Eliáš Lány

     Eliáš Lány (Láni, Lanius) (1570/75-1618) pocházel snad z měšťanské rodiny, narodil se ve Slovenském Pravně, podle lányovských kronik Albertu Davidu Lánymu (1526?-1575) a Ester, dceři soudce Daniela Tűrka a Kláry Estery Institoris. Podle jiných autorů byl synem Daniela, pravenského rektora. Eliáš je považován za zakladatele té části rodu, který používal přídomek Turocensis-Turčanský. Za manželku pojal Zuzanu roz. Tamorisciovou.  Nižší školy navštěvoval v Turci a střední studia absolvoval na škole Řehoře Horváth-Stančiče ve Stážkách na Spiši. Poté, co byl vysvěcený na kněze se r. 1594 stal učitelem na Stančičově škole a r. 1595 rektorem školy v Jelšavě, odkud byl r. 1597 povolán za evang. kazatele do Mošovců. Od r. 1595 byl Lány jako lutherán v písemném sporu s kalvinistou Tomášem Fabriciem. Stavěl se proti obrazoborectví kryptokalvínského duchovenstva, přičemž bránil ponechání obrazů v chrámech jako náboženskou svobodu i užitkovou a didaktickou funkci chrámové výtvarné tvorby. Zasloužil se tak o záchranu výtvarných děl na Spiši a v Šariši. R. 1602 vypracoval nové zákony kontubernia turčanského, jež turčanský župan Petr Révay (Révayové patřili mezi Lányovi přívržence a patrony) potvrdil. V letech 1602-08 byl v církvi zvolen turčanským seniorem. Stal se velmi věhlasným vzdělaným mužem, zapřisáhlým luteránem, jehož sláva se v Horních Uhrách šířila velmi rychle. Proto byl také r. 1605 povolán palatinem (místokrálem) uherským Jiřím hrabětem Thurzo de Bethlenfalva do Bytče, kde působil  v letech 1605-1612 jako vychovatel Imricha Thurzo a byl ředitelem na věhlasném bytčanském gymnáziu. Od r. 1608 působil na palatinově dvoře jako jeho dvorní osobní kazatel  a zároveň byl zvolen trenčanským seniorem. Stal se palatinovým oblíbencem a jeho osobním rádcem. Díky svému postavení se však nevyhnul ani politice, ani intrikám nejvyšších kruhů. 

     Byl tak zapleten i do procesu s Alžbětou Báthoryovou (krvavou grófkou) z Čachtického hradu. Její činy jsou dodnes zahaleny mnoha tajemstvími a mýty. Lány stejně jako Thurzo hledal cestu ven ze složité politické situace a jakožto jeden z nejvýše představených hodnostářů evangelické církve v Uhrách balancoval mezi světskými a církevními zákony. Mocenští rivalové Báthoryů se vehementně zasazovali o veřejný proces s Alžbětou a její řádné potrestání. Její činy však měli mnohem složitější politický rozměr. Byla vdovou po Františku Nádašdym, který se díky tomuto sňatku dostal do příbuzenstva Báthoryů i Thurzú a právě palatin Jiří Thurzo slíbil umírajícímu Nádašdymu, že bude chránit jeho rodinu i majetky. Opomeneme-li tento závazek, jsou tu mnohem složitější důvody, proč Báthoryovou uchránit před veřejným soudem. Po uvěznění Alžběty psal Eliáš Lány palatinovi, že existuje vážná obava z ozbrojeného povstání za Tisou, které Uhrám hrozí ze strany sedmihradského knížete Gabriela Báthoryho. Báthoryové samozřejmě nemohli dopustit zhanobení rodiny. V této době by to mělo vážný dopad pro celý rod i Báthoryovské a Nádašdyovské majetky, které patřily k nejrozsáhlejším v Uhrách. Sám Gabriel Báthory se snažil o co nejrychlejší a nejtišší proces se svou příbuznou a orodoval za ní za pomoci diplomacie. Vyhrožování zbraněmi hrozilo spíše jen v případě, že by panovník skutečně sáhl na Báthoryovské majetky. Přitom samotné nepokoje či povstání by neprospělo zemi ani zahraniční politice, neboť Sedmihradsko bylo až příliš ovládané tureckou Portou. Intriky řešil Lány i ve své vlastní církvi. Čachtický farář se sám bál o svůj život, a tak popisoval danou situaci tehdy již superintendentovi (biskupovi) Lánymu do Bytče. Zároveň také vyžadoval po svém představeném světskou i církevní spravedlnost. Alžběta Báthoryová byla nakonec doživotně uvězněna (r. 1610) na Čachtickém hradu a zemřela přirozenou smrtí (r. 1614). Veřejný proces se i přes písemnou žádost krále Matyáše II. nikdy nekonal a byla odsouzena jen z moci palatina Thurzo. Její přisluhovači byli mučeni a popraveni. – více zde.

dopis Eliáše Lányho adresovaný hraběti Thurzo z r. 1608

     R. 1609 byl Eliáš se svým bratrem Danielem (1571-1624) povýšen do šlechtického stavu, obdržel erb,  armáles vydal Matýáš II. v Prešpurku (Bratislavě) a veřejně ho vyhlásili v Turci r. 1614.

     Evangelická církev v Uhrách pod vládou katolických Habsburků prozatím neměla své samostatné organizace, ale byla ve vyšších instancích podřízena hodnostářům římsko-katolickým. Senioři, jako představitelé jednotlivých kontubernií (seniorátů) byli potvrzováni katolickými archidiakony a evangeličtí faráři platili katolickým biskupům poplatek. Utlačování evangelíků vedlo r. 1604 k otevře né vzpouře sedmihradského magnáta Štěpána Bocskaje, ke kterému se přidala i část uherské šlechty, která pak vtiskla celému hnutí charakter stavovského povstání. To bylo ukončeno r. 1606 vídeňským mírem, který zaručoval náboženskou toleranci. R. 1608 Eliáš Lány žádá spolu s dalšími přítomnými partikulární kongregace (seniorátního konventu) v Žilině stavy shromážděné v Prešpurku ke korunovaci Matyáše II. Habsburského na uherského krále, aby se zasadili ve smyslu vídeňského míru o vymanění evangelické církve  z katolického područí a její plné osamostatnění. O dva roky později r. 1610 svolal palatin uherský Jiří Thurzo do Žiliny synodu zástupců evangelických sborů z deseti předdunajských stolic. Zde položili základy samostatné církevní organizace a dovršilo se osamostatnění z područí katolické hierarchie. Celé tzv. Předdunajsko, tj. dnešní západní a střední Slovensko bylo rozděleno do tří superintendencí (obvodů = v katolické církvi biskupství), v jejichž čele stáli superintendenti (biskupové). Eliáš Lány byl zvolen do čela první pro Oravskou, Liptovskou a Trenčínskou stolici. Superintendent Lány musel hned od počátku hájit výsledky žilinské synody  před útoky ostřihomského arcibiskupa Františka Forgácha (Forgáče) a poté r. 1616 bojoval písemně proti novému arcibiskupovi Petru Pázmáňovi, se kterým je spojené celé rekatolizační úsilí Habsburků v Horních Uhrách v 1. pol. 17. stol. Společně s dalšími dvěma superintendenty přeložil Lutherův Katechysmus z německého jazyka na slovenský. Překlad věnoval Jiřímu Thurzovi a jeho manželce Alžbětě Coborové, kteří jej vydali tiskem a zavedli do všech církví.

     Eliáš Lány se proslavil i svými literárními spisy a básněmi. Vedle jeho humanistických traktátů (také o ideální vrchnosti – uvedené jako kázaní při pohřbu hraběte Jiřího Thurzo) se zařadil (duchovními písněmi) mezi přední představitele manýrismu v Horních Uhrách. Stal se zakladatelem tištěné homilitické literatury a představitelem evropského reformačního pohybu a zakladatelskou osobností hornouherské evangelické církve. Byl také zastáncem vzdělání a kultury, takže se často přimlouval u Thurzi o dotace nadějným studentům na studium v zahraničí. Tak například asi roku 1608 dal palatin hrabě Jiří Thurzo na doporučení Lányovo Janu Krmanovi stipendium 300 zlatých na studia v Praze. Lány často psal svá díla a spisy pod pseudonymem Petrus Petschius. Zemřel v Bytči r. 1618.