Město Dobšiná
Se samotným městem Dobšinou jsou Lányové úzce spjatí. Od konce 17. století zde měli své majetky a především gemerský vícežupan Pavel Lányi se dá bez větší nadsázky v tomto období považovat za „dobšinského pána“, i když se jím právně nikdy nestal. Na přelomu 17. a 18. století si chtěl podrobit Dobšinou jako poddanské městečko, nebo přinejmenším omezoval její vliv a měšťanská práva na úkor svých zeměpanských a často s představiteli města bojoval, někdy i doslova.
Dobšinou založil nechvalně známý rod Bebeků (Bebekovců), kdy z jejich podnětu vznikla na počátku 14. století v údolí krajiny dnešního Slovenského ráje v severní části Gemeru ves u potoka Dupsina fluvius (Dobšinského potoka). Nejstarší zmínka je z r. 1326, kdy byl dědičný rychtář Mikuláš, syn Razla (Radislava) ze Spiše pověřen usídlením německých kolonistů na tomto území. Tato listina je doložená v kopii ze 14. století Egerské kapituly. Tehdy synové Benedikta Jan, Petr, Mikuláš zvaný Kun a Dominik zvaný Bebek, darovali svému bratrovi Ladislavovi území popsané jako les u „Dupsina fluvius“, které se rozkládalo od tohoto Dobšinského potoka až po pozemky v okolí řeky Hnilec a její blízkosti. V této době byla tato oblast neobydlená, nebo jen velmi řídce. Název pochází buďto podle názvu již zmíněného potoka „Dupsina fluvius“ nebo právě od německých kolonistů, kteří si říkali také Topscher – Dobšinčan. Dobšiná byla v této oblasti severního Gemeru asi jediným německým městem a nazývala se Dobschau, nářečím pak Topscha. Podle některých pramenů bylo toto území však osídlené už v období Keltů a později i Kvádů. Díky německým kolonistům se obec rychle rozvíjela. Napomáhalo k tomu i velké nerostné bohatství v okolí Dobšiné, které její obyvatelé uměli výnosně vytěžit a dobře zpracovávat. Hornictví i hutnictví tuto ves rychle proslavilo. V období její slávy a prosperity se v Dobšiné těžila především měď a železo. Díky bohatství obce také stále častěji docházelo k vnitřním bojům o Dobšinou a její doly mezi jednotlivými větvemi rodu Bebeků, tedy mezi rody Csetneky (Štítnickými) a Bebeky z Plešivce. Boje a neutuchající soudní pře se táhly přes celé 15. století. Městečko získalo na počátku 15. století právo meče a v r. 1417 od krále Zikmunda Lucemburského i právo trhové. V pramenech je však Dobšiná jako město („oppidum“) s městskými právy uváděno až od konce 15. století. Z historických pramenů se dozvídáme o vpádu kapitána Muránského hradu Matyáše Baši (Basó) do Dobšiné r. 1540, kterou zcela vyplenil, a v roce 1584 město vydrancovali a vypálili Turci a 352 obyvatel odvlekli do zajetí. Podle dochovaných pramenů šlo o 33 mužů, 76 žen a 243 dětí. Město pak obnovili opět němečtí přistěhovalci z jiných báňských měst východní a střední části Horních Uher (dnešního Slovenska). Vedle mědi a železa se později začaly těžit v Dobšiné a jejím okolí také kobalt, nikl, rumělka, zlato, stříbro nebo azbest. Měď a železo z Dobšiné však bylo velmi vyhledávané jak u domácích uherských kupců, tak i u polských nebo litevských a ruských.
Dobšiná byla původně poddanské městečko, jak již bylo výše zmíněno, založené rodem Bebeků. Zeměpány Dobšiné byla štítnická větev tohoto rodu, později známých jako Csetnekyové (Četnekyovci – Štítničtí ze Štítniku) se sídlem na vodním hradě ve Štítniku. Až po smrti posledního člena této větve rodu Bebeků Štěpána r. 1594, se začala postupně uvolňovat závislost na vrchnosti. Občané Dobšiné byli, i přes podřízenost štítnickému hradnímu panstvu, defacto 
svobodnými měšťany. Část dominia po Csetnekyovcích následně získal rod Andrássy, který pak téměř na 400 let vládl území Gemeru a byl jedním z hlavních hráčů v podnikání ve zdejším železářském průmyslu. Od 16. století se v Dobšiné zlepšovalo i vzdělání, kdy ve městě krom základní školy, fungovala i střední latinská škola. V roce 1620 je rektorem dobšinské latinské školy jmenovaný Pavel Antoni (Antony) z významné dobšinské rodiny. Od poloviny 16. století zde v těžbě nerostů úspěšně podnikali i členové původně německého starobylého rodu Szontagh ze Spišské Nové Vsi. Szontaghové byli ve městě známí rovněž jako podporovatelé kultury, vzdělání a evangelické církve. Například v r. 1666 daroval Kašpar I. Szontagh kostelu evangelické církve v Dobšiné oltář a varhany. V roce 1683 vydala, resp. potvrdila městská rada tzv. „Pořádek pro místní doly a dílny (hamry)“ pro zpracování vytěžených nerostů. Jednalo se uspořádání poměrů mezi sebou i horníky a vrchností nebo mezi horníky a obyvatelstvem města. Dále zde byla sepsána jejich práva i povinnosti, stejně tak jako pravidla při práci v dolech a hutích. Pro zajímavost například všichni horníci i hutníci museli samozřejmě poslouchat svou vrchnost, tedy jak šlechtu a církevní hodnostáře, tak i vrchnost města a baňského radu. Aby mohli očekávat jejich ochranu, museli je pokorně zdravit a radit se s nimi. Panstvo, které mělo v majetku doly a hutní dílny museli nejen samotní horníci, ale i jejich ženy a děti milovat a ctít je. V této době žilo ve městě stále převážně německé obyvatelstvo a jen v menší míře obyvatelé maďarského nebo slovanského původu.
Kolem roku 1695 se objevuje v Dobšiné tehdejší člen gemerské župní komise a zástupce vícežupana mladý Pavel Lányi (kol. 1670-1733), který se na téměř dalších 40 let stal hybatelem dějin tohoto města. Do Dobšiné přišla výjimečně nadaná osobnost, která se zde, i když na úkor samotného města, rozhodla cíleně vybudovat rozsáhlý železářský komplex a nové rodové dominium. Své politické a společenské postavení Lányi využíval na zisk nových majetků. V roce 1696 je v Dobšiné poprvé zaznamenán jako spolumajitel měděných dolů a v r. 1701 je majitelem železného hamru v Betliari a pak i v Slavošovcích. V Dobšiné a jejím okolí začal budovat nové hutě, rozšiřoval velmi rychle i těžbu nerostů a začal rovněž se systematickým skupováním městských budov a pozemků. V roce 1704 se přidává k povstání uherských stavů proti Habsburkům a nabízí své služby knížeti Františkovi II. Rákoczimu. Od tohoto roku zásobuje Rákocziho ledkem a střelným prachem a byl jmenován vojenským komisařem v protihabsburské armádě. Lányi zavlekl Dobšinou do hlavního dění tehdejší monarchie a město tak hrálo významnou úlohu tohoto období. Jak rostla postupně moc Pavla Lányiho, zastával úřad krajinského železářského inspektora, intendanta a pokladníka gemerské stolice, tabulárního soudce a nakonec i gemerského vícežupana, tak se i zvětšoval jeho majetek a těžební a hutní dominium. Podařilo se mu v Dobšiné v letech 1704 až 1724 vybudovat rozsáhlý železářský komplex s mnoha doly a hutěmi. V době povstání stály v Dobšiné (Dobšinská Maša, Vyšný Hámor…) zbrojařské dílny a pro kurucká vojska se odtud dodávala jak kvalitní ocel, tak i meče a hlavně pušek. V místních hamrech se také odlévaly dělové koule. Po potlačení povstání v r. 1711 a podepsání szatmárského míru, musely být zbrojařské dílny v Dobšiné, kde se odlévaly zbraně pro kuruckou armádu, zbourány. Pavel Lányi následoval Rákocziho do exilu do Polska, kde však nepobyl dlouho a ještě téhož roku se po amnestii vrátil do Uher. Lányi po návratu z exilu pokračoval dál ve svém podnikání a dařilo se mu v Dobšiné lépe nežli za Rákocziho. V roce 1722 přivedl Lányiho pověřenec odborníky ze Saska a postavili u Dobšiné (v Dobšinské Maši) podle holandského vzoru jednu ze dvou prvních vysokých pecí v Uhrách. V okolí Dobšiné Lányové netěžili jen měď a železo, ale také rumělku na výrobu rtuti a již od r. 1705 azbest, ze kterého nechali vyrábět nehořlavý papír. Pro vysoké náklady na výrobu se však tento vynález neujal a již před r. 1727 byly tyto doly zavřené. V roce 1723 se v Dobšiné vedle tradiční uherské měny (uherské zlaté dukáty-florény, uherské groše, uherské denáry, tolary-zlatníky, poltury nebo kontramarky) platilo i prvními papírovými penězi v Uhrách. Šlo o platidlo Lányovců, které nechali tisknout ve vlastní režii, ale kterým se ovšem dalo zaplatit pouze na jejich državách a v jejich obchodech a hospodách. Jinde byly tyto peníze bezcenné, neboť nebyly kryté žádnou hodnotou. Robotníci v Dobšiné tak byli na Lányovcích životně závislí. Peníze byly malé (v průměru měly 3 cm), kulaté s pečetí, na kterých byl vyobrazen lányovský erb. Město mělo s Lányovci však dlouholeté spory, které trvaly téměř půl století. Lányové získali ve městě postupně krom dvou obytných domů i další majetky, mj. dobšinský pivovar, mlýn či hospodu a snažili si město podrobit jako poddanské. Nárokovali si nad městem svá zeměpanská vrchnostenská práva na úkor těch měšťanských a vedli s městem dlouholet
é soudní spory. Tyto spory s městem vycházely částečně v jeho samotném historickém právním postavení a postavení jeho obyvatel, kdy samotné město bylo založené jako poddanské a její obyvatelé byli podřízeni vrchnosti, ovšem později s městskými právy a právem svobodných měšťanů, zpočátku však nikoliv s právem svobodného královského města. Do roku 1723 muselo město stále platit poplatek z těžby své vrchnosti. Až tohoto roku bylo město osvobozené od zeměpanského poplatku a fakticky mohlo užívat práv svobodného královského města. Spory města s Lányovci vyvrcholily v r. 1731, kdy dal gemerský vícežupan Pavol Lányi v Štítniku zbičovat dobšinského rychtáře, notáře a městského soudce a další představitele města. Dobšinští měšťané se pak obrátili o pomoc k císařskému dvoru do Vídně. Císařské úřady se přiklonily na stranu města a komorní soudce nařídil Lányovcům vrátit některé majetky městu. Přesto město vedlo i poté mnoho let další soudní spory s Janem Lányim. Město nakonec získalo zpět pivovar i mlýn. I přes veškeré spory zůstává faktem, že město Dobšiná bylo označováno především díky Lányovcům jako „první ocelářské město v Uhrách“.
Poté, co se zmírnil vliv Lányovců na Dobšinou, rozšiřovali své působení ve městě a okolí i Szontaghové. Ti však s městem vycházeli mnohem lépe. V roce 1741 získal Kašpar III. Szontagh (1711–1786) do zálohy část štítnického panství od Andrássyů a následně se i trvale usadil v Dobšiné. Již roku 1739 dostalo město Dobšiná darem od Kašpara Szontagha nový oltář. Spory katolíků a evangelíků se od dob reformace a následné katolická protireformace nevyhnuly ani Dobšiné. V roce 1741 hlavní gemerský župan hrabě Pavel Balassa, za velké podpory katolických Andrássyů, zabral tehdy evangelický kostel pro římskokatolickou církev. Jakmile Balassovi ozbrojené oddíly z města odtáhly, evangeličtí měšťané, kterých byla v Dobšiné velká většina, zabrali kostel zpět pro sebe. Kašpar Szontagh následně podal u císařského dvora žalobu na Františka Andrássyho kvůli jeho rekatolizačním snahám v dobšinské i štítnické církvi. Po dlouhých přích a soudních sporech získalo město kostel pro své evangelíky natrvalo. Muselo však zabezpečit výstavbu nového katolického kostela ve městě a dům pro římskokatolického faráře, kterým se stala kurie rodu Remenyiků. V roce 1743 vydal v Dobšiné Jan Lányi pracovní pořádek pro své doly a hutě, kterými se museli horníci řídit. Téhož roku byla v Dobšiné uzavřena tzv. „Dobšinská koalice“, kdy se do jedné společné Potiské evangelické církevní superintendence (biskupství) spojila ta původní šesti svobodných královských měst (Dobšiné, Košic, Kežmarku, Bardějova, Prešova a Sabinova) a župní superintendence. Do jejího čela byl postaven biskup (superintendent) Jiří Ambrózy. V roce 1756 povolila císařovna Marie Terezie městu Dobšiné pořádat čtyři výroční trhy, které se konaly vždy 22. února, 12. května, 1. srpna a 8. prosince. Díky reformám Marie Terezie se v 18. století výrazně zlepšilo v Dobšiné i vzdělání a na tamní základní či známé střední škole studovaly pozdější osobnosti Uherska jako Samuel Kollár, Juraj Palkovič, Pavel Josef Šafařík nebo Karol Kuzmány. Na konci 18. století začalo hornictví v Dobšiné upadat a již nebylo tak výnosné jako v dobách jeho největší slávy. V roce 1779 byli v Dobšiné v provozu jen dvě vysoké pece a pět hamrů a v r. 1789 byl zrušen úřad baňského mistra, který fungoval již od 16. století. Vysoké pece v Dobšiné měli pronajaté v 19. století knížata Coburgové, kteří ovládali železářský průmysl na východě Horních Uher. Kníže Augustin Coburg také nechal zmodernizovat své vysoké pece v nedaleké Stratené. Přesto během 18. století ještě zažila Dobšiná světový věhlas a to v těžbě niklu a kobaltu, kde byla v produkci těžby na prvním místě a vyvážela tuto surovinu do zahraničí. Díky tomu město získalo finanční prostředky na svůj další rozvoj. V roce 1885 postihl Dobšinou velký požár.
Na přelomu 19. a 20. století se v Dobšiné defacto zastavil provoz veškeré těžby a hutnictví a obyvatelé se přeorientovali na jiný způsob obživy. Modernizace měst ve 20. století se nevyhnula ani Dobšiné a r. 1911 tak bylo ve městě zpuštěno první veřejné osvětlení. Elektrický proud městu tehdy dodávala nově postavená parní pila. Ve městě žilo také stále více Slováků a původní německé obyvatelstvo tvořilo v r. 1930 přibližně již jen jednu třetinu z celkového počtu obyvatel města. Velkou ranou pro obyvatele Dobšiné byl masakr na konci druhé světové války v červnu 1945 na tzv. „Švédských šancích“ u Přerova, kdy důstojník československé armády Karol Pazúr nechal postřílet civilisty vracející se domů do Dobšiné a dalších slovenských měst. Šlo převážně o Karpatské Němce i několik Slováků a Maďarů. Poručík Karol Pazúr a osvětový důstojník Bedřich Smetana zmasakrovali 265 obyvatel převážně Dobšiné, dále pak Kežmarku, Mlynice, Janovy Lehoty a Gelnice. Jak se později ukázalo i přesto, že šlo o věrné Němce i obyvatele podporující často slovenský národní odboj a Pazúr i Smetana to prokazatelně věděli, nechali je záměrně brutálně a velmi sadistickým způsobem povraždit, včetně malých dětí a kojenců. V současnosti je Dobšiná malým městem v údolí nádherné krajiny Slovenského ráje. Žije zde přibližně okolo 5 000 obyvatel a stěžejním průmyslem a hospodářstvím města je lesnictví, zpracování dřeva a rozvíjející se turistika.
Mezi nejznámější historické rodiny, které mnohdy stály v čele města a podílely se na jeho fungování, se sluší jmenovat alespoň rodiny Gömöry a Csisko, které zastávaly významné úřady ve městě již od první poloviny 17. století až do konce 19. století, dále pak rodiny Stempel, Kaiser, Wasserbauch, Jestel, Szoyka, Heutschy, Adriány, Gál, Fábry, Szentistványi nebo Rozlosnik (Rozložník). Někteří potomci, jako například posledně jmenované rodiny Rozložníků, dělají Dobšiné stále čest a pro město stále mnoho dobré práce. Co se týče rodu Lányovců a Szontághů, tak tyto rodiny spolu byly v příbuzenském vztahu od 17. století, když si Ludvík III. Szontagh (1654-?) vzal za manželku sestru právě výše zmiňovaného Pavla Lányiho Marii a v první polovině 18. století Josef Lányi pojal za manželku Žofii Szontaghovou, dceru Jana I. Szontagha (1672-?) a Zuzany Toperczerové. Z bývalé lányovské hutě v Dobšiné je dnes nedaleká chalupářská osada s názvem Lányiho huta, odkud jsou výchozí turistické cesty po okolí. Lányové později své majetky v Dobšiné prodaly a naopak někteří členové rodu Szontághů žili nadále v Dobšiné až do vzniku samostatné Československé republiky.