jasně ukazovaly skutečnou tvář hajduků. V listopadu 1604 přišel do Košic i Bočkaj a zřídil si tu hlavní stan. Zde sepsal výzvu, ve které zdůvodňuje svůj odboj proti císaři a vyzval sousední stolice ke společné poradě. Na shromáždění potom vyhlásil za neplatné císařské nařízení, která byla v rozporu s uherskou stavovskou ústavou a vyhlásil svobodu vyznání pro protestanty. Zasedání stavů pak s těžkým srdcem odhlasovalo i vojenskou daň pro potřeby povstání a Bočkaj se zavázal, že bude brzdit výstřelky hajduků, na které stále docházely stížnosti. Nedlouho po příchodu Bočkaje do Košic dorazil i bohatý a pestrý zástup tureckého poselstva, které přišlo složit Bočkajovi hold a ubezpečit ho o podpoře tureckého sultána. Turci odevzdali nové athamé, které vystavil v sultánově jménu velkovezír z Budína. V listě Bočkaje oslovil takto: „Vznešená radost velkých knížat, kteří vyznávají Ježíše mezi stavy, které následují mesiáše, zvolený správce věcí bludářského křesťanského lidu – kníže sedmihradský, králi uherského národa, Štěpáne Bočkaji!“ Turkům jeho povstání velmi vyhovovalo a vůdci povstání od začátku počítali s tureckou pomocí i politickou podporou, i když si uvědomovali, že si jejich spojenci v první řadě přihřívají vlastní polévku. Kromě toho spojenectví s tureckou mocí, s „nepřítelem celého křesťanství“, stavělo Bočkaje do velmi nepříznivého světla a vyvolávalo kritiku i ve vlastním táboře. Bez turecké podpory si však Bočkaj netroufal zabezpečit sedmihradské knížectví a účinně vzdorovat císařským zbraním.

    Mezitím Németi a Lipai způsobili úplný rozklad Barbiánových vojsk a získávali postupně města, hrady i zámky. Vedením nových vojenských akcí na císařské straně byl pověřený generál Basta, který v Horních Uhrách (Slovensko) a v Sedmihradsku působil už šest let a Bočkaje a hajduky, kteří předtím bojovali i v jeho vojsku, nepodceňoval. Akce měl svými jednotkami podporovat i dolnouherský hlavní kapitán Sigfríd Kolonič. Oba postupovali i před blížící se zimou velmi opatrně. Basta ještě v listopadu 1604 dorazil do Gemerské stolice k Filákovu a u Ožďan část jeho sil narazila na vojenské oddíly Blažeje Németiho. Ten velel asi čtyřtisícové armádě oproti Bastovi, který v té době již disponoval dvacetitisíci muži, z toho desettisíc bylo pod jeho přímým velením. Basta v otevřeném boji, se kterým hajduci měli jen malé zkušenosti, Németiho porazil a dal ho hned také popravit. Bočkaj vyrazil z Košic s úmyslem střetnout se s Bastou v poli. Velel asi 25-tisícové armádě, která však byla co do kvality velmi různorodá. Obě armády se pak střetli nedaleko obce Edelény. Předvoj císařských postupoval od Rimavské Soboty přes Putnok a střetl se u Edelénye s Bočkajovým lehkým jezdectvem. Boj, který začal zase ihned skončil, jakmile se na bitevním poli objevil Basta s hlavními silami. Bočkajova lehká jízda se odpoutala a ustoupila do tábora k hlavním silám. Druhý den Bočkaj překročil Slanou a pohnul se za Bastou. Chtěl ho zničit při přechodu jeho jednotek přes řeku Bodvu, kde budou Bastovi síly rozdělené. Zaútočil, ale zkušený Basta ho očekával připravený a odrazil útok. Přesto, že pak Basta zabezpečil okolní vyvýšeniny, Bočkajovi se podařilo obklíčit a uzavřít celé údolí a vytlačit Bastu z kopců dolů. Císařská vojska se ocitla v pasti. Basta si uvědomoval, že čas pracuje pro povstalce, a že nemá jinou možnost, než co nejrychleji zaútočit. Tak začal také konat a jeho žoldnéři získali převahu. Zmocnili se děl a když se Bočkajovo jezdectvo dalo na útěk, ponechajíc pěchotu svému osudu, nebylo o Bastově vítězství pochyb.

    Ovšem ještě v prosinci roku 1604 se z povstaleckého centra pohlo několik proudů, aby rozšířili bázi povstání i v Dolním Uhersku a na území Sedmihradska. Pod velením bývalého filákovského kapitána Františka Rédeie jeden proud rychle postupoval a obsadil pevnosti Szadvár, Szendrö, opanoval Gemer i Malohont a Vánoce trávil už pod Filákovským hradem. Pak postupoval Rédei s částí svých sil na západ, kde získával jedno město za druhým. Začátkem ledna 1605 už vyzval z Krupiny celou Hotňanskou stolici, aby se přidala k povstání. Mezitím se k němu přidávali mnohé městské posádky i turecké jednotky jágerského paši a tatrské pomocné oddíly, takže disponoval asi 10-ti tisíci muži.

    Přes svá dvě vítězství byl Basta donucen vývojem vojenských událostí zůstat v defenzívě. Neměl také dost sil dobýt Košice, které zůstali věrné Bočkajovi. Začátkem roku 1605 začal Bočkaj z hajduků formovat regulérní armádu a v letní ofenzívě disponoval armádou 40 až 60 tisíc mužů. I když jejich vojenská kvalita byla různorodá, šlo o impozantní sílu, což zapůsobilo nejen na protivníka, ale i na Turky. Začátkem března 1605 se hajduci objevili v Turci a o něco později otevřelo své brány i Filákovo. Kolonič se omezil jen na obranu některých pevností, ale proti hajdukům, kteří kontrolovali čím dál více hradů, měst a jejich okolí, byl bezmocný. Basta se snažil střetnout několikrát s Bočkajem, ale ten se mu úspěšně vyhýbal, a tak nemohl císařský generál zaznamenat větší úspěch. To doléhalo kromě nedostatku financí na morálku jeho armády a vojáci ho začali pomalu opouštět. Na druhé straně Bočkaj měl úspěchy i v Sedmihradsku, a proto se rozhodl pro větší vojenskou akci proti Bastovi u Prešova. Pod velením hlavního hajduckého kapitána Mikuláše Šegneie začali útočit na císařská vojska. Basta, který nedostával posily a jeho vojsko bylo demoralizované, nakonec s ulehčením přijal rozkaz arciknížete Matyáše na ústup. Tím se dočasně císařský dvůr vzdal Horních Uher i Sedmihradska. V létě 1605 spolu s Rédeim v Horních Uhrách operovali i další zbory pod velením Šegneie a Valenta Drugeta, kteří obsadili Hlohovec a Trnavu a zvítězili v několika bitvách u Prešpurku. Na severu získali i hrad Likavu, Bytču a Strečno, ale Lietava a Orava zůstali v rukách budoucího palatina uherského a od roku 1602 i kapitána předdunajských vojsk, hraběte Jiřího Thurzo, který se k povstání nepřidal.

    Po ústupu Basty se císařské velení spoléhalo hlavně na silnou pevnostní linii na Dunaji: Komárno – Ostřihom – Nové Zámky. Ovšem zanedlouho i tato linie byla narušena, když Ostřihom oblehly a koncem října 1605 i dobily silné turecké oddíly velkovezíra Muhameda Lallu a Nové Zámky zatím obléhaly turecké oddíly paši Sinány a hlavně povstalci pod velením Valentína Drugeta z Humenného, který se mezitím stal hlavním velitelem Bočkajova vojska. Bočkaj dosazením Drugeta alespoň trochu paralyzoval divoké hajduky. Po pádu Ostřihomi se část tureckých sil přesunula k Novým Zámkům a hrozilo, že se Turci zmocní i této pevnosti. Složitost dobové situace a to, že Turci podporují Bočkaje velmi dobře znázorňuje nezvyklá situace. Aby se Turci nezmocnili této významné pevnosti chránící „křesťanský svět“ přímo, podle úmluvy Štěpána Illesházyho a arcivévody Matyáše velitel obránců vydal hrad do rukou Drugeta a Rédeie, když mu předtím přislíbili, že zajistí volný průchod obráncům.

    Štěpán Illesházy představoval část uherské emigrace stojící na straně Bočkaje. Roku 1605 se vrátil z Polska a přispěl k rychlému obsazení západních stolic, ale na druhé straně se od června znovu ucházel o přízeň císařského dvora a uzavření míru s Habsburky. Vedli ho k tomu i osobní zájmy. Hajduci začali vojensky operovat i na území Moravy, kde měl Illesházy nemalé majetky. Už v květnu 1605 hajduci obsadili území od Strážnice až po Zlín a po porážce najatých kozáků Moravany, přešli až k Holešovu a zaútočili na Břeclav. Poté pod velením kapitána Michala Cobora vpadali opakovaně do okolí Břaclavi, vyplenili Kyjov a vtrhli směrem na Uherský Brod. Tyto vpády však vyvolali odpor domácího obyvatelstva a moravská zemská hotovost uspořádala odvetné akce. Bočkaj tak ztratil možnou podporu protestantských moravských stavů a díky krutosti hajduků ztratil na Moravě sympatie. Kromě toho hajduci v této době vpadli i do Štýrska a okolí Vídně.

    Bočkajovi úspěchy v Zadunajsku a hlavně v Sedmihradsku vedli k jeho zvolení za sedmihradského knížete v září 1605. Ve skutečnosti nebyl Bočkaj v Sedmihradsku moc oblíbený, ale strach z jeho tureckých spojenců a vlastních vojenských sil přinutili šlechtu, aby se před ním sklonila. V Sedmihradsku nechal v osobě Zikmunda Rákocziho svého zástupce a vrátil se do Košic. Poté se setkal s tureckým velkovezírem Mohamedem Lallou, který mu jménem sultána nabídl královský titul. Bočkaj však přijal sultánovu korunu jen jako dar a titul odmítl s odůvodněním, že Uhersko už má korunovaného krále. Nechtěl si v jeho příznivé situaci zmařit cestu k dohodě s Habsburky. Ovšem pak musel Bočkaj několikrát udělat řadu opatření na ochranu své osoby před tureckým atentátem.

    Po pádu Ostřihomi a Nových Zámků zůstali z větších pevností císaři jen Komárno a Prešpurk. Tato skutečnost nutila panovníka, aby začal s Bočkajem vyjednávat, nehledě na to, že Bočkaj dosáhl i významné diplomaticko-politické úspěchy. Na sněmu v Krupině na podzim roku 1605 dostávali mírové dohody bližší podobu. Přišli sem i zástupci měst a žup, jako i vyslanci císaře Zikmund Forgáč, Benedikt Pográni a Jiří Turzo. Na tomto sněmu se však ukázala delší dobu trvající neshoda názorů v povstaleckém táboře. Část velkostatkářů, šlechty a magnátské skupiny pod vedením Illesházyho žádala ukončení odboje a uzavření míru. Naproti tomu hajduci, odkázáni z velké části na žold a vojenskou kořist se báli, že pokud Bočkaj uzavře mír, nebude už potřebovat jejich služby a oni přijdou o stálejší, i když mnohdy ne pravidelný žold a rozhodování v některých otázkách. Drobná šlechta, zemané zase nebyli spokojeni s některými výsadami udělovanými hajdukům, neboť řada z nich dostala pozemky a byla povýšena do zemanského stavu. Přitom způsob žití, zvyky a kultura většiny hajduků nesplňovala šlechtické požadavky, i když řada drobné šlechty nežila zrovna nejušlechtilejším způsobem a mnohdy zaostala i za řadou měšťanů či bohatších statkářů. Přitom odpor nejvyšší, střední i drobné aristokracie k hajdukům měl svoje dávné kořeny. Vždyť hajduci často přepadávali, plenili a rabovali jejich panství, statky, města i vesnice. Bočkaj proto musel vynaložit velké úsilí, aby především hajduci se svými kapitány přistoupili na mír. Na druhou stranu jakési „polidštění“ hajduků, tedy obdaření je půdou a nasměrování jich na cestu svobodných rolníků, mělo za následek i jejich usazení na určených lokalitách a oslabení jejich ozbrojených řad.

    Krupinský sněm žádal zabezpečit náboženskou svobodu, zrušit zákony o pronásledování protestantů, znovu obsadit úřad uherského palatina (místokrále), vrátit uherskou korunu z Prahy do Uherska, na vyšší vojenská místa dosazovat lidi z Uher a armádu na uherském území doplňovat taktéž domácím obyvatelstvem. Dále majetky zkonfiskované pro nevěru vůči panovníkovi vrátit původním majitelům, řešit otázku Uherské královské kanceláře, udělit amnestii účastníkům povstání a řešit další sporné otázky tykající se Uher. Na základě těchto požadavků potom vedl Illesházy jednání o podmínkách míru se zástupci panovníka a arciknížetem Matyášem. Inu, nebyly to malé požadavky, ale v červnu 1606 došlo konečně k podepsání mírových podmínek ve Vídni. Bočkaj dosáhl, že ho uznali za sedmihradského knížete i jeho vládu nad Sedmihradskem a třemi přilehlými stolicemi i s hrady Satu Mare a Tokajem. Císař zaručoval téměř všechny body, které povstalci předložily a o některých dalších sporných otázkách měl rozhodnout sněm, který se panovník zavázal co nejdříve svolat. Co bylo důležité, že mírem ve Vídni byla zaručena náboženská svoboda „všem stavům a řádům, velmožům, zemanům, svobodným městům, jako i pohraničnímu vojsku“.

    Po uzavření vídeňského míru se 11. listopadu 1606, na poli nedaleko místa, kde se vlévá Žitava do Dunaje, podepsal i žitavský mír s Turky. Tím vstoupil do platnosti i vídeňský mír a skončila se tak patnáctiletá válka s Turky i povstání Štěpána Bočkaje. Ten už byl koncem mírových jednání s Turky těžce nemocen. Trpěl nevyléčitelnou vodnatostí a v prosinci roku 1606 zemřel.

    Vídeňský mír byl výrazným úspěchem uherských stavů a charakterizoval Bočkajovo povstání jako povstání stavovské. Uherská šlechta si zachránila své stavovské výsady a vcelku úspěšně vzdorovala vlně habsburského absolutismu. Pro poddané výsledky povstání žádné změny nepřinesli a i nadále mohli vyznávat jen náboženství svých pánů, na ně se náboženská tolerance nevztahovala. Co se týče podpory Bočkajova povstání Turky, metody povstaleckého vojska vzbuzovaly v tomto směru pohoršení. Skutečnost, že se Bočkaj spojil s „nepřítelem křesťanství“, Turkem, v zásadní míře ovlivňovalo myšlení obyvatelstva a to i ve městech. Pustošení v čase povstání způsobilo, že i protestantská část obyvatel důrazně žádala ukončení vojenských akcí a uzavření míru s císařem. Naopak Bočkajovo povstání mělo do určité míry vliv na dočasné řešení národnostní otázky ve městech. Zákonnými články z následujících let se totiž dosáhlo toho, že ve svobodných městech rychtáři, senátoři a jiné hodnosti se měli volit bez ohledu na národnost či náboženství. Tento postup především zmírnil výsadní postavení německého měšťanstva na území Horních Uher. Po vídeňském míru se na Žilinské synodě nanovo organizovala (1610) i evangelická církev na území Předdunajska, t. j. západní a střední části Horních Uher (Slovenska) pod ochranou oravského magnáta, palatina, hraběte Jiřího Thurzo. Na čelo evangelické církve byl dosazen Thurzův dvorní kazatel zeman Eliáš Lány a dále březňanský kněz Samuel Melík a bojnický farář Izák Abrahamides. Tuto oblast pak spravovali tito tři tzv. superintendenti na čele svých superintendencí („biskupství“).

    Bočkajovo povstání bylo teprve prvním z počtu protihabsburských stavovských hnutí 17. století. Díky neutuchajícím absolutistickým snahám Habsburků a porušování náboženských svobod a bojům katolické církve s novými superintendencemi, se už roku 1619 začal nový ozbrojený odboj proti Ferdinandovi II., na čele kterého stál sedmihradský kníže Gabriel Bethlen.