Zámek Slavín (Kostelec) v Tupadlech na Mělnicku
Ačkoliv zámek Slavín v Tupadlech na Mělnicku nevlastnili přímo Lányové, ale jejich příbuzní Szalatnayové z Nagy Szalatna, zařazuji sem tuto památku, neboť je úzce spojena i s rodinou Lány. Emil Karel, Jeroným Jan a Jiřina Rafaela Lányovi prožili na tomto zámku část bezstarostného dětství u svého dědečka Benjamina Szalatnaye de Nagy Szalatna. Na zámku vyrůstala rovněž jejich maminka Anna Lucie Kateřina roz. Szalatnayová (1882-1942), roku 1906 provdaná za JUDr. Emila Pavla z Lány.
Tvrz Kostelec
Podle historika Augusta Sedláčka stávalo patrně kdysi na vrchu nad dnešní obcí Tupadly na Kokořínsku opevnění – „castellum“, od kterého později dostala pojmenování i tamní středověká tvrz Kostelec. K této tvrzi vedla do vrchu hluboko do skály vytesaná přístupová cesta, která zde k současnému zámku vede koridorem tesaným do skalního masivu dodnes. Nejstarší písemné zprávy o tvrzi nám chybějí. V 16. století vlastnili tvrz Kostelec se dvorem Holanové z Jiljova. Po svém otci Zikmundovi ji zdědili bratři Jan, Václav a Jindřich Holanové z Jiljova. Ve druhé polovině 16. století se stává majitelem tvrze Aleš Knobloch z Pirnsdorfu a následně se tvrz dostává do držení původně slezských Belviců z Nostvic. Roku 1583 po smrti Kašpara Belvice z Nostvic přechází tvrz Kostelec i se sousedním Liběchovským panstvím na jeho potomky. V roce 1615 připadla kostelecká tvrz Janu Kryštofu Belvicovi, který byl pro účast na stavovském odboji proti císaři odsouzen k manství. Tvrz i se dvorem r. 1630 prodal zemskému soudci, královskému radovi a purkrabímu hradeckého kraje Jiřímu Malovcovi z Chýnova, manželovi Magdalény Belvicové z Nostvic. Tvrz Kostelec i s obcí Tupadly se tak natrvalo připojil k Liběchovskému panství. Po třicetileté válce začala tvrz pustnout, již nehrála žádnou významnější roli a postupem času se rozpadla. Panský dvůr však nadále plnil svou funkci a do dnešních dob je v areálu zámku k vidění původní zděný objekt špýcharu. Sňatkovou politikou získali na počátku 18. století panství Liběchov a tedy i Tupadly hrabata Pachtové z Rájova.
hlavní budova zámku z období držení rodem Szalatnayů … a v r. 2018
Zámek Slavín
Místo původní tvrze znovu oživil až v 19. století rod Veithů. Roku 1801 panství zakoupil úspěšný podnikatel Jakub Veith (1758–1833), původem českobudějovický měšťan, který byl povýšen do šlechtického stavu. V první polovině 19. století se jeho syn Antonín Veith (1793–1854) rozhodl vybudovat na místě původní tvrze zámek, jako velkolepou dvoranu a oslavu českých dějin. Zrušil tehdy definitivně původní panský dvůr a na zámku hodlal umístit 24 soch, oslavujících významné osobnosti české historie. O konceptu a smyslu stavby se Veith radil s mnohými českými vlastenci, především pak s Františkem Palackým, básníkem Františkem Matoušem Klácelem, Václavem Hankou či s Františkem Ladislavem Riegrem. Roku 1840 tedy započal se stavbou zámku v orientálním maurském slohu, který nazval Slavín. Původně osmiboký cent
rální areál navrhl již roku 1837 bavorský architekt a malíř Wilhelm Gail v romantickém, historizujícím španělsko-maurském slohu. Zámecký komplex měly honosit krom soch i čtyři vysoké kamenné věže rovněž s maurským dekorem. Bronzové sochy byly zadány mnichovskému sochaři Ludvíkovi Michaelovi von Schwanthalerovi. Veithovo vlastenecké cítění a souznění s českými obrozenci se změnilo s revolučním rokem 1848, kdy vlastenecké snahy Antonína Veitha dosti ochladly a stavba zámku pokračovala jen velmi pomalu. Navíc v r. 1848 zemřel bavorský sochař Schwanthaler. V polovině 19. století rodinu Veithů potkali finanční potíže a v r. 1853 zemřel i Antonín Veith. Stavba tak vlastně podle původního návrhu zůstala nedokončena. Veith stačil dokončit jednopatrovou budovu zámku v původně navrženém historizujícím slohu s maurskými prvky, jednu věž, některé hospodářské budovy a osm bronzový
ch soch, které však místo na zámek do Tupadel putovaly do Národního muzea v Praze. Dnes jsou vystaveny v jeho vestibulu a na schodišti historické budovy. Jde o sochy kněžny Libuše, Přemysla Oráče, krále Vladislava I., krále Přemysla Otakara II., arcibiskupa Arnošta z Pardubic, královny Elišky Přemyslovny a Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic a krále Jiřího z Poděbrad. Jeho potomci až na malé dostavby v původním projektu již nepokračovali. Jediná dostavěná osmiboká hranolová věž začala po stavebních úpravách v roce 1873 sloužit jako turistická rozhledna. Veithové pak kvůli finančním problémům postupně rozprodávali svůj majetek a tehdy došlo opět k oddělení Tupadelského panství od Liběchovského. Liběchov koupil od posledního z Veithů Antonína Ladislava r. 1878 kníže Emanuel z Collalta a San Salvatoru a Tupadelské panství se Slavínem koupil r. 1898 Benjamin Szalatnay de Nagy Szalatna (1841-1925).
salónek a jídelna na zámku Slavín (Kostelec) v Tupadlech z období držení rodem Szalatnay de Nagy Szalatna
Kolem roku 1900 nabídl Benjamin Szalatnay část objektu, ke které přiléhala kaple, k využívání řeholnicím Kongregace Školských sester, které ho využívaly až do druhé světové války. Rodina Szalatnayů zámek kolem r. 1920 prodala. Po druhé světové válce budova zámku sloužila školním účelům národního podniku Avia Čakovice a posléze připadl areál Výzkumnému ústavu půd. Věž byla r. 1946 pro veřejnost uzavřena. V roce 1989 byl objekt zprivatizován, částečně zrekonstruován a po r. 2002 je budova zámku se zahradou a přilehlými budovami i věží využívána jako buddhistické centrum sdružení Samadhi a není veřejnosti běžně přístupná.
potomci Lány-Szalatnayů v Tupadlech r. 2018