Pavel Lányi (Lány) (kol. 1670-1733) se narodil buďto v Maťejovcích nebo v Gemeru, okr. Rymavská Sobota, někdy je uváděno i v Rožnavě, Antonínu II. Lánymu (1644-?) a Kateřině roz. Purtzové. Za manželku si vzal Barboru roz. Dűrnerovou (Dirner) pocházející z významné rožnavské rodiny. Po studiích na středních školách se stává úředníkem gemerské stolice.

     R. 1696 byl povýšený do šlechtického stavu společně se svým bratrem Janem a jejich rodinami, které je vyhlášeno ještě téhož roku „na věčné časy a to pro veškeré potomky obého pohlaví“. Ohledně armálesu a uděleného erbu se můžete dočíst více – zde.

     V té době už zastává funkci pokladníka a hlavního intendanta Gemerské stolice. Byl dobrým právníkem i vědcem. Zajímal se o chemii a petrografii. Jeho schopností si všiml i sedmihradský kníže František II. Rákoczi, kterému Lány nabídl své služby a přidává se na jeho stranu v boji proti katolickým Habsburkům. R. 1704 se stává vojenským komisařem v Rákocziho armádě. O dva roky později již zastává také funkci krajinského železářského inspektora. Své politické postavení využíval právě na zisk ze železářského podnikání. Usazuje se v Dobšiné, kde vlastní několik domů a obchody. Od r. 1696 byl spolumajitelem měděných dolů v Dobšiné a od r. 1701 majitelem železného hamru v Betliari a pak i v Slavošovcích.  Kolem roku 1706 vlastní v Dobšiné buďto vysokou pec nebo menší „flossofen“ ve které se vyrábělo surové železo z kterého se odlévaly potřeby pro kuruckou (křižáckou – z latin. crux = kříž) armádu. Už od r. 1704 zároveň zásobuje Rákocziho ledkem a střelným prachem.

     Pavel Lány prováděl nejrůznější chemické pokusy, zkoušel různé nové postupy ve zpracování různých surovin a jejich použití. Již v r. 1705 správce jeho hutí Michal Petrovič učinil první průzkumné práce azbestu. Pro velké znečištění této suroviny a malou délku jejích vláken se však tato surovina dlouhou dobu považovala za smysluplně nevyužitelnou. Nicméně se Lánymu podařilo z azbestu vyrobit nehořlavý papír. Nikdy se však tento vynález neujal, především díky vysokým nákladům na výrobu. Lány také poblíž obce Rakovec začal s těžbou rumělky.

     Po vítězstvích kurucké armády u Trenčína a Trnavy, dobyl Rákoczi Prešov, Levoču a Košice, takže měl v moci celé Horní Uhry a na sněmu v Ónodu r. 1707 byli dokonce Habsburci sesazeni z trůnu. Ovšem r. 1708 byla kurucká vojska citelně poražena v rozhodující bitvě generálem Heisterem u Trenčína. R. 1709 dobývá Heister další města včetně Kežmarku, kde byl vojenským velitelem města Pavlův vzdálený příbuzný Martin Lány-Jacoby, kterého Heister nechal popravit. R. 1710 dobyli císařští Levoču a zvítězili u Romhány. Poslední oddíly  kuruců pak kapitulovali r. 1711, když jejich vůdce Károlyi podepsal szatmárský mír. Pavel Lány následoval Rákocziho do exilu do Polska, kde však nepobyl dlouho a ještě r. 1711 se po amnestii vrátil do Uher.

   Díky zdatnému politickému balancování, ale i vrozené vypočítavosti zabránil svému stíhání a uchránil si i své majetky. Naopak hned roku 1711 ho šlechta Gemerské župy zvolila gemerským vícežupanem a tabulárním soudcem a od roku 1712 střídavě až do roku 1729 i poslancem krajinského sněmu.

     Pavel Lány se díky svému postavení a funkcím, které zastával, dostal i do spojitosti s legendárním zbojníkem Jurajem Jánošíkem. S Tomášem Uhorčíkem z jeho zbojnické družiny se seznámil  pravděpodobně již dříve osobně a to díky jejich společné prorákocziovské orientaci. Při jedné Jánošíkově akci r. 1712 byli s Uhorčíkem chyceni na Hrachovském zámku a Pavel Lány jim tehdy pomohl z vězení. Otázkou zůstává, co ho k tomu vedlo? Zcela jistě to nebylo kvůli penězům. Dostal za to od obou jen pár kožešin a sýrů. Taková pomoc přitom nebyla první a již za dříve prokázanou službu dostal od Uhorčíka zdobenou pušku, jenž Jánošík ukradl baronu Révayovi. Z nějakého důvodu musel Lány přechovávat k Uhročíkovi a pravděpodobně i k samotnému Jánošíkovi sympatie či jim byl nějak zavázán. Nejspíše ještě z dob povstání Františka II. Rákocziho, neboť jinak není vysvětlitelné, proč by takto ohrožoval vysoký stoliční činitel své postavení. Mohlo v tom však býti jen prosté prospěchářství. Každopádně Jánošíkovo počínání bylo odlišné od známého „bohatým bral a chudým dával“. Zbojníci se mimo pravidelného pašování soustřeďovali na přepady předem vyhlídnutých kupců a řemeslníků. Na velkostatkáře a vyšší šlechtu si netroufali, neboť větší oddíl osobní ozbrojené družiny byl pro ně nepřekonatelnou překážkou. Nejvíce tak utrpěli chudší šlechtici, měšťané a majetnější sedláci či řemeslníci. Samotné obyvatelstvo již ani nemělo žádnou chuť podporovat tyto zbojníky. Po potlačení Rákocziho povstání nastal v zemi relativní klid, Turci byli vytlačeni z Uher a tento poklidný stav narušoval jen Jánošík a jemu podobní. Nebyl na vesnicích vítán a obyvatelé považovali „horných chlapcov“ za vyvrhele a škodili jim, kde mohli.

    Své ještě lepší postavení než za Rákocziho opět využívá Pavel Lány k podnikání ve vlastní režii. Získává nové pozemky a své majetky rozšiřuje i do Gemeru a okolí. Od r. 1711 je majitelem dvou železných hamrů v Dobšiné. V roce 1715-16 dává Lány postavit novou železnou huť „Officina chalybiacea seu massa“. V následujících letech se snaží postavit vysokou pec. První byla tzv. štýrská akce v letech 1718-19, ve které pozval odborníky ze Štýrska, ale pec nepostavili. Nechal postavit kující výheň a válcovnu. Až r. 1722 přivedl Lányho pověřenec odborníky ze Saska a pec postavili podle holandského vzoru. Byla to jedna ze dvou prvních vysokých pecí v Uhrách.

     Lány pak získává další majetky, mj. r. 1722 dobšinský pivovar, mlýn a r. 1730 i hlavní část bývalého Rákocziho panství v Gemeru. Lányové se r. 1723 zapisují do dějin díky vlastním papírovým penězům Pavla Lányho – prvním v Uhrách, kterými platil svým robotníkům. Za Rákocziho povstání chyběly v Uhrách peníze i jídlo. Lány tak nechal tisknout vlastní papírové platidlo, kterým se ovšem dalo zaplatit pouze v jeho obchodech. Jinde byly tyto peníze bezcenné. Robotníci tak byli na Lányovcích životně závislí. Peníze byly malé (v průměru měly 3 cm), kulaté s pečetí, na které byl lányovský erb. Lányovci se zařadili mezi nejvýznamější uherské podnikatele v oblasti těžby a hutnictví té doby. Lányové získávali další majetky a upevňovali si své postavení v Dobšiné a širokém okolí. Z dědictví po rodině Antoni získal Pavel Lány další dědičnou půdu výhradně v držení feudála, tzv. alódium. Postupně jak rostla jeho neomezená moc nad městem, dostával se stále více do konfliktu s představiteli Dobšiné. Město chtělo rovněž samo podnikat a uplatňovat svá měšťanská práva. Velkou část majetku však ve městě již vlastnili Lányové. Ti se snažili naopak uplatnit svá práva z pozice feudálních zeměpánů dle tehdejších platných zákonů a zvyklostí. Spory se vyhrotily tak daleko, že se nakonec Lányové snažili podrobit si Dobšinou jako poddanské město a r. 1731 dal Lány v Štítniku zbičoval dobšinského rychtáře, notáře a městského soudce a další představitele města. Dobšinští měšťané se pak obrátili o pomoc k císařskému dvoru do Vídně. Pavel Lány na to r. 1733 odjel k císaři Karlu VI. Habsburskému, aby u něho uplatnil svá práva. Po návratu z Vídně však Pavel Lány onemocněl a krátce na to ještě téhož roku zemřel.

     Ve sporu o majetky s městem nadále pokračoval i Pavlův syn Jan. Dobšinští si nakonec vymohli vrácení pivovaru i mlýnu. Roky však trvaly táhlé soudní pře i o další majetky. Co se týče papírových lányovských peněz, tak ty se smrtí Pavla Lányho zanikly a papírové peníze byly později v Uhrách povolené používat až Marií Terezií v r. 1762.

     R. 1725 podnikl vědec Georg Buchholtz ml. cestu do Gemeru, kde prozkoumal s Pavlem Lánym jeskyni u Aggteleku. Tu poté nakreslili, popsali a Buchholtz poslal téhož roku materiály Matějovi Belovi, jednomu z nejvýznamnějších evropských vědeckých osobností první pol. 18. století. Právě Lány napsal pro Belovu „Notitia“ historický a geografický popis gemerské župy. Další jeho vědeckou prací byly zápisky rožnavské, německé evangelické církve. Byly napsané německy a jsou uloženy v Národním muzeu v Budapešti. Pavel Lány podporoval na svých panstvích i vzdělání a umění. Nejznámější je asi podpora slavné romské houslistky a primášky Cinnka Panny (1711-1772), která se narodila v Gemeru. Obdivoval její talent a jako mecenáš ji zařídil studia v Rožňavě u kapelníka J. Nepomuka Palackého.  Postava Pavla Lányho se dodnes objevuje i v řadě historických i uměleckých děl. V posledních letech jeho osoba byla ztvárněna ve filmech Cinka Panna (2008) Dušana Rapoše nebo Jánošík – Pravdivá historie (2009) v režii Agnieszky Holland. Životem Pavla Lányho se zabýval Gusztáv Heckenast ve svém díle „Lányi Pál: a magyarorsági korai kapitalizmus történetéhez.“

   Pavel Lány patří mezi nejvýznamnější osobnosti světského života z řad Lányovců. Ti získali hlavně díky podnikání v železářství postavení a majetek – například panství s hradem Gemerem (v té době již spíše zříceninou) na sever od městečka Tornali. Po Pavlovi Lánym se dodnes jmenuje vesnice Lányiho huta (Lányho huť) u Dobšiné.

 

      Něco málo o vztahu Pavla Lányho a města Dobšiné se dozvídáme i z interpelace poslance Ing. Kalliny z r. 1922

citace:

XXI/4041 (překlad).
Interpelace
poslance inž. Kalliny a druhů
předsedovi vlády, jakož i ministru vnitra a ministru školství a národní osvěty
o správních a školských poměrech v německém městě Dobšině na Slovensku,

„…Dobšina, jediné německé město župy gemerské, leží u pramenů Slané, uprostřed pěkných lesů v přívětivé pahorkatině. Město má veliké lesy a značné doly, obyvatelstva však poznenáhla chudne pro úpadek hornictví, jest tedy vystěhovalectví do Ameriky dosti značné. Obyvatelů bylo roku 1880 ještě 5592, roku 1910 5011, roku 1919 4568.
V dřívějších dobách se ponejvíce dolovalo na železné rudy, později se obrátí i ke kobaltu a niklu. Ve světoznámých kobaltových dolech na Czembergu se dolovalo od roku 1830, a teprve v posledních letech před válkou byly silně tísněny australskou konkurenci. V okolí Dobšiny pracovalo se až do poslední doby v mnoha dolech a hutích, z nichž zvláště zmínky zasluhují doly erární, knížecí koburgské, doly akciové společnosti rimamuráňsko-salgótariánské, železné doly hraběte Dyonise Andrássyho a železárny Concordia.
O městě se činí první zmínka pod jménem Topsucha ve výsadním listě Bely IV., r. 1243. Původ města Dobšiny třeba vlastně klásti do r. 1326. V XV. století povstal mezi vlastníky území, rodinami Bebek a Csetneki dlouhotrvající spor, který byl na překážku dobšinskému hornictví. V r. 1417 měla ovšem Dobšina ráz horního města a dostala od krále Zikmunda právo soudní a tržní. Hornictví se povzneslo zvláště za krále Matyáše, poněvadž doly dobšinské vzal pod svoji ochranu proti násilnému vyvlastňování Jiřího Bebeka. V XVII. století utrpělo město, – když od r. 1556 bylo pod tureckým panstvím a v r. 1584 bylo i také spáleno- pro násilné činy vrchností hrozné,hospodářské škody avšak nebylo oloupeno o svoji svobodu. Za časů Thökölyho a Rákócziho byla v Dobšině zbrojírna, která však pádem Rákócziho také zanikla. Po období Rákócziho bylo město silně utiskováno vrchnostenským pánem Pavlem Lánym, takže hledalo ochrany u krále; následkem toho došlo r. 1733 přeď spišskou komorou k takové úmluvě, která městu Dobšině – vrátila jeho stará práva; města vykonávalo také až do r. 1780 právo donace dolů. V XVI-XVIII. století dolovalo se kromě na železnou rudu také na jiné rudy, avšak v pravém rozkvětu byly doly v XIX. století, od kdy se na Czembergu dolovalo na rudy kobaltové a niklové, které dosud byly považovány za bezcenné.
Od konce války jest Dobšina ochromena právě tak jako gelnické údolí, všeobecná hospodářská krise postihla také toto kdysi kvetoucí místo německé píle. Německé obyvatelstvo jest oloupeno o svůj výdělek, avšak také o své školy a o svá jazyková práva. Dobšina trpí násilím těch, kdož mají moc a jest vydána všanc poslovenštění.
Dobšina těžce trpí pod násilným útiskem nových pánů a nově dosazených úřadů. Po staletí německá píle a německá práce povznesla město na vysokou hospodářskou a kulturní úroveň, brutální násilí však nechce dnes ničeho věděti a tom, co německým bylo a německým zůstalo, proti zákonu se nedbá výsměšným způsobem práv Němců, ve škole a ve správě má býti vše poslovenštěno.
Ačkoliv děti zapsaní do státních škol ze 75 až 80% jsou Němci, vyučuje sne na obecné škole slovensky, na občanské škole česky. Deputace rodičů, majících na tom zájem, dostaly v Praze a Bratislavě mnoho slibů, avšak žádný z nich uskutečněn. Ministr školství Habrman prohlásil zástupcům obyvatelstva, že Dobšina jest slovenská a musí také slovenskou zůstati.Pánové Lichner, Gál, Čajda až dosud blahosklonně znemožnili otevření německých škol. ……ect…“

„Podepsaní se zřetelem na tyto neslýchané skandální poměry táží se pana předsedy vlády a jmenovaných pánů odborových ministrů:
 

1. Ví vláda o poměrech v Dobšině?
2. Co zamýšlí vláda učiniti, aby co nejdříve odstranila tyto poměry, které jsou paškvilem všech právních poměrů?
    

V Praze dne 12. prosince 1922.

inž. Kallina,
dr. Brunar, dr. Radda, dr. Medinger, Bobek, Simm, Knirsch, inž. Jung, Wenzel, Patzel, Böhr, Zierhut, dr. Petersilka, Kraus, dr. Lehnert, dr. Keibl, Schubert,dr. Schollich, dr. E. Feyerfeil, dr. Lodgman, Matzner,“

 

 

Zdroj: archiv PSPČR