Vznik evropské aristokracie a její vývoj v Uhrách

     Při pátrání po vzniku šlechtického stavu se musíme oprostit od pověr, mýtů či utopického a komunistického učení. Šlechta jako stav nevznikla od Boha, nebyla zde od stvoření světa ani nevynikla díky vykořisťování poddaných. Naopak základy vzniku nacházíme jak již v dobách starověku, tak i u pozdější ranněstředověké společnosti, jejíž vývoj byl po celé Evropě poměrně stejný. Pokud vynecháme vývoj aristokracie starověkých civilizací, setkáváme se s předky pozdější středověké šlechty u prvních kmenových svazů a knížecích dvorů. Zvláštní, později privilegovanou vrstvou se stávali členové panovníkovi vojenské družiny a vedle nich i členové poradního sboru – úředníci. Tato vrstva společnosti neměla za úkol obdělávat pole či se učit řemeslu, ale chránit ostatní obyvatelstvo od nepřátelských nájezdů a radit zvolenému panovníkovi v politice nebo obchodu. Zpočátku nebyl žádný obyvatel vesnice či hradiště oproštěn od zemědělské, obchodní či řemeslné „povinnosti“, ovšem nutnost vojenské ochrany dala za příčinu svobodnému zvolení členů vojenské družiny a jejího velitele, budoucího kmenového panovníka. V pozdější době se stejně jako řemeslo, začalo i vojenské umění dědit z otce na syna a hrdinové bojů byli zavrhováni dary, poctami a byla jim do ochrany propůjčována i velká území. Vedle této vojenské aristokracie vnikala stejně přirozeně i úřednická a tzv. služební šlechta, jenž měla za úkol správně-hospodářskou a technickou činnost. Přirozený vývoj společenské sociální hierarchie neměl ve svém důsledku a počátku za úkol jedince rozdělit a někoho upřednostnit. Však samotný vývoj a sama podstata nedokonalé lidskosti pomohla později k vyzdvihování a upřednostňování vybraného umu člověka, jenž jedince sám rozlišil.

    Při formování uherského státu, jeho politického a sociálního rozložení se zde setkávaly tradice různých národů a kmenových panovníků, především pak dědictví slovanské – velkomoravské a na druhé straně staromaďarské, tradice křesťanské a pohanské. V Uhrách tvořili předchůdce šlechty tzv. královští jabagióni, kteří byli svobodní, hospodařili na vlastní půdě a jejich jedinou povinností bylo zúčastnit se vojenských výprav. Dále královští leníci – hradní jabagióni, což byli členové hradních posádek a řemeslníci sloužící na královských hradech, jenž hospodařili na králem propůjčeném léně – půdě, která se mohla také dědit. V poslední řadě to byla tzv. služební hradní šlechta, jenž byla připoutána k půdě v okolí hradu. Tu opět mohli dědit, ale nesměli ji prodat, jinak se z nich stali automaticky poddaní. Platili desátky a museli plnit příkazy hradních županů, správců jednotlivých žup – území. Ve středověku se šlechta již plně vykrystalizovala a zažívala svůj největší rozmach.

    Aristokracie v Uhrách jako stav se začala formovat až na počátku 13. století, kdy se snažila vymanit z panovníkova vlivu a jeho hradních županů. Právně pak dala tomuto stavu v Uhrách vzniknout r. 1222 Zlatá Bula uherského krále Ondřeje II. Tehdy se vykrystalizovala i majetná vrstva, která již nemusela povinně do války, ale byla schopna za sebe vypravit třeba i celé vojsko. Tímto se defacto rozdělila i privilegovaná vrstva na vyšší a nižší stav, i když v Uhrách si na rozdíl od jiných evropských zemí byla šlechta právně rovna a s těmito termíny se v uherské středověké hierarchii nesetkáváme. S příchodem Habsburků a novověkem byla uherská tradice výrazně ovlivněna západními evropskými zvyky. Šlechta, ač právně si stále rovna, se začala dělit na tzv. magnáty, preláty a šlechtice. Mezi magnáty se řadily nejvýznamnější a nejbohatší uherské rodiny. Většinou to byli šlechtici s významným zemským úřadem a například jejich slovo mělo váhu jako slova 10 prostých šlechticů. Jejich hraběcí a baronské tituly byly původně vázány právě k nějakému úřadu či půdě a až později se začaly i dědit a nemusely být spojeny s výkonem významné funkce či větším majetkem. Preláty označujeme duchovní šlechtu – církevní hodnostáře, jenž původně patřili k nejvyššímu magnátskému stavu a jejich úřad biskupa či arcibiskupa byl také spojen s dědičným župním úřadem – hraběcím titulem.

    Další dělení šlechtického stavu můžeme vidět dle starobylosti, vážnosti a ve způsobu nabytí šlechtického titulu. Mezi Vyšší titulovanou šlechtu v Uhrách patřili baroni, hrabata a knížata. Krom původních baronských a hraběcích titulů jenž byly spojeny s vyšším úřadem, uděloval panovník tyto tituly šlechtě za výjimečné zásluhy. Šlo většinou o povýšení významného člena šlechtického rodu nebo o povýšení přímo celého rodu či její některé větvě. S tímto povýšením získal nabyvatel často i nový predikát či mu byl polepšen erb. V Uhrách díky silné opozici vůči habsburskému domu docházelo i k situacím, kdy nabyvatel toto povýšení od panovníka nepřijal. Nejnižší vrstva šlechty získala v Uhrách svou svobodu a význam jednak jako vlastníci drobných venkovských kurií a půdy, které získali darem či koupí od krále a dále za službu církvi, kde byli vázáni povinností nastoupit vojenskou službou v arcibiskupově vojsku a hospodařili na církevních statcích. Nejpočetnější vrstvou šlechtického stavu pak byla tzv. armální šlechta, která svou svobodu a výsady získala na základě armální – nobilitační listiny. Takto povyšoval v Uhrách panovník obyvatelstvo až do r. 1918. Tato vrstva šlechty žila často na venkovských drobných kuriích či ve městech a živila se vojenstvím, obchodem nebo dokonce řemeslem. Své tituly a vážnost nezískala díky krutému vykořisťování poddaných, jak se nám snažila po dlouhá léta vštípit komunistická propaganda, ale pouze a jen za svou výjimečnost a svůj přínos společnosti. Takto mohl být povýšen každý v monarchii, kdo byl dobrého mravu, vynikal ve své profesi nad ostatními a mohl si dovolit zaplatit s tím související obnos.

    Uherská šlechta byla velmi početná, především v počtu drobné „zemanské“ šlechty, jenž často neměla žádné pozemkové vlastnictví. Podle statistik z poloviny 19. stol. tvořilo šlechtický stav v Uhrách přes půl milionu příslušníků jednotlivých rodů z celkového počtu asi 12-13 milionů obyvatel Uher. Což byl ve srovnání s ostatní Evropou vysoký počet. Uherská šlechta a její tradice se v historii značně lišila třeba od české šlechty a německé tradice. Například šlechtic v Uhrách, narozdíl od Čech, nemohl pozbýt šlechtictví i přesto, že zchudl a živil se třeba řemeslem. Proto také počet drobných zemanů v Uhrách rychle rostl. Národnostní příslušnost nebyla u uherské aristokracie až do 19. století rozhodující. Naopak byla dokonce často označována jako tzv. Natio Hungarica – „národ uherský“. Mnohem důležitější pro ni byla příslušnost k stavu a náboženskému vyznání.

Zde Vám nabízíme soupis uherské šlechty, ovšem s tím, že je neúplný. Přesto by zde měly být uvedeny všechny významnější a starobylé rodiny.

 

„Úplné rovnosti členů lidské společnosti nebylo nikdy a nikde. Vždyť příroda sama je aristokratická, plodíc individua moudrá a méně moudrá, silná, slabá…“

historik a genealog August Sedláček